Bosé chodidlo se noří jemnou peřinou sněhu

Bosé chodidlo se noří jemnou peřinou sněhu jako prachovým peřím. Kráčí zvolna a lehce, snad navzdory myšlenkám, jež tíží jako ohromný kámen, stahují pod hladinu, nedají nadechnout…

Lákavá náruč stromů vábí a vyzývá, abych přišla, promlouvá ke mně…

Rozumí mi, les mi rozumí. Ta krásná, tichá a smutná bytost se na mne usmívá, upírá na mne svůj hluboký pohled pln moudrosti, pln tak velkého žalu, že to téměř neunesu, pln vzpomínek, krásných i strašných, vědoucí, avšak ne zhořklý…

Pravda naplňuje smutkem a ona je smutná, avšak tak krásná a laskavá, že je svým způsobem šťastná, snad je šťastná naším štěstím, snad ji naplňuje, když hladí myšlenky jiných, tak dětské, tak dětsky krásné a radostné…

Šťastná cizím štěstím…

Ne však mým…

Kráčím hlouběji a hlouběji, začíná se pomalu stmívat, kráčím nahá a není mi zima, kráčím prázdná a přesto nějak podivně naplněná… vím, že sama nejsem, že již nikdy sama nebudu

Již nikdy

Nikdy

Bytost, tu krásnou a moudrou bytost vidím všude kolem sebe, její obrovské temné oči, téměř tak temné jako můj smutek, můj žal…

Ne, už mne opouští…

Lehám si ke kořenům té lesní moudrosti, obklopuji se jí, nechávám se hýčkat její přízní a dávám se v šanc její dobrotě

Však mne nezradí

Ona nezná zradu

Ona jediná nezná zradu

A já ležím a necítím zimu, necítím již žal ani smutek, cítím jen nekonečnou dobrotu a štěstí…

A usínám, abych se mohla oprostit ode všeho pozemského…

Usínám…

Již navždy usínám…