Slzavé údolí

      Vše začalo normálně. Byl to víkend jako každý jiný. Ráno vstát a začít uklízet bordel po povedených bratříčcích, kteří nejsou schopni uklidit si po sobě aspoň věci. Dnes se praní ujala mamča, aspoň o starost míň, fajné. Tak co ještě – ah ano vytřít. Taky práce pro vraha. Taťulda mezi tím vysál obívák, taky fajné. K obědu budou špagety – to je tedy ještě času. Tak co teď? Kouknu se do novin. Zase samé kecy, kdo tohle může číst. Není tam nic pořádného. Stále politické bitky, vloupačky, kluk (25) se zabije tím, že si dá pytlík na hlavu a pustí si argon – to je blbá smrt. Co ho asi vedlo k sebevraždě?

Mamča: „No jedem, musíme ještě nakoupit!“

„Jasný, už se valím!“ zazněla moje odpověď. Naskákaly jsme do auta a vyrazily. Nakoupit a šup na nádraží. Cítila jsem se jako dítě pod Vánočním stromečkem. Zase budeme spolu. Už jsme spolu začali 15 měsíc. Zrovna včera. Jak mě se po něm stýskalo! A už je tady. Pár úsměvů, letmá pusa, poskládáme se do auta a hurá domů.

Tady pokračuje kolotoč. Postavit vodu na špagety, zadělat těsto na buchty, uvařit mamče kafčo… zase kmitám jak blbá. Ale co, vždyť to dělám nakonec ráda. Aspoň se připravím na budoucí život.

A už jen oběd a pocit volnosti a lásky. Toho kluka asi opravdu miluju. Už jsme spolu prošli jednou krizí. Bylo to tenkrát, když jsem mu řekla, že se chci stát věřící. Byli jsme z toho oba mimo, ale nakonec jsme to ustáli ,aniž bychom se rozešli. Ustanovili jsme pravidla a ty jsme se snažili dodržovat. Jedním z těch pravidel bylo, že spolu nesmíme spát a v milostných hrátkách odsaď podsaď. Tenkrát jsem nevěděla jestli je to dobře nebo špatně, ale teď jsem byla ráda, že ho mám. Byl má jistota, tady na zemi. I přes pocit, že mě strhává z mé cesty k Bohu, jsem s ním byla šťastná. Jenže tohle všechno se mělo dnes odpoledne změnit.

Po obědě a cigaretce, na kterou jsme si museli udělat procházku, jelikož já doma kouřit nesmím, i když to všichni vědí, jsme se uvelebili na mojí postýlce a oddali se kouzlu líbání. Jenže … naše hrátky se zvrtly. Už to nebylo jen líbání. Už to byla milostná předehra. Měla jsem to vše zastavit, ale byla jsem za mlhovinou touhy a rozkoše. Nedokázala jsem to. On na tom byl obdobně. Asi si myslíte, že došlo až na věc! Tak to se mýlíte.  Nedošlo, ale i tak to s námi pěkně zamávalo a oba jsme věděli, že takhle to dopadnout nemělo. Že jsme překročili hranice.

Přišlo mi to, že jsme zase na začátku. Že jsme se vrátili ke chvíli, kdy jsem mu řekla pravdu o mě a Bohu. Moje první reakce byl pláč. Pláč viny. Provinila jsem se rovnou dvakrát. Jednou vůči němu a podruhé vůči Bohu. I on cítil vinu a čekal, jaký vynesu rozsudek. „Ano, velebný soude, zhřešil jsem, jak mě potrestáte?? Jsem připraven, ať řeknete cokoli. Přijmu všechno.“ Bylo mi jako bych měla hlavu na špalku.

Co mám dělat? Když s ním zůstanu, stane se to znovu a to nemůžu dopustit. Mám ho opustit? Jak to udělat, když ho miluju? Mám ho vyrvat ze svého srdce? Dát si pauzu? To je to samé jako rozchod. Co když si najde jinou, mám ho tímto způsobem na sebe vázat?

Nakonec jsem si na rozsudek vzala čas do příštího dne. Ten večer jsme společně usnulu na mojí posteli. Podvědomě jsem věděla, že je to naposledy. Neustále jsem se mu omlouvala za to, čím jsem se proti němu provinila, snažila jsem se být co nejblíž k němu a moc nebrečet. (Není nic horšího než vidět brečet kluka, kterého milujete. Rve to srdce z těla a já ho opravdu miluju.) Nakonec jsem vysílením z pláče usnula. V jednu v noci jsem se vzbudila a přesunula se na gauč do obýváku. Tam jsem vzdala Pánu díky za život a jeho lásku a opět usnula. Ráno jsem se vzbudila do nejvyšší míry neodpočinutá. Vše mě bolelo. Nejvíc mě však bolela duše. Věděla jsem, co budu muset udělat.

Jenže … zkuste se s klidným srdce rozejít s vaším prvním klukem (Tím prvním hned třikrát – první, s kterým jsem chodila; s kterým jsem se líbala; a s kterým jsem se vyspala. A to vše tři měsíce před 17tými narozeninami.), kterého milujete. Cítila jsem se strašně. A co hůř – začala jsem litovat. Litovat sebe i jeho, litovala jsem i toho, že jsem se vůbec narodila.

Nakonec tedy rozchod. Rozchod dvou lidí, kteří vědí, že se navzájem milují. Je něco horšího. Ležet si na ramennou, říkat si, jak se navzájem milujete a vše završí věta : „Stejně si tě vezmu!“ Komu by se nekoulely slzy z očí.

Teď je to pár hodin, co ode mě odjel. A já vím, že teď leží ve své posteli a brečí on. Tady se držel, jen málokdy se mu skutálela nějaká zbloudilá slzička po tváři. Doma pustí stavidla a jeho bráška bude mít co dělat, aby ho uklidnil. Za všechno se cítím vinna já. Způsobila jsem mu zbytečnou bolest. Vrazila jsem mu kudlu do srdce. Ale já jí tam mám také. A bolí to. Strašně to bolí.

K tomu mít ještě vlezlé příbuzné, to je dokonalá kombinace. Jejich první věta, když mě viděla byla: „Kde máš mladýho?“ a já už řvala. Do toho tetka zahlásí: „Přece by ses nechtěla už teď vázat!“ a já jsem jasná. Pak se diví, že si hraju s šestiletými sestříňaty, pitvořím se a dělám ze sebe magora, jen abych nemusela poslouchat ty jejich hlášky a nějak se zaměstnala, abych mohla zapomenout.

Život je boj, ale já tuhle bitvu projela na plné čáře. Na toho kluka nikdy nezapomenu. Ve skrytu duše doufám, že tu větu: „Stejně si tě vezmu!“ myslel vážně.

Oči mě bolejí, jak už mi ani slzy téct nemůžou. K tomu tady klepu tuhle zpověď. Doufám, že nedopadnete jako já. Je šílený rozejít se s někým koho opravdu milujete. Všechny rozchody jsou ošklivé, ale jakmile je ta láska oboustranná a stále trvá, je to jako do sebe vrazit kudlu.

Omlouvám se za svoje výlevy. Ale tak nějak jsem si přála, abyste si to mohli na Xpressu přečíst. Možná se tohle všechno mine svým účelem, ale prosím slibte mi jednu věc: Když se opravdu milujete - nerozcházejte se a jestli ta láska není z jedné strany opětovaná - rozejděte se okamžitě. Není nic horšího než se rozejít s láskou a žít ve lži lásky.

Díky

ffrruukko