Fantazie

Probudil se do pošmourného rána, které jen mdle osvětlovaly pouliční lampy. Připadalo mu, že snad vůbec nespal. Kdyby měl v povaze sklony k zoufalství, musel by ho stále se opakující sen nelítostně připomínající debakl jeho neslavného projektu zbavit soudnosti a naděje. Vykoukl z okna; pršelo. Se sebezapřením se vyhrabal z postele.

Šel do práce, po stejné ulici, kudy chodil už deset let, každé ráno. Jen mu dnes připadala trochu jiná. Myšlenky se jako zaseknutý kolovrátek neustále vracely k tomu prokletému snu zpodobňujícímu ještě prokletější skutečnost. Měl pocit, že jej míjejí stíny, které přiletěly odněkud zdaleka vysmát se mu. Cítil v zádech jejich pichlavé pohledy; cukalo jím nutkání otočit se a zahnat ty tvory se zpitvořenými grimasami. Přitáhl si kabát těsněji ke krku. Zkusil na něco myslet; potřeboval na něco myslet. Bezděčně mu sklouzl zrak na okenní skla pomalovaná ranním mrazíkem a tváří se mu mihl úsměv. Na okamžik se oprostil od svých pronásledovatelů skutečných i neskutečných…

Fantazie mezi lidmi nerozlišuje; všem poskytuje možnost uniknout peripetiím všedního dne, možnost stát se tvůrčí osobností a modelovat myšlenkami nové scenérie, jež v reálném světě nikdy neexistovaly, nebo podepřít skálu, jež se dávno rozpadla v prach. Dokáže vrátit jas vzpomínkám a zabránit otupování vnímatelnosti. Není to smrt v podobě hlubokého jezera, ve kterém každý utone a zapomene na reálný svět. Symbolizuje naději, že člověk, jenž je nezkoumá povrchně, nalezne u jeho břehu člun. Naděje je nejistá víra a víra je fantazie…

Proto je svým způsobem zvláštní, že se středověké a raně novověké křesťanství distancovalo od fantaskních představ pokrokových myslitelů a nařklo je ze zpochybňování Písma svatého. Křesťané té doby bezpochyby velmi oddaně lpěli na své víře; počínání samotných církevních hodnostářů ponechme stranou. Pro prostého člověka stejně jako pro vznešené aristokraty představoval Bůh pevnou hodnotou v jejich životě, byl snad jediným symbolem skutečné stálosti a neměnnosti, ke kterému se mohli vždy obracet. Co vlastně představovaly jejich modlitby? Ať měly tyto prosby jakýkoli charakter, vždy musely být spjaty s určitou představou. Představte si středověkého člověka. Třeba matku, jíž právě zemřelo dítě. Klečí v slzách před oltářem, modlí se k Bohu a snad jej prosí, aby její děcko vzal do svého království. Ale nemohla by se přece vroucně modlit, aniž by si v duchu nepředstavovala své dítě kráčící do nebes, krásy božského království nebo milosrdenství Boha. A to už přece není pouhá víra, o které káží duchovní; jde o neoddělitelné smíšení víry s fantazií té ženy. Žádný kněz nedokáže popsat nebeskou říši ani přesně vykreslit samotného Boha, to jednoduše nelze. Každý z vesničanů, jež sedí v kostele a poslouchají jeho kázání, totiž mají jinou představu o tom, co tyto pojmy skutečně představují. Lidé nemohou vidět neskutečné věci stejným pohledem, protože nemají stejné myšlení; obraz toho, co lze jen pojmenovat a ne definovat, si utváří každý sám. Svou víru tak propojuje s fantazií; fantazie je tedy víra. I těm nejméně reálným představám člověk v koutku duše věří, jinak by je nevytvářel.

Vraťme se však zpět k boji "staré víry" a pokrokových představ. Církev si svými inkviziční tribunály a hranicemi pro kacíře, tedy pro ty, jejichž fantazijní myšlenky byly v rozporu křesťanskou naukou, uzmula právo na fantazii. Vyhovovala jí slepá víra bez odporu. Mohla sice na určitou dobu eliminovat ze života lidí vzdělanost, ale otupit jejich představivost? Nárokování si takto práva na fantazii určitě nebyl prvotní zamýšlený účinek církevních snah. Myslím, že dříve se nad ní tolik neuvažovalo, patřila do běžného života. Byla jen zakódována… v desítkách her, jež si vymýšleli děti a které své malé tvůrce dokázaly přenést na svých křídlech do jiného světa a umožnit jim tak stát se statečným rytířem, spanilou princeznou nebo třeba potulným žebrákem. Ani pohádky a legendy by asi nevznikaly, kdyby v nich lidé nic nehledali. Postupem času byly tyto povídky broušeny do stále brilantnější a jiskřivější podoby jejich vypravěči, kteří snadno podléhali pokušení připojit vlastní fantaskní epizodky ke zdánlivě nesmrtelnému příběhu. Příběh sám o sobě je mocným nástrojem působícím na lidi a schopnost vypravěče vtáhnout je do děje jej ještě násobí. Představivost a sny lidí se tak rozvíjí, přestože nemají přístup ke knihám a vědění. Fantazie přímo se vzděláním nesouvisí.

