Drak

Nebyl jsem příliš dobrý novinář. Redakce mne vysílala jen tam, kde nebylo co zkazit. Psal jsem zprávy z výrobních závodů, z letních rekreačních zařízení, ze zasedání vlády. Byl jsem placen za množství nudných stránek, za zodpovědnost a za loajalitu, měl jsem čtyřicet hodin týdně, diety, volné víkendy. Bylo mi šestadvacet, byl jsem svobodný a žil jsem klidným, spokojeným životem. Předposlední pátek května loňského roku mě zastihl v Gronžlích. V typické podhorské vesnici, obyvatelé pastevci, místní řemeslníci, dělníci malého závodu na výrobu elektropřístrojů. Strávil jsem tam půl dne. Reportáž a materiál na kinofilmu, plný zápisník, dobře odvedená práce. Měl jsem tři hodiny času do odjezdu autobusu, jediného spojení do okresního města. Bylo teplo a slunečno. Vyšel jsem z vesnice směrem do kopců, natáhl se na louku u cesty a sledoval pomalu plující oblaka. Cigareta a zvolna ubíhající čas. Stařec, který se u mne zastavil, byl seschlý, hubený, s živýma očima ve vrásčité tváři. Natáhl ruku po cigaretě, usmál se a zapálil si velkým, železným zapalovačem. Seděli jsme spolu v trávě,hleděli na vesnici, která se pod námi rozbíhala do kopců a povídali jsme. O lidech, penězích, o místní továrně, o starých časech. Přitom jsem si všiml, jak se na návsi pod námi shromažďují lidé. Byli svátečně oděni, ženy v bílém, muži v elegantních oblecích, na dálku jsem rozpoznal místního učitele a dva z pěti radních, se kterými jsem dnes hovořil. Stařec se podíval v tu stranu a lhostejně prohodil: „Aj, už se řadí…“ „Kampak?“ „To nevíte, pane redaktore? Dnes je přece dvacátého května…Svátek draka. To vám nikdo neřekl?“ „Nee…“ Zaslechl jsem sice něco o drakovi dnes při čekání na ředitele závodu, ale ta věta zanikla mezi ostatními dřív, než jsem ji stačíl zachytit. Požádal jsem tedy o vysvětlení…. „No to je prastarý zvyk. Sahá snad někam do středověku. Každý rok, dvacátého května, se drakovi žijícímu u řeky v doupěti předhazuje nejurostlejší chlapec a nejhezčí dívka z vesnice, kterí dovršili osmnácti let. Ti se odvedou k řece, kde se vykoná slavnost sežrání.“ „ A co nazýváte drakem?“ zeptal jsem se pobaveně. „Drak je velký ještěr, blíže neurčeného druhu, žije támhle…“ a mávl rukou směrem k řece. „Konečně, nechcete se na to podívat? Připojíme se k ostatním, draka uvidíte a celého obřadu se můžete zúčastnit…“ Nevěděl jsem, zda si stařec ze mne utahuje, nebo blábolí. Viděl mé pochyby a zasmál se: „On se každý diví, ale potom se s tím smíří. Byli tady i zástupci státních úřadů, na různé anonymy sem jezdily komise, ale nakonec nepodnikly žádné zásadní kroky. Nikdo s tím vlastně nic neudělá. Drak si žije dál svým životem, a dva obětovaní lidé ročně, to zas není tak moc. Při autonehodách zemře daleko více lidí, nemyslíte?“ „Cože?“ zvolal jsem pobouřeně. „Vy tedy odsoudíte k smrti vždy dva nevinné lidi, skoro děti?“ „No, ano…“, stařec mávl rukou, „vesnice tím nijak zvlášť netrpí, gronžlanky mají široké pánve, děti rodí snadno a hodně…..“ „A co dělá drak po zbytek roku? A proč se ho nikdo nepokusil zabít? Proč…“ Stařík se usmál mé horlivosti: „Spí a tráví. A zabít ho není jednoduché, je, myslím, něčím chráněný.. Koneckonců, vůbec to není tak zlé, jak si představujete, pane redaktore, však pojďte, sám uvidíte.“ Po cestě už přicházel průvod. V čele šel starosta, několik radních, učitel, farář. Za nimi dívky, neuspořádaný shluk dělníků a řemeslníků, zbytek obce. Ve vzdálenosti několika metrů vedly dvě ženy chlapce. Byl to hezký mladík se světlými vlasy, štíhlý, vysoký, měl bílou košili, prosté džínové kalhoty, na nohou dřeváky. Kolem krku měl volně uvázanou smyčku, jejíž druhý, volný konec se mu houpal u boku. Byl bledý a spodní čelist se mu třásla. Za ním dva staří sedláci vedli dívku. Byla překrásná. Bosa, v bílých šatech, řerné kučeravé vlasy na ramena, neustále vytahovala z kabelky kapesníček a smrkala. Dav končil houfem tichých, zvědavých dětí. Připojili jseme se se staříkem do průvodu a šli s ostatními k řece. Před lávkou dostala dívka záchvat. Lehla si na zem, křičela a chytala se bot lidí kolem sebe. Ti čekali, až záchvat skončí. Někteří si zapálili cigaretu. Potom se děvče uklidnilo, oprášilo si šaty a poslušně přešlo lávku. Průvod se zastavil na travnatém břehu u hustého mlází, táhnoucího se na obě strany, lidé se rozestoupili do půlkruhu, v němž stáli starosta, dvě ženy s chlapcem, sedláci s dívkou. Všichni si zuli boty. Starosta, s hůlkou v ruce namířenou do křoví, zvolal: „Ó, draku, jsme tu, připraveni přinést ti oběť!“ V křoví to zašustilo a vylezl drak. Byl to obrovský, pět metrů dlouhý ještěr, starý, zřejmě slepý, opatrně se blížil v tichu na měkkých tlapách. Chlapec vedle své matky zasténal a začal dávit. Drak se zastavil. Ženy počkaly, až se chlapec uklidní a přivedly jej blíže k tlamě ještěra. Ustoupily o několik kroků. Mladík poklekl a začal nahlas odříkavat motlitbu. „Amen“, řekl dav. Drak zafuněl, očichal chlapce, shrnul jej tlapami pod sebe a roztrhal. Rozervané kusy natřikrát spolkl. Potom přivedli dívku. Již neplakala. Také ona odříkala motlitbu a poklekla. Ozvalo se několik cvaknutí zubů. Starosta zvolal: „Dali jsme ti oběť, draku, vrať se do své díry!“ Drak se s námahou zvedl a zmizel v houštině. Starosta začal zpívat, lidé se přidali. Stará, tklivá melodie. Pak se všichni obuli a začali se rozcházet. Také já měl na čase. Autobus odjížděl za dvacet minut.

---