Opravdové sny...

Vždycky jsem si myslela, že dokud mám lásku, mám vlastně všechno. Ale postupem času si každý uvědomí, že chce víc, než má, i když možná ani nemá ponětí o tom, co to vlastně má být.

Byla jsem stejná. Slepá, hloupá, určitým způsobem i namyšlená, ačkoliv tak jistě nepůsobím. Milovala jsem každého, kdo o mě projevil zájem, tedy pokud se mi aspoň trochu líbil, milovala jsem očima, ne srdcem. Nevím, jak moc na mně bylo vidět, jak toužím po tom prožít svou vlastní vášnivou a věčnou romanci, ale sama jsem nikdy neviděla, jak šílené to všechno je, jak zapomínám žít svým vlastním ne zas tak nezajímavým životem a snažím se žít podle románů, filmů, seriálů a pohádek, kde je vždy cítit ve vzduchu láska, ale jak mohla být cítit, když ti dva spolu obvykle neměli vůbec nic společného kromě honoráře za roli.

Až teď si uvědomuji, jak dětinské byly mé fantazie o světě, kde se nic neděje doopravdy...

Milovala jsem i obrázek někoho, koho jsem nikdy neviděla. Byla to skutečná osoba, ale stejně vzdálená jako všichni hrdinové, podle kterých jsem se snažila žít. Znali jsme se přes internet a říkali si: "Miluji tě" a skončilo to, tak jak obvykle končí vymyšlené fantazie. Ztratili jsme k sobě cestu, nejdřív fyzicky a teď snad už i citově. Nechce se mi dál žít se sny, když vedle sebe mám krásnou skutečnost: muže, který mě miluje a je se mnou ve chvílích smutku i radosti, muže, který se pro mě vzdal téměř všeho a teď mi stále dokazuje, jak moc miluje mou přítomnost...

Tak dlouho jsem neviděla jeho lásku, že jsem o ni málem jednoho dne přišla. Ale otevřela jsem oči a vidím to, co jsem nikdy neviděla. Jsem šťastná víc než kdy dřív a stačilo vlastně málo...

Ž                                                Í                                                      T     !!!