Rozloučení

Rozloučení se ženou

a již mohu psát psaní poslední,

dopis na rozloučenou

ztemní  jasnou dobu polední.

Doba štěstí, veselí

láska je tu nadevše

nechť už tuhnem v posteli

změna v tuhé podevše.

Výběr hudby co mám ráda,

žiletka již jistá je,

ted už všem ukáže záda

ta co Vás nemiluje.

Co  lásku nepozná,

ta co muže ničí,

sebe ještě nezná

a ostatní mučí.

„...je mi to líto, mám Vás všechny moc ráda, jak jen to jde, ale již to dál neunesu. Musím odsud pryč. Možná je to jen zbabělý útěk, či nedostatek síly, ale já již dál nemohu. Nevím, čím jsem si tohle zapříčinila, ale já lásku k životu potřebuju a nejsem schopná milovat. Nechť mi bohové,  všichni svatí, či kdokoli jiný, kdo má naše duše po smrti ve své moci odpustí, ale já jinak nemohu. Anebo, ať mi neodpouští, pro zbabělost odpuštění není, chci jen pochopení od lidí. Od lidí, jež zde za mého života sdíleli mou pouť a jež jsem měla ráda. A kteří měli aspoň trochu rádi mě. Potřebuji lásku. A tak za ní budu putovat. Třeba na konec vesmíru, jen jí musím najít. Až jí najdu, vrátím se za vámi...ať už bude má podoba jakákoliv...“

Trocha pochopení,

důvěry v mou osobu,

možná trocha lásky

změnili by provedení,

změnila bych podobu (mé duše),

 šimrala Tě vlásky.

Chci milovat...

Leč i bolest může být krásná a lásku nahradit.

Pomalu stýká červená tekutina dolů z mého zápěstí...