Písmák nove dilo jez neni dilem avsak dilem meho dila
Jsem vybavovač myšlenek, situací a nevyřčených slov, která nebyla určena k bolesti. Za pár let ze mě bude nerecyklovatelná skládka, mozaika vyhaslých snů, bezúsměvných dnů a tak trošku dějin plavovlasých lásek. Můžeme být všichni nebo alespoň oba pod vlivem ničeho, ale stejně si ublížíme, stejně kolem sebe projdeme jako cizinci a mraky nad náma nebudou muset mít žádnej tvar. Jako duha bez barev a skládačka bez pojítek, po které můžeš jen úpěnlivě toužit za výkladní skříní.
jsem a budu
Já vím jaká jsem.
Jsem slza, co stéká po tváři někoho, kdo až příliš pozdě zjistil, že si věcí měl vážit. Umím být šelma, ale ne vždy, ne na povel, musí to jít ze mě a ani když je to příliš často, neumím to zastavit. Neumím se podřizovat, ale konvencím zřejmě čas od času propadneme všichni.
101 kilometrů
Už to bude skoro rok . napsal mi dvě slova, bylo to víc než sto a jedna kilometrů, nedopočítala bych se . ale byl mi blíž a hlavně já jemu taky, teď mě nenávidí a já pořád marně přemýšlím nad tím . proč .
nikdy druhá
On koukal na fotku svý mámy a já ztoho cítila víc citu než mi dáváš ty, ačkoli to byl jen film a navíc film, co publikujou jen tehdy, kdy se na něj nedívaj ty trosky, co lákáj fádní věci. Asi bys teď řekl . a co jako . Dobře, zklamal ses ve mně, ale to ti nedává právo, abych se zklamala i já vtobě, nejhorší je, že se asi nedonutím, tohle ti poslat, bojím se tě a tenhle respekt už nemá nic společnýho snějakým citem, sakra já už asi nic necítím a to mám být sto hledat nějakej smysl života.
ten den
Je neděle 18týho a je to vlastně uplně obyčejnej den.
Ráno sem vstala a „ potkala “ jednoho ze svých nejlepších přátel a docela mi to zvedlo náladu, snad víš, jak si pro mě důležitej.
Vstala jsem vjednu, tagže den neměl ani možnost nějak se ploužit.
Napsal mi můj bývalej kluk, jestli se nechci stavit kněmu domů, nesnáším jejich byt, protože sem se vněm cítila vždycky jako nezvanej host, ale neměla sem jinej plán a nejsem ztěch, co tráví neděli spánkem na molama prožraný pohovce.
nuzná zpověď ...
Nikdo mi nerozumí. Člověk, skterým jsem tolik zažila mě najednou stále analyzuje, avšak jen zté špatné stránky. Nemá už tu snahu co dřív, hledat to krásno, to, které každý vsobě má. Přítel – opravdový, mizí mi a co je nejhorší, nepřipouštím si to a odcizuji se mu tak sama dvakrát tolik, docházejí slova, nejdou vyjádřit emoce.
obyčejný
On není výhra vloterii. Je to vlastnì obyèejný kluk. Nìco na nìm ovšem je. Nìco, co mì na nìm pøitahuje a je odùvodnìním toho, že teï pro nìj pláèu.
smrt milované hipiesačky
Jednoho rána se vzbudil. Cítil se víc jako žena ve třetím měsíci těhotenství,nežli jako muž,neohrožený lovec. Předešlé noci poměrně přebral. Vyšel si sám do baru na rohu ulice.
šedé dny
Sedím ve své klasické strnulosti. Opět o mě nikdo nemá zájem. Měl snad někdy někdo. Nejsem si jistá.
vzpomínka
Vzpomínka – moment ve vašem životě, který je neopakovatelný, jedinečný a je ve vás navždy. Přemýšlím teď, jestli je to vůbec dobře. Mít pod kůží zavrtané něco, co bylo smutné, co bolelo, a denně na to myslet, nebo taky něco krásného, co nyní jako vzpomínka jen vyvolává nostalgii a tudíž i lítost. Tak se teď cítím.
úplněk
Venku na obloze korzuje úplněk, avšak vyjící vlky neslyším. Lapil je pytlák do svých pastí, ale nemohu mu to mít za zlé. Je jen poplatný době, ve které žije, zkaženému světu, kde já jen marně najdu klid a smír. Jsem plna energie, avšak okolí mne za mrtvou duši považuje.