Tuším, že ...

Po tom, co jsem tě našla, zase jsem tě ztratila. Byli jsme spolu jen chvíli a já jsem si snad poprvé v životě celým srdcem přála, aby ten okamžik neskončil. Mé realistické JÁ se však vysmívalo mému ubohému přání.

Pořád cítím tvůj dech na své šíji. Poslouchala jsem ho téměř celou noc a někde uprostřed toho, či onoho mi došlo, že slyším hudbu. Jemné, teplé tóny toho kouzla mi hladily krk a vcházely kůží do mě. Rozlévaly se po celém těle a roztáčely lotosové květy.

Od doby, co jsme se spatřili už neupadám do hloubky spánku v trhání celého těla. Od té chvíle cítím tvé ruce, jak mě objímají a přitiskují k sobě. Tvé konejšivé myšlenky vyprávějící o tom, že všechno bude dobré. I dnes cítím strážce svého usínaní. Jeho, snad Tvé, teplo a hlas myšlenek, které si pouštím jako gramodesku pořád dokola.

Dnes se směji já svému realistickému JÁ. I přesto, že okamžik naoko skončil pro mě trvá i nadále. V mém těle, v mé duši, v mém srdci.

Na stole mi leží Jung a já někde v sobě doufám, že nebude trvat dlouho a opět si padneme do náručí jako staří přátelé, kteří se dlouho neviděli.

Je mi jasné, že čas je relativní pojem, ale ještě jasnější mi je, že ČAS JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ VĚC, která kdy byla lidmi stvořena.