Eraziel (02.01.2004)

Dveře lehce zaskřípaly, jak se do nich opřel. Po staletém prachu na podlaze se zvolna sunul pás světla pronikajícího zvenku. Udělal-li krok, prach začal kolem jeho nohy poletovat, jako v divokém tanci. Pomalu za sebou zavřel. Tady bude v bezpečí, tady ho nenajdou. Neprostupná tma se vrátila na své místo. Zrovna tak mohl mít zavřené oči, nebyl v tom rozdíl. Zkusil to a pomalu se nadechl, ze vzduchu prýštilo stáří, venkovní zvuky jakoby dávnými stěnami nepronikly. Z kapsy vytáhl krabičku sirek a jednu zapálil, pomalu se šoural prachem kupředu. Každý krok zanechával na podlaze stopu. Jako by to byla jizva, narušující jinak dokonalou jednotu, která se budovala stovky let a v okamžiku bylo všechno zničeno. Sirka dohořela, uklidil ji zpět do krabičky a zapálil další. Ztuhl a zadržel dech, v závanu plamene spatřil kousek před sebou postavu. Čekal. Postava se ani nehnula. Sakra, nikdo tu přeci neměl být. Myšlenky vířily hlavou a hledaly řešení. Pomalu postupoval směrem k postavě, připraven při sebemenším pohybu uskočit. Nepohnula se. Sirka mu popálila prst a s vyjeknutím ji upustil do prachu. Tma. Dech se mu zrychlil, jako vždy, když se tělo připravuje na rychlou reakci. Ruce se mu lehce třásly, po několikátým pokusu vytáhl další sirku a světlo opět ozářilo blízké okolí. Temná postava dál stála proti němu. Nedalo se nic dělat, vykročil proti ní tak rychle, jak jen to hořící plamen dovolil. Po pár krocích světlo ozářilo černý kámen. Před ním stála majestátná socha anděla. Musel se usmát svému strachu, bylo to tak dětinské. Kolem sochy stály dokola svíce, musely jich tu být stovky a každá se zdála jiná. Začal jednu po druhé zapalovat. Když byl hotov, posadil se před sochu do prachu. Zhluboka oddychoval, už toho na něj bylo dnes dost. Prohlížel si sochu anděla, byla to žena, křídla do široka roztažená. Ale nejpodivnější byly její ruce, natažené před sebe, jako by čekající, až do nich bude něco vloženo. Oči se mu klížily. Pomalu se natáhl na zem a zavřel oči. Spal, jako v bezvědomí. První věc, co si uvědomil byla vůně lesa, vůně borovic. Byla silná a omamná. Kousek od něho se něco posunulo. Otevřel oči a nadskočil, srdce až v krku. Plameny svíčky se jeho pohybem roztančily, stejně jako rozvířený prach. Rychle se rozhlédl, ale vše bylo přesně takové, jako když usínal, nikde žádný pohyb, vzduch čpěl stářím. Ticho. Pomalu se uklidnil a pohlédl na svíčky, zdálo se, že z nich nic neubylo, musel spát jen chvíli, nejspíš se mu to jen zdálo. Znovu si lehl a zavřel oči. S propadajícím se vědomím sílila vůně borovic. Nad hlavou šuměly koruny stromů a kdesi v dáli slyšel zpívat ptáky. Bylo to tak uklidňující. Cítil se v bezpečí. Spal klidně, jako člověk který ví, že vedle něj sedí přítel a postará se o něj. Vědomí přišlo k sobě, ale ještě nechal oči zavřené. Kolem bylo ticho. Cítil se krásně odpočatý, jako by spal celý den. Posadil se. Vše bylo beze změny. A snad právě to byl důvod, proč pocítil při pohledu na svíčky neklid. Všechny stále hořely a zdálo se, že vůbec neubyly. Zahnal tísnivou myšlenku a snědl trochu jídla, co měl s sebou. Pak si na něco vzpomněl. Pohlédl na levé zápěstí, měl ho obvázané a na pruzích látky byly známky zaschlé krve. Památka dob nedávno minulých. Dotkl se opatrně obvazu, ale nebolelo to. Přitlačil víc, ale stále nic. Tak začal slepené obvazy odmotávat. Nešlo to moc dobře, zaschlá krev dělala své. Odstranil poslední pruh látky a ... oči se mu rozšířily údivem. Vedle něj ležely zakrvácené obvazy, ale na ruce nebyla ani známka nedávného zranění. Další vtíravá myšlenka proběhla hlavou. Že by spal TAK dlouho? Ne, raději ji rychle zahnal, bylo to příliš znepokojující. Jen tak seděl a díval se do plamenů svíček. Byly klidné, vzduch se