Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAch, ta mládež
26. 07. 2000
3
0
1881
Autor
jahudka
Ach, ta mládež
Byl pátek odpoledne. Krásný jarní den, zahřívaný sluníčkem a opěvovaný pěnkavami a sýkorkami. Naladěna představou příjemného víkendu jsem přicházela k našemu sídlištnímu paneláku obtěžkána proviantem pro mou hladovou rodinu. Cestou jsem přemýšlela, jestli mám nejdřív nacpat prádlo do pračky, dát vařit brambory na večeři nebo začít uklízet. A ta okna! Teprve v takovém krásném dni jsem si uvědomila, kdy jsem je myla naposled.
A což, kdybych radši využila chvilky, kdy zatím není nikdo doma. Uvařím si kávu a pustím si to nové cédéčko, které jsem dostala od mých kluků k svátku. Unešena tím skvělým nápadem jsem došla až k travnatému plácku před naším domem. Na něm se tři malí kluci honili za míčem a asi prožívali svůj životní fotbalový zápas. Na chvilku jsem se zastavila a postavila těžkou tašku na zem. Pozorovala jsem kluky a bylo mi dobře.
Vtom se ve dveřích našeho domu objevila jedna z jeho obyvatelek. Postarší zasloužilá soudružka, bojovnice za jakási „lidská“ práva, jejichž podstatu jsem doposud nepochopila. V naší rodině jí nikdo neřekne jinak, než „Světová revoluce“. Chvíli si prohlížela prospekt s nabídkou zlevněných potravin, kterými velké supermarkety lákají své zákazníky. Kluci byli v takovém zápalu hry, že si nás ani nevšimli. Najednou jeden z nich nakopl míč takovou silou, že vyletěl z jejich pomyslného hřiště. Přiletěl až ke mně. Neobratně jsem ho chytla a hodila zpátky. Jeden z kluků, drobný, asi osmiletý Jirka z vedlejšího vchodu, míč chytil a se širokým úsměvem, odhalujícím dvě řady bělostných zoubků, povídá:
„Děkujeme, paní.“ Také s úsměvem jsem mu odpověděla a chystala se jít dále.
Vtom se to ale stalo. Najednou se soudružka, která vše viděla, rozkřičela se na celé kolo:
„To je dneska mládež. Oni musí lítat po tom trávníku, vždyť tady všechno zničí!“ Následoval výčet všech možných lumpáren, které je možné si vymyslet. V okamžiku, kdy se hodlala nadechnout, aby mohla pokračovat, jsem ji přerušila.
„Dobrý den“, způsobně jsem pozdravila. Chvíli na mně zaraženě koukala a tak jsem pokračovala.
„Vždyť nic tak hrozného neudělali. Kde si mají hrát? Jestlipak taky vynadáte pejskařům, kteří ani neuklidí po svých miláčcích?“
Hromy a blesky se sesypaly i na mou hlavu. Usoudila jsem, že nemá smysl se dále zdržovat, popadla jsem tašku a vešla do domovních dveří. Jen jsem si ještě něco pomyslela o chudáku ženské, která je asi proto taková zlá, protože žije sama.
Doma jsem přistoupila k oknu a za záclonou pozorovala, jak vede ten svůj nenávistný monolog. Pak se asi tou nespravedlností unavila. Zmačkala prospekt, který stále držela v ruce a zahodila ho chodník. Vydala se kamsi, asi kritizovat další nepořádné spoluobčany. Už jsem chtěla nechat celou epizodu plavat, když jsem zahlédla Jirku. Přišel ke zmačkanému papíru, zvedl jej a odnesl do modrého kontejneru, označeného nápisem „STARÝ PAPÍR“.
Ach, ta mládež.
Ahoj Carodeji! Zatím o tom jenom sním. Je to až příliš nákladná záležitost. Hledám jiné možnosti.
Bez svého tipu neodejdu:o))))))))))) Jahůdko, co to vydat knižně, se souhrným názvem Povídky ze života?:o)