Církev tedy fantazii ignorovala a myslím, že ji nikdy nebude vnímat v plné míře. Jednoduše to nepatří do jejího "popisu práce". Naopak vznešené katedrály vzbuzující v lidech posvátnou úctu, dokonalé symfonie, abstraktní obrazy i literární nonsensy jsou více než výmluvným dokladem toho, že existuje i druhá strana mince. Umělci s fantazií pracují; svým představám dokáží vdechnout život a zkonstruovat tak pevný kamenný most vedoucí do jiného světa. Ten však není stejný pro všechny - pro ty, co jej vidět nechtějí, je neviditelný, pro ty, co jej chtějí svou kritikou a jedovatostí rozbít, je křehký jako motýlí křídla.

Umělecká díla se časem stala předmětem úcty. I člověk, který ani za mák nerozumí malířství a nemá pro něj cit, ví, že obrazy od Picassa jsou znalci vysoce hodnoceny, a nesnaží se nad touto pravdou spekulovat, pokud se nechce společensky znemožnit. Pro mnohé je často lepší nevyjadřovat se k něčemu, o čem nemají dostatek informací, anebo opakovat nic neříkající omšelé společenské fráze. Umělecká díla prostoupená autorovou fantazií ze zásady neodsuzují - je to jakýsi zvyk. Tyto otřepané fráze a společenské předsudky bez vlastního uvažování nad problémem však mají taky hlubší negativní dopad. Literatura fantasy a sci-fi k umění patří. Je přímo vystavěná na fantazii, kterou jsou víceméně prodchnuta všechna umělecká díla, k nimž se lidé staví s předstíranou úctou. Rozděluje však společnost na dva tábory; jednak nadšené příznivce a horlivé čtenáře, jednak na pohrdavě se šklebící odpůrce. Vyvolává dva extrémní postoje - respekt a despekt. Chybou lidí, kteří se na fantasy a science fiction dívají jako na odpudivě vypadajícího brouka lezoucího po jejich oblíbeném křesle, není fakt, že tuto literaturu odsuzují jako brak - každý má právo na vlastní názor. Vlastní názor však člověk získá až poté, co si vezme do ruky některou z fantasy knížek a přečte ji. Pokud je pro něj její přelouskání trestem horším než rozbíjení kamene v lomu a odloží ji, nemá právo jen kvůli prostému pocitu, že jej samotného nezaujala, říkat, že nemá ani cenu černi, jíž byla vytištěna.

Fantazie v dnešním světě upadá; ne proto, že lidé dupou po literatuře, která je jí plná. Proto, že přestávají přemýšlet. Zdá se být absurdní, že nástrojem pro zničení se může stát sama sobě. Fantazie představuje snový svět, do kterého člověk může uniknout… ale také v něm načerpat inspiraci. Nikde není psáno, že fantazie je mýtickým obrazem, ve kterém pobíhají kentauři nebo létají bájní jednorožci. Fantastický svět fyzika a básníka, z nichž každý je jiný, logicky nemůže být stejným. Někteří lidé tedy mohou mít svou fantazii za zdroj nápadů, jež se snaží vnést do života v reálném světě. Zrealizováním svých nápadů pak mohou ovlivnit masy lidí.

Fantazie samotná však souvisí s individualitou, ne s masovou kulturou a trendy, jež vyšumí stejně rychle jako se objeví. Je to věčný plamen v nitru každého člověka, který osvětluje svět a promítá do něj barvy. Nelze ji zkomercializovat. Nelze ji nikomu vnutit. Je to stejně směšné jako chtít nařídit, aby se lidem po celém světě zdály po dobu určitou stejné, momentálně módní, sny. Taky ji nelze nikomu odejmout. Vyvrhnout fantazii ze svého života dokáže jen člověk sám.

Zřeknutím se fantazie však člověk odsuzuje část své mysli do temnot. Je to osamělý pohřeb bájných bytostí, jež mohly existovat, nehlučné zborcení neviditelných staveb, jež mohly být vystavěny, apokalypsa snového světa provázená tichým syčením zhasínajících bílých svic představivosti a čistoty, po kterých zůstanou jen skvrny od kapajícího vosku ve vědomí…