Útěk

„Jodare, řekni našim mužům, aby se připravili, dnes to začne.“ Pošeptal Vald Jodarovi těsně po svém probuzení. Ten přikývnul a poslal dál jasné instrukce, aby se všichni připravili.

Za hodinu se otevřely hlavní dveře a do temné komnaty proniklo světlo z loučí nesených Yuan-ti. Vyhnali obvyklý počet vězňů ven do chodby a začali jim rozdávat krumpáče. Netrvalo dlouho a do ruky dostal i poslední muž svůj krumpáč, s dokonale tichým klidem jej potěžkal a vrazil Yuan-ti přímo do oka, ještěr zařval a zhroutil se k zemi. Ostatní také nelenili a srazili ostatní Yuan-ti na zem, tam je utloukli k smrti a vzali jejich velké meče do svých rukou.

Otevřeli mohutné dveře, které bránili vězňům v útěku. Rychle rozdali zbývající zbraně mezi muže, kteří žádné neměli. Vald si stoupnul na jeden z nejvyšších schodů a muži utichli ve svých činnostech.

„Zabili jsme naše strážce, pokud nás chytí živé, zabijí nás také. Musíme se probít ven a dále do Sambie, co nejdál od této bažiny. Je nás mnoho a všichni dohromady budeme příliš nápadní, proto se až s probijeme cestu ven, rozdělíme po skupinkách po deseti a každá z nich ať si probije svou cestu do Sambie nebo do Cormyru. A teď vpřed na povrch!“ zařval Vald a celá masa těl se dala do pohybu povykovala, válečný řev přehlušil vše ostatní. Vězni se valili jako ohromná přívalová vlna a nadali se zastavit, těch několik Yuan-ti, kteří se jim postavili zemřelo dříve, než-li se zmohlo na jakoukoliv obranu. Byl to naprostý masakr. Nikdo ze strážců nepřežil.

Slunce stálo vysoko na obloze, kdy se celá masa vyvalila na slunce, chvíli stáli jako u božího zjevení a byli oslepení šíleným žárem a jasem, které vyzařovalo. Mrkali a snažili se pochopit že po mnoha měsíčním utrpení žijí a jsou na svobodě. Masa se rozdělila na skupinky mužů, kteří se úprkem rozbíhali do všech směrů a prchali pryč od tohoto dolu, kde jich mnoho zemřelo. Pryč od vzpomínek na své kamarády, kteří měli méně štěstí, než oni.

Vald vyšel jako jeden z posledních ven a udiveně se rozhlédl, muži které ještě nedávno vedl se rozprchli jako stádo ovcí. Tiše zaklel. Copak ti hlupáci netuší, že jejich nadějí je utíkat v malých skupinkách a né každý sám? Sakra! Takhle je velice rychle pochytají a vrátí do dolu, nebo ….

Ani na to nechtěl pomyslet. Bude nejlepší se spolehnout sám na sebe. Vald se začal prodírat bažinou všude okolo a dbal, aby na něj po celou dobu jeho putování svítilo slunce z pravé strany, jen tak se dostane do Sambie během několika dní.

Den co den šel spát hladový a vyčerpaný, bál se pít vodu, protože nevěděl zda není zkažená. K jídlu nic nenašel, ale tyto nesnáze v něm jen posilovaly vědomí, že musí dosáhnout svého cíle. Sambie.

Pět dní ho sužovali komáři, pět dní měl žízeň a neskutečný hlad. Po pět dní bloudil bažinou jako smyslu zbavený, udržovaný naživu jen svými instinkty.

Když dorazil na okraji bažin byl podobný spíše zvířeti než člověku, který vyšel z dolu.

Blouznil v horečce, kterou chytnul z některého komářího štípnutí jež měl po svém těle nepočítaně. Ve svém blouznivém pomatení došel až na začátek jedné z mnohé vesnic, které se rozkládaly v pohraničí mezi Sambií a Cormyrem.

            Když místní lidé viděli jak se sotva vleče, přivedli jej ke svému knězi a ten mu poskytnul nezbytné ošetření a podal mu tišící léky, které zadusili bahenní horečku v samém zárodku.

            „Kde to jsem?“ zeptal se Vald, jakmile procitnul a rozhlédnul se. Postarší kněz, který mu byl nablízku okamžitě přispěchal. Vzal jej za ruku a zkontroloval puls. Mezitím co mu kontroloval puls, odpovídal na jeho otázku.

