Cela

Ta místnost byla malá a skoro úplně tmavá. Úzkým zamřížovaným oknem sem pronikala bledá záře měsíčního srpku a rozlévala se v dlouhých tenkých pruzích po vlhké kamenné podlaze. Kapky vody se v ní blyštěli, jejich stříbro se rozplývalo v okolní černočerné tmě a tichu. Nezdálo se, že by tu mohl kdokoliv být a přeci, v jednom z rohů místnosti se choulil podivný stín a jen zvuky jeho přerývaného dechu, živého, opravdového, dokazovaly, že není jen nějakým půlnočním přízrakem, zjevujícím se ustrašeným a zbabělým lidem. Kdyby již bylo světlo a my si mohli tohoto obyvatele pusté tmavé místnůstky s pevnou ocelovou mříží v oknech lépe prohlédnout, zjistili bychom, že se jedná o přibližně čtyřicetiletého muže s černými, na skráních prokvetlými vlasy, s hlubokýma hnědýma očima a strhanou, znavenou tváří. Zrcadlilo se v ní zvláštní vyčerpání, pramenící ze samotné podstaty bytí. Cosi v něm se již dávno rozhodlo, že nemá cenu dále žít, ale jiná část jeho já odmítala všechno možné v zoufalé snaze udržet se naživu. Tento vnitřní  spor během několika předchozích měsíců jen vyčerpal svého hlavního aktéra, zbavil ho veškerých sil a přinutil ho choulit se v temných nocích k vlhkému vězeňskému kameni, prorostlému mrtvolným chladem – předsmrtnou vizí odsouzenců čekajících na smrt. A na věčný led tam za branou zatracenců. Zda byla v těch kdysi tak živých a radostných očích děsivější blízkost konce nebo propasti, ve kterou ho naučili věřit, to se už nikdy nikdo nedozví. Vnější vzhled jen napovídal niterný rozpor a panický strach, vysávající již tak oslabenou vůli a mysl. Propadlé tváře a hluboké vrásky na čele nakonec odrážely zbídačený stav zevnitřní tohoto muže.

Zatímco se měsíc pomalu posouval po obloze a pruh jeho světla se více a více blížil k černé stěně cely, muž dýchal stále neklidněji. V některých okamžicích se neklidně převaloval po tvrdé podleze cely a čas od času se ozval táhlý vzdech, plný rezignované beznaděje a smutku – konec se blížil. Snažil se odtáhnou se od ledové zdi, až příliš připomínající jeho úděl, ale neviditelný prst strachu ho k ní vždy přitlačil, nemilosrdně a tvrdě ho donutil schoulit se do klubíčka a v naprosté nečinnosti očekávat naplnění osudu. Při těchto záchvatech úzkosti, přicházejících s rouškou tmy a odcházejících za ranních červánků cítil v sobě pnutí největší. Nemohl pochopit co se stalo a nechtěl uvěřit tomu, co se stane. Za probdělých nocí, kdy měsíc brouzdal jeho celou, slyšel hlasitě stahy vén a artérií svého mozku, upjatého jen k jedné myšlence, která podlamovala už i zbytek toho rozumu, jenž si ještě zachoval. A i ten pomalu mizel. Noci, kdy na obloze zářila luna, byly nejhorší. Stále více z jeho osobnosti se vytrácelo v namodralých ranních obláčcích, do nichž se před tím zanořil stříbrný vůz noci. Přes den pak vše ustalo, ale s večerem narůstala síla sporů jeho myšlenek a přicházejícího šílenství, až se v noční tmě stávala nesnesitelnou. Jak šel čas, vše se stále více zhoršovalo.

Pruh měsíční záře byl již jen několik málo centimetrů od jeho vytřeštěných očí. Zíraly do prázdné tmy před sebou, protínané slabou linií stříbřitého světla, a zdálo se, že v prázdnu cely vidí něco, co tam ve skutečnosti není. Přišel poslední nápor na rozpadající se pevnost mužova rozumu a pomalu vítězil.

Tentokráte je viděl. Myšlenky zaujaly tvary a ty tvary se zhmotnily v trýznivou vizi. Výjev těch dvou, kráčejících ruku v ruce působil tak vzdáleně a přeci s hrůzou zjišťoval, že poznává všechny detaily. Jako stříbrné žilky se rozbíhaly masivem času, sestupovaly do ještě větších hloubek a přinášely s sebou vzpomínky na pocity. Silné pouto přátelství a silné pouto lásky. Matně si je vybavoval v prázdné, neosobní perspektivě. Vize plynula dál, skutečná, takřka hmatatelná. Dvě postavy šli stále bok po boku, drželi se za ruce a v dálce nad nimi svítilo kolo měsíce. Nezaslechl ani matnou ozvěno kroků, vše se odehrávalo v naprostém tichu, ukrývajícím nějaké neznámé napětí, minutu od minuty sílící. Pak najednou uslyšel něčí dech. Byl divoký, až přes příliš hlasitý a stále se přibližoval. Poznával ten dech. Jeho zvuk se rozléhal po místnosti stále hlasitěji a hlasitěji, až nakonec přešel v šílený křik. První měsíční paprsky dopadly do jeho očí. Mezi oběma postavami se mihla černá silueta a pak se celá vize rozplynula do bílého jasu. Vymrštil ruce před sebe, ve snaze zakrýt si oči, ale svůj pohyb nedokončil – v bledé záři spatřil své dlaně a prsty. Byly špinavé od krve.

Měsíc se znovu propadl do ranních červánků a na jeho místo nastupovalo slunce. Vítal ho šílený, neustávající smích.