Černobílý motýl s barevnými křídly

Pro Jiřího Ortena nepřipravil sadař života sladká vyzrálá jablka, po kterých by úsměv ve tváři rozkvetl. Naopak. Kyselost, trpkost a stesk po mámivé a opojné vůni dovedly básníka za bránu nejvzdálenější, za bránu smrti. Jeho přání a touhy narážely po celý nedlouhý život do zdí vnější nesvobody, omezované bezednými propastmi války. A bylo to právě stále tryskající, neumírající mládí, které ve svém největším šílenství bouralo zdi nářků, zdi pláče.

Mládí smutku. Mládí radosti. Mládí poznání. Mládí touhy. Mládí neomezenosti. Mládí nečekaných zítřků a draze odevzdaných včerejšků. Mládí krutých pravd a hodnotných cílů Mládí netrpělivé nedočkavosti a nekonečně dlouhých nocí.

Stojí na prahu života, tušíš, že někde na konci v zapomenutém místě na světě pod hřejivými paprsky slunce stojí chátrající dům s těžko čitelným nápisem:” Konečná, vystupovat.” Nevadí ti však, že supící vlak už dále nejede. Mávneš ledabyle rukou. Usměješ se a víš, že teď stojíš teprve na začátku tě hrbolaté cesty. Jsi doufající, přející si, toužící…jsi mladý…

Směješ se kapičkám korálků, které na zem rozsévá burácivá síla mraků. A bláznivě tančíš v deštivém vodopádu. A nezapomeneš zamávat vlaštovkám, co se vrací z dalekého jihu. Moře, slunce, vítr. Bezstarostný život, směješ se i jemu. A směješ se i těm, kteří litují včerejšího dne. Bezpochyby. A máváš do korun stromů a ty na oplátku sešlou na zem list. Pomalu čteš. Žiješ a nemyslíš. Jenom víš, že dýcháš. A dýchá i vše kolem tebe.

Náhle ti však zalepí černá páska tvé snivé oči. Brečíš. Pláčeš ty, a nebo právě tvé upřímné oči? Tvá duše? Proč ? Jen tak?! Asi proto, že někdo odhodil na chodník sedmikrásku. Měla sedm krás. Je jí škoda. A nebo také proto, že se cítíš najednou tak sám. Sám a ptáci nezpívají obvyklou píseň, kterou by sis ještě před chvilkou notoval s nimi. Máš strach, že jsi němý, že mluvíš cizí řečí. Nikdo ti nerozumí. Snad proto nevíš, jestli jsi na správném místě,. Jestli sem opravdu patříš. Opuštěn vším, ačkoli jsi sám spoustu zážitků opustil v prachu všedně plynoucích dní. Zastav se na přemýšlej. Hlava je plná slov, ústa mlčí. Srdce by se chtělo svěřit, ale nemá komu. Zabíjíš pohledem, jsi zabit slovy. Ale jenom na chvilku. Naštěstí.

A zase toužíš. Život má spousty odstínů, poznáváš každý z nich. Jeden po druhém. Na vlastní pěst a s vlastní odvahou, která je ti blízká jako nejlepší přítel, jako láska v tvých tajných snech.

Co se proletět balónem a zamávat všem těm nedůležitým slovům? Proč ne? A co přeplavat Tichý oceán, vystoupit na Mount Everest, falešně zazpívat pro sál lidí? Nevidíš překážku, viď? Jsi černobílý motýl s barevnými křídly! Jen leť, utíkej, běž, skákej jednou nohou přes veliké kaluže času!

Ale nesměj se mi potom, když ti povím, že nohu si můžeš zlomit i na rovině!

6.1.2003