            „Momentálně jsi v naší vesnici, Ranli pokud ti to něco říká. Vesničané tě našli na začátku vesnice a udělali to nejrozumnější co je napadlo, přinesli tě ke mně do chrámu Chauntey, mé bohyně. Měl jsi velmi vážnou horečku a také jsi byl ve velmi špatném stavu, jako by jsi po dlouhou dobu dýchal mnoho prachu.“ Kněz se tázavě Valda podíval, a nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu.

            „Děkuji otče.“ Odpověděl Vald a upadnul do předstíraného spánku, ještě si musel rozmyslet kolik toho řekne tomuto muži, kterého ani neznal.

            „Jen spi, spánek posilní tělo i mysl.“ Zašeptal kněz a přikryl jej lehkou přikrývkou.

Lovec lidí

            „Nesu ti snídani,“ zazněl bodrý hlas kněze Dyngana. Dyngan byl malý a podsaditý chlapík, s rozježenými vousy a velikou chutí k jídlu i dílu. Pocházel z této malé vesnice, ale jelikož jeho otec přišel o všechny své polnosti, prodali jej a jeho děti ve veřejné dražbě. Dyngan měl to štěstí, že jej koupil místní řád bohyně Chauntey a vycvičil na svého kněze. Kde skončila jeho rodina to netušil.

            „Děkuji.“ Odpověděl slušně Vald, již zde byl pátý den a s tímto malým chlapíkem se již velmi dobře spřátelil, jen opravdu velmi nevlídný člověk mohl odmítnou společnost Dyngana.

            „Dnes jsem ti přinesl opravdovou lahůdku, pečenou slaninu s několika volskými voky a také, tohle.“ Dyngan vyndal z malého vaku, který stále nosil přehozený přes své pravé rameno, karafu elfího vína. Jemně zdobená karafa byla označena nezaměnitelnou pečetí s vyrytým zlatým dubem.

            „To přeci nemůžeme, Otec Clawg nás zabije. Je to přece jediná karafa v celém chrámu!“ vykřikl zděšeně Vald.

            „Proč ne? Copak ty nemáš rád elfí víno?“ ptal s lišáckým výrazem v očích Dyngan.

            „Mám, ale Otec Clawg byl na mě tak milý, že mu to nedokáži udělat. Vypít jeho nejoblíbenější víno.“ Vysvětloval Vald.

            „Valde s tebou není žádná zábava.“ Řekl znechuceně Dyngan odzátkoval karafu a vyzunkl mohutným téměř polovinu lahodného moku. 

            „Vynikající. Opravdu nechceš?“ potměšile se usmál Dyngan.

            „Ne opravdu. Otec Clawg by mě asi vyhodil.“ Zasmál se Vald. Otec Clawg byl jeden z nejpřísnějších mužů, které znal, ale zároveň asi nejvíce myslící na svého bližního.

            „Dobrá, když nechceš, tak alespoň sněz tu snídani, pak za tebou přijde starej.“ Když Dyngan odcházel trochu se motal a nahlas si pobrukoval jakousi starou melodii Já jsem malý mysliveček.

            Vald se s chutí pustil do vydatné snídaně a doufal, že rozhovor, který bude následovat bude alespoň trochu příjemný.

            Netrvalo dlouho a do dveří vstoupila postava Otce Clawga.

            „Chutnalo Valde?“ zeptal se Clawg.

            „Velice otče.“ Řekl Vald a trochu se uklonil, aby vyjádřil svůj vděk.

            „To jsem rád.“ Řekl Clawg a přitáhl si židli k valdově posteli.

            „Víš Valde, ležíš zde několik dní a za tu dobu jsem o tobě leccos zjistil. Nejsi náhodný kolemjdoucí, který chytnul horečku a doplazil se do naší vesnice. Rád bych znal tvůj příběh a důvod proč jsi tady. Neptám se bezdůvodně, potom ti to vysvětlím.“

            „Není to jednoduché otče,“ řekl Vald a posadil se na posteli, „začalo to téměř před rokem. Mor v mém městě byl strašný a zabil mi celou rodinu.“ Vald zatnul pěsti, když na to pomyslel. „A já jsem to jako zázrakem přežil. Měl jsem hlad a tak jsem ukradnul bochník chleba, jistě víte otče, že v pokud je město obklopeno morem je jen jediný trest. SMRT. Druhého dne jsem byl vyveden na šibenici a tam mi přivázali provaz na krk. Víte konopí strašně škrábe, kolem toho provazu jsou takové drobné výstupky a ty šíleně dráždily můj krk. Bylo to velmi nepříjemné.“

            „Ale jak jsi uniknul?“ zeptal se Clawg.

