Služba

Pořád tady jsou, cítím je. Co mám dělat?, nic , nemůžu dělat nic, musím se tam vrátit, jinak zemřou jiní, vím to, já to vím! Honza zemřel strašlivou smrtí a mne čeká to samé. Zatracená práce, proč jen jsem to bral?
Jsou to asi 3 měsíce. Jeden kamarád, jež sloužil na vrátnici v nějaké divné továrně za městem mě požádal o pomoc. Nikdo nevěděl, co se tam vlastně vyrábí ani on, ale místo bylo dobře placené a tak se o to ani nezajímal. On byl pro rodinu jediný zdroj příjmů, proto, když onemocněl požádal mne, jestli bych za něj nešel do práce, jinak by ho určitě vyhodili. Vysvětloval jsem mu: ,, Je to hloupost, zaměstnanci tě znají." On mi však pověděl, že zaměstnanci jsou velice zvláštní, o nic se nezajímají, nepromluví ani mezi sebou, ani s ním, a že by si toho určitě nevšimli. Váhal jsem, ale když mi nabídl 3/4 svého platu, souhlasil jsem s tím, že mi stačí polovina. Vysvětlil mi co mám dělat, co dělat nesmím a hlavně abych si dával pozor a nic mě nezaskočilo, neboť továrna je opravdu divné místo. Nebýt těch peněz ani by tam nepracoval. V této chvíli jsem znejistěl, ale nedal jsem to na sobě znát. 
Druhý den jsem nastoupil do práce a přesně jsem se řídil jeho pokyny. Byl jsem strašně nervózní. Nikdo z příchozích na "novém" vrátném nic divného nezaznamenal. Den ubíhal pomalu, v areálu se sotva mihla postava a auto jsem zde viděl pouze jedno. Během služby jsem měl pocit, jako bych tu práci dělal celý život. Všude byl klid jen za kopcem občas zahoukal projíždějící vlak. Pomalu se ztmívalo, a protože v továrně již nebyl žádný zaměstnanec tak jsem, jak Honza říkal, začal s hodinovými přestávkami obcházet poměrně velký objekt továrny. Kolem půlnoci jsem se vydal na druhou obchůzku. Budovy kolem mě pozbyli jakýchkoliv známek života. Prošel jsem téměř celý objekt až na konec ke zdi. Zeď byla vysoká, postavená z cihel a nahoře pokrytá ostnatým drátem, podle mne patřila spíše do vězení a né sem. Vracel jsem se zpátky, najednou slyším divné vrzání. Dostal jsem strašný strach a asi tři minuty jsem zůstal nehybně stát na místě. Nevím proč, ale cítil jsem z toho zavrzání jakousi zlověstnou hrozbu. Udělal jsem dva kroky a ozvalo se to znovu. Tentokrát jsem ovšem věděl odkud to šlo a tak jsem se vydal po zvuku. Došel jsem do slepé uličky tvořenou budovami po všech stranách, která zdánlivě nikam dál nevedla, ale po chvíli jsem objevil úzkou uličku zatarasenou kontejnery. Veden zvláštní zvědavostí jsem je odstrčil a šel tmavou úzkou chodbou dál. Šel jsem dlouho, ulička se zdála nekonečná, asi proto, že jsem musel neustále odolávat překážkám v podobě odporného mrtvolného pachu a kusů dřeva poházených po zemi. Když jsem došel na konec, objevila se přede mnou plocha 20 X 40 metrů. Všude rostla tráva, jen na konci byl poměrně velký kruh s dřevěnou deskou uprostřed, kde tráva odmítala růst. Vzadu za kruhem byla zeď s nápisem psaným divnou barvou, nevím proč, ale napadlo mne, že je psán krví. Po přečtení nápisu ,,1912" se mě zmocnil divný pocit, otočil jsem se a utíkal tou tmavou uličkou, jenž se teď zdála ještě delší, než předtím.
Další den jsem šel opět do práce. Celý den ubíhal pomalu, divně jsem byl přitahován na ono místo. Ten den jsem si s sebou vzal krumpáč a lopatu, abych to tam mohl prozkoumat detailněji. Nevydržel jsem to a tak jsem se vydal nikým nepozorován tam, odkud minulou službu s hrůzou utekl. Šel jsem jako před tím nakonec továrny a pak zahnul mezi zdánlivě nikam nevedoucí tovární domky. Přišel jsem ke hromadě kontejnerů, abych je odsunul a dostal k té úzké páchnoucí uličce. Odsunul jsem kontejnery , které stáli na svých místech, přesto že jsem je včera ve spěchu zapomněl postavit tak, jak byli. Nic jsem nenašel, žádnou uličku nebo chodbu, nic. ,,Že by se mi to včera zdálo, ne, to není možné, na to to bylo až moc reálné". Tak 