nehýbal. Co dál. Co až mu dojde jídlo, co pak? Nemohl tady zůstat navždy. Tak co dál. Postavil se a zadíval se na sochu. Jako by čekala. Opatrně překročil kruh svící, až byl přímo u sochy. Byla větší než on a roztažená křídla dodávala andělu na majestátnosti. Pocítil lítost a smutek. Nad sebou a nad životem. A natažené ruce čekaly. Natáhl ruce, ale těsně nad kamennýma rukama anděla se zarazil. Co to dělá? Co si myslí, že se stane? Je to tak směšně dětinské. No a co? Stydí se snad sám před sebou? V impulsu odhodlání položil ruce na kámen. Nestalo se nic. Kámen příjemně chladil, v kruhu svící mu bylo docela horko. Zavřel oči. A vnímal jen to teplo opouštějící jeho ruce a mizící nenávratně v černém kameni. Teploty se vyrovnaly a kámen přestal studit. Stál dál a vlastně to ani nebylo tak špatný, nic lepšího na práci neměl. Přemýšlel o minulosti, snažil se pochopit, proč tu teď stojí a proč není někde jinde. Proč dopadl tak jak dopadl. Bylo to neřešitelné, už se o to pokoušel tisíckrát a pokaždé to dopadlo stejně bezvýsledně. Vzduch se pohnul a závan větru přinesl známou vůni lesa. Teď ale přece nespí, jen má zavřené oči. Pod rukama stále cítil kámen. A pak začal kámen pozvolna hřát. A teplo prve dané kameni se vracelo zpět k němu. Otevřel oči, vůně borovic ale nezmizela a teplo dál proudilo z anděla do jeho rukou. Neodvážil se pustit, vlastně ani nechtěl. Neměl co ztratit, tam venku ho nic nečekalo. Odkudsi ze tmy zavál vítr a všechny svíce jako na povel zhasly. Tma. Teplo. Čekal a srdce mu zběsile tlouklo. Odkudsi z výšky, kam nikdy předtím nedohlédl, se začaly k zemi snášet sněhové vločky, utkané z čistého světla. První se mu dotkla čela, ale nestudila, jen zmizela. Světlo začalo padat hustěji, ale pozvolna. Když dopadlo na černý kámen, nezmizelo, svítilo dál. A tak socha zářila čím dál víc a světlo z ní proráželo okolní tmu. Musel zavřít oči, už se to nedalo snést. Ale světlo sílilo dál, až i za víčky viděl jen světlo. Znovu zavál vítr a vše se začalo znovu nořit do tmy. Bál se otevřít oči, bál se že oslepl. Ruce sochy už nepálily, teplota byla stejná jako jeho. Pomalu oddaloval víčka, první co si uvědomil byly hořící svíce, bylo zřejmé, že o zrak nepřišel. Otevřel oči dokořán a několikrát rychle zamrkal. Ve své ruce již nedržel kámen, svíral živou bytost. Pozorovala ho a lehce pohybovala svými bílými křídli, byla tím nejkrásnějším, co kdy viděl. Po tvářích se mu kutálely slzy, klesl před ní na kolena a schoval svou tvář do jejích bílých šatů. Cítil se tak šťastný, tak plný. Přál si, aby to trvalo věčně. Pohladila ho po tváři a pomohla mu vstát. Usmívala se a její oči by dokázaly pohltit celé jeho vědomí. Pak se mu v hlavě rozezvučelo zvonivým hlasem slovo Eraziel. Cítil, že mu děkuje za to, co pro ni udělal. Víčka se mu najednou zdála těžší než celičký svět, musel je zavřít, nemohl jinak. Po celou dobu přítomná vůně lesa ještě zesílila, když mu po tváři přejel lehký větřík.  Koruny nad hlavou šuměly a v dáli slyšel zpívat ptáky. Otevřel oči. Stále byla před ním, krásná a dobrá, ale okolí se změnilo. Už nestáli ve starodávné, v prach oděné budově, stáli uprostřed zeleného lesa a slunce příjemně hřálo. Usmála se na něj a společně vykročili.

Dveře lehce zaskřípěly, jak se do nich opřely silné ruce. Po staletém prachu na podlaze se zvolna sunul pás světla pronikajícího zvenku. Jejich kroky provázel poletující prach a zanechával jizvy, v jinak dokonalé jednotě. Světlo z luceren ozařovalo blízké okolí, šli dál. Před sebou zahlédli temný tvar a zastavili. Čekali, ale nic se nepohnulo, vykročili dál. Ve světle lamp se pomalu ze tmy vynořila socha z černého kamene. Socha krásného anděla v kruhu svící a u nohou jí klečela jiná postava, kamenné ruce propletené na věčnost.