            „Belinus Thurgoner, pokud vám toto jméno nic neříká, ani se nedivím, patří mezi nejlépe utajené osoby v celém Cormyru. Je jedním z vůdců Bratrstva stříbrné dýky.“

            „Ano Bratrstvo, jedna z nejprohnanějších organizací v celém Cormyru, vyprávějí se o ní přímo legendy. Naše tajná služba z ní má přímo úděsný strach.“

            Vald se ušklíbnul. „Ani se nedivím, já také. Belinus prostě přišel a řekl sedm z vás, kteří budou schopni jet se mnou, odvezu pryč. A já jsem zůstal mezi těmi, kteří zůstali stát na nohou. Štěstí stálo při mně, tentokrát. Odvezli nás do přísně tajného tábora, kde nás cvičili ve všem co jsme mohli potřebovat. Od jízdy na koni, až po lezení po zdech. Vše co si umíte představit jsme museli absolvovat. Výcvik trval 6 měsíců, pár přátel mi tam zůstalo. Pak to šlo rychle, přijel Belinus dal nám jasně na srozuměnou že nás čeká druhý den v Suzailu v jedné hospodě, už asi ani nepomatuji, jak se jmenovala. Přepadli nás tam Yaun-ti, zemřeli další přátelé. Belinus přišel a vyvedl nás ven, sešli jsme se ve skladišti. Tam nám nakukal jakési nesmysly o nepřátelství mezi královnou Salmissirou a Cormyrem. Lež, jen nás pohnul k činům, které někdo musel vykonat. Bylo to šílené, ztratil jsem další přátele. Já jsem se měl vmísit do výpravy agenta z vaší země, Paleho Moonlighta. Řekl mi, že je to kuchař, který jede k Salmissiře vařit a já že mám přimísit jed do jídla pro ní. Jednoduché jako facka, ani ve snu by mě nenapadlo, kolik zrady se může skrývat v lidském chování.“ Vald si trochu odkašlal, a zahleděl se do dáli, jako by vzpomínal na nedávné události.

            „Pale nebyl žádný zelenáč a ihned odhadnul, že se mnou není něco v pořádku. Ale o tom nechci mluvit, vyrazili jsme na cestu a za pár dní jsme dojeli až k sídlu samotné Salmissiry. Rozhodně netrpí megalomanským komplexem. Je to taková smradlavá díra, ten její královský dvůr. Tam nás překvapil Belinus, dal nám jasně na srozuměnou, že je rád, jak snadno zlikvidoval Paleho. Když o tom tak přemýšlím, asi ho chtěl zabít už moc dávno, měl z něho strach. A nás ostatní poslal do dolů, královny děvky. PĚT MĚSÍCU!“ vyrazil ze sebe Vald. „všichni kdo tam přišli se mnou pochcípali, jako krysy. Ale nezabili je jejich věznitelé, jejich spoluvězni, kvůli hloupé porci jídla. Nejhorší smrt, desítka rukou je rozsápala. A pochovat jsme je také nemohli, stráže jejich těla odnesli a někde pohodili. A potom jsme uprchli a já jsem se dostal až sem. K vám otče. Zbytek znáte.“

            Clawg přikývnul, jen si domýšlel kolik dalšího mu Vald zamlčel. Takže tento chlapec má cosi společného s těmi událostmi v Cormyru. Bude muset uvědomit, Tajnou službu. Ten chlapec je přímo dokonalý pramen informací.