jsem se vrátil do strážnice, kde si naštěstí mého odchodu nikdo nevšiml, a tak jsem mohl v poklidu pokračoval ve své práci. Jakmile se setmělo začal jsem s pravidelnými obchůzkami. Všechno bylo v pohodě. Kolem půlnoci jsem byl zrovna na konci obchůzkové trasy, když se ozvalo to hrůzné vrzání. Odhrnul jsem kontejnery a uviděl tu hnusnou zapáchající uličku. Došel jsem si pro nářadí a rychle se vrátil. Prošel jsem tu uličku celou, až nakonec, kde se rozprostíralo to děs nahánějící prostranství. Došel jsem nakonec k nezarostlému kruhu s deskou. Vzal jsem krumpáč a desku po pár ranách rozbil. Začal jsem kopat asi po půl hodině jsem narazil na něco tvrdého, co však pod mým úderem prasklo. Vyndal jsem to a s hrůzou zjistil, že se právě dívám na rozbitou lidskou lebku. Odhodil jsem ji za sebe a kopal dál, za třičtvrtě hodiny jsem odkopal půl kruhu a poznal, že jsem odhalil pravděpodobně starý masový hrob. Podle vzezření koster velmi brutálně zabitých lidí. Odhodil krumpáč, otočil jsem se a uviděl lebku, jenž jsem rozbil. Byla celá, po ráně krumpáčem ani stopa. Sehnul jsem se k ní a podíval se na ni blíž. Najednou se pohnula.Uskočil jsem. Začala otevírat ústa, jakoby mi chtěla něco říci a přitom jí čelist neuvěřitelně hlasitě vrzala. S hrůzou jsem odtud utekl, jako minule. Po příchodu do strážnice se už rozednívalo, služba mi končila a tak jsem šel domů. V továrně dělali jen ve všední dny, tak jsem šel do práce až v pondělí. Den ubíhal jako vždy pomalu a klidně. Na to místo jsem pořád myslel, ale zapřísáhl jsem se, že už tam nikdy nevkročím. Nebýt slibu, jenž jsem dal Honzovi, už bych s tou prací dávno skončil. Večer hned u první obchůzky jsem obešel celý areál pozpátku a vzal to cestou, kterou normálně nechodím,( to jsem dělal kdysi, když jsem hlídal jeden velký objekt u Prahy). Celou cestu jsem měl takový divný pocit, že mne někdo sleduje. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se pořád ohlížet, po každém otočení jsem však nikoho neviděl. Došel jsem na konec k podivné zdi s ostnatým drátem. Teprve teď mi vše došlo. Dostal jsem ze svého nového poznání nebývalý strach. Stál jsem na místě jako přikovaný a nemohl jsem se hnout. Vtom jsem si uvědomil, že se dívám do očí někoho, či něčeho, jenž stojí přede mnou. V těch prázdných očích jsem zahlédl pomstu a svoji hrůznou a neodvratnou smrt. Podíval jsem se pozorněji a zjistil, že ta matně viditelná věc má i ústa, z kterých vyšlo nepopsatelné táhlé zavrzání a já v nich poznal onu rozbitou lebku na pohřebišti. To už jsem nevydržel a tak jsem klesl k zemi a se zavřenýma očima čekal na smrt.
Probral jsem se až za světla. Došel do strážnice. S podivem jsem zjistil, že si mé absence nikdo nevšiml. Sedl jsem si za stůl. Měl jsem ještě asi hodinu a půl do vystřídání dalším strážným. Přemýšlel jsem o událostech předchozí noci a snažil přesvědčit sám sebe, že se nic takové nestalo, nepovedlo se. Po střídání jsem odcházel s jedinou neustále se opakující myšlenkou: ,,Musím odtud pryč!", ,,Musím odtud pryč". Nešel jsem domů, šel jsem rovnou za Honzou, abych mu oznámil, že v práci končím. Nevysvětloval jsem proč, o záhadném pohřebišti ani o lebce, ani o divném stínu jsem neřekl ani slovo. Honza byl už zdráv, takže oznámení mé "výpovědi" vzal dobře.
Pronásledování stíny přestalo, přesto mi myšlenky na ty podivné události nedaly spát. Proto jsem po týdnu zašel za Honzou, abych se zeptal, jak to jde v práci, a jestli je všechno v pořádku. Dveře mi otevřela jeho manželka, podíval jsem se jí do obličeje a dostal divnou předtuchu. ,,Co je s Honzou", zeptal jsem se. ,,Tys nečetl noviny?". ,,Ne", odpověděl jsem. "Našli ho včera ráno rozsápaného na kusy nějakým divným zvířetem, nedovolili mi ani se podívat na tělo. Prý to byl asi medvěd, co před týdnem utekl ze Zoo ve městě, i když nechápou, jak něco takového mohl medvěd udělat, a jak se dostal do areálu.". Zůstal jsem jako opařený, otočil se a odešel domů. Znovu jsem si vzpomněl na odhalení u zdi s ostnatým drátem, vzpomněl jsem si , co mi pověděl asi před 10 lety otec, když se opil: ,,Můj děda mi vyprávěl, že jeho kamarád pracoval ve věznici za městem jako dozorce. Věznice se ale ve dvanáctým rušila a pro vězně nebylo nikde místo. I on byl mezi těmi, jenž se tenkrát museli podílet na vyvraždění 50-ti vězňů, kteří byli odsouzeni na doživotí.Tehdejší velitel věznice rozhodl o brutální likvidaci vězňů.Ve svém hlášení potom uvedl, že se jednalo o vzpouru a při potlačení vzpoury došlo k usmrcení 50-ti vězňů." Jakmile to udělali, vykopali v zemi kruh, naházeli je tam a zahrabali." 
Potom doma si vezmu noviny ležící na stole a čtu inzerát: ,,Hledá se zájemce o místo strážného v komplexu Staré továrny za městem. Nabízíme výhodné pracovní podmínky a vysoký plat." ,,Musím se tam vrátit a snažit se to porazit, jinak zemřou další nevinní lidé.", pouze toto mne napadlo po dočtení inzerátu.
Teď už dva týdny čekám na smrt, je to nesnesitelné čekání. Každou noc to přichází před půlnocí a končí asi dvě a půl hodiny po půlnoci. Snaží se to, abych zešílel, já však vytrvám, musím....