            „Jsem rád, že jsi zde Valde v bezpečí. Chtěl by jsi nám pomoci v boji proti zrádci trůnu Belinusovi?“

            „A co asi uděláte?“ zavrčel Vald. „Vtrhnete s těma svýma kupcema a všechny koupíte, nebo jim řeknete, nechte toho?“

            „Netuším Valde, ale bezpochyby to nezůstane bez odezvy. Vím že vy Cormyřané si o nás myslíte, že jsem jen národ obchodníků a tlustých dědků. Na zmatku ve Vaší zemi se dá vydělávat, ale jen krátce, pokud bude ten zmatek trvat příliš dlouho, naše zisky poklesnou. My zasáhneme, jak jen budeme moci, abychom nastolil pořádek.“

            „Ale nebude Vám zrovna záležet kdo vládne, že?“

            „Není důležitá osoba, ale činy, které provádí.“

            „Ildool a Belinus jsou dva vředy, na tváři Cormyrského lidu. A vy je budete živit, ale oni se nezastaví na hranicích s vámi, budou chtít růst dál. Nakonec skončíte vlastní rukou.“

            „Tak daleko to nedojde.“ Ohradil se Clawg.

            „Když myslíte otče.“ Zabručel Vald.

            „Bylo mi radostí si s tebou promluvit Valde.“

            „Pro mě to bylo také radostí, otče.“

            „Zítra se zastavím, musíme se dohodnout, jak zaplatíš chrámu naše služby. Nejsme charita Valde.“

            „Všiml jsem si, otče.“  Řekl Vald, když Clawg byl na odchodu, ten jej pokrčil rameny a zmizel v chrámovém komplexu. Jak doznívaly jeho kroky po mramorové podlaze, Valdovy myšlenky vířily jako tornádo. Zítra se dozví, jak bude platit, on který nemá jediný měďák. Usmál se nad ironií osudu. Skončil stejně jako začal, bez vindry v kapse a v místě odkud se nedá utéci.

            „Přeji ti dobré ráno Valde.“ Pozdravil ráno Dyngan, o poznání skleslejší než li včera.

            „Co se ti stalo?“ zeptal se soustrastně Vald.

            „Víš jak jsem ti nabízel to víno?“

            „Jistě..“ Dyngan mu skočil do řeči: „Tak následky se už dostavily. Clawg byl docela rozzuřený a jistě to nechtěl udělat.

            „Co nechtěl udělat?“ zeptal se Vald, zatímco si sednul k snídaní, několika kouskům chleba a pečeného masa.

            „Uvrhnout tu kletbu.“ Zarmouceně odpověděl Dyngan.

            „Kletbu?“ otázal se zvědavě Vald, zatímco drtil mezi zuby kousek ztvrdlého chleba.

            „No přece tu kletbu, které se bojí, každý muž. Tu kletbu co trvá celý rok a víš co….“ Dyngan to psychicky nevydržel a do očí mu vyhrkly slzy.

            „Chceš říci, že budeš celý rok impotentní?“ zeptal se Vald, zděšen vážností tvrzení, které slyšel.

            „Jo.“ Špitnul Dyngan.

            „Ale vy kněží stejně nemůžete ne?“

            „My kněží Chauntey můžeme, ale jen z opravdu velké lásky a to za účelem plození dětí, koneckonců Chauntey je bohyně plodnosti, úrody a tak….“

            „A ty nemůžeš?“ zeptal se ho soustrastně Vald.

            „Ne, budu moci až ve chvíli, kdy přivezou nové víno, pak to zase zruší.“ Zabručel Dyngan naštvaně.

            „To je teda velice originální trest.“ Neudržel se Vald.

            „Tss.“ Odseknul Dyngan a sebral Valdovi podnos a ještě s nedojedenou snídaní odešel pryč.

            Jakmile zašel za roh, Vald se neubránil smíchu. Velmi ho to pobavilo, zdálo se že i otec Clawg měl určitý smysl pro humor. Jiný představený chrámu by nechal Dyngana zbičovat, ale otec Clawg ne.

            „Neruším Valde?“ zeptal se Clawg, když vešel do dveří a viděl tam zahloubaného Valda.

            „Nikoliv otče, jsem velmi potěšen tvou návštěvou.“

            „Já nikoliv Valde, daleko radši bych šel zařizovat jiné okolnosti, ale bohužel to není možné. Musíme to vyřídit spolu.“

            Vald pozvedl oči a podíval se na otce Clawga. Stál tam zarmoucený a cítil se velice trapně, jako by se chystal k něčemu co bylo naprosto nutné, ale pro něj velmi nepříjemné.

            „Podívej se Valde, není mi to příjemné. Ale tvé léčení nás stálo mnoho peněz a námahy, naše účetní knihy musí být naprosto v pořádku, až za čtrnáct dní dorazí nejvyšší kontrolor. Dlužíš nám 120 zlatých.“

            Valdovi řečná částka připadala dokonale absurdní. „Otče, tolik peněz nemám a v životě jsem ani tolik neměl a velice pochybuji, že si tolik vydělám.“

            „Ano vím to.“ Pokýval Clawg. „Vymyslel jsem jednu možnost, která bude oboustranně výhodná.“ Jakmile dořekl tato slova, vyndal z opasku pergamen a podal jej Valdovi. Ten jej opatrně rozbalil.

            Z pergamenu na něj zíral muž okolo čtyřicítky, s páskou přes levé oko. Pod ním bylo napsáno: Odměna  150 zlatých. Mrtvý či živý.

            „Ale otče, vy myslíte že ho chytnu?“ zeptal se Vald.

            „Ano jsem o tom přesvědčen, že využiješ své schopnosti získané v onom táboře a chytíš ho. Mám ještě jeden důvod domnívat se že to zvládneš.“

            „Skutečně, no tak povídejte otče.“ Clawg udělal dramatickou pauzu a pak prostě řekl: „My víme kde je.“

            „Tak to mi dává jistou výhodu, ale sám beze zbraně, proti tomu, jak se jen jmenuje.. Oldirovi nemám žádnou šanci.“

            „Ano máš pravdu, ale jsem domluven s velitelem místní posádky, něco ti poskytne.“

            „Otče, proč po něm nejdou oni?“ zeptal se udiveně Vald.

            „Mají z něho strach.“ Tiše odpověděl Clawg a hleděl Valdovi zpříma do očí. Vald tiše polknul.

            „Proč ho vlastně hledají za tak vysokou odměnu?“ zeptal se Vald.

            „Je to tam napsané.“ Odvětil Clawg. Vald se znovu podíval do svitku a četl dále. Po výšce odměny následoval jen stručný popis zločinů, které spáchal.

1)      Vražda při hospodské rvačce.

2)      Zabití důstojníka městské hlídky.

3)      Ničení městského majetku.

4)      Přepadání pocestných.

5)      Ukradení výnosů z daní.

Vald se usmál, jako vždy odměna se znásobila, až se zločiny proti státu. A hlavně jeho financím.

            „Já to vezmu, kde se nachází?“ zeptal se Vald.

            Otec Clawg vyndal další svitek, na kterém byla zakresleno nejbližší okolí městečka a vyznačeno neurčité místo v lese na severu od chrámu. Vald mapu důkladně prozkoumal, několikrát si něco poznamenal na okraj mapy, a pak se znova podíval na otce Clawga, který se mezitím usadil na druhé židli.

            „Tak jo, kde je strážnice, budu potřebovat pár věcí.“

            „Jdeš na to rychle. Strážnice je kousek od nás, jdi cestou k trhu a je to ta budova označená mečem a štítem. Seržant se jmenuje Brolund a je o všem informován.“

            Vald se podíval na Otce Clawga, přikývl: „Děkuji snad to zvládnu.“

Za deset minut už vycházel z chrámu, oblečen ve své šaty, které měl ještě z dolů nasáklé pachem krve. Nedalo se to vyprat, ať se pomocnice v chrámu snažily sebevíc. Vesele kráčel dolů po ulici a hledal budovu, kterou mu popsal Clawg.

            Našel ji asi 800 metrů od chrámu nedaleko tržiště. Byla to veliká dřevěná budova s ohromným vývěsním štítem, na kterém byla nakreslen znak místních strážníků. Meč a štít. Vald otevřel velké dvoukřídlé dveře a vešel dovnitř.

            Ve vstupní místnosti seděl muž, který byl už trochu při těle, a zrovna se cpal, dalším biftekem.

            „Cosibudešpřát?“ Vychrlil na Valda s plnou pusou.

            „Omlouvám se, ale vůbec Vám nerozumím.“ Řekl udiveně Vald.

            „Říkám Co si budeš přát?“ odseknul strážník.

            „Aha, rád bych mluvil se seržantem Brolundem. Jestli je tady.“

            „Seržant je vedle v kanceláří, ale pokud s ním chceš mluvit, musíš mi vyplnit tento formulář.“ A podával Valdovi, svitek na kterém bylo napsáno, důvod vaší schůzky s představeným městské hlídky a několik dalších naprosto evidentně zbytečných údajů.

            „Ve které kanceláři, že je.“ Zeptal se Vald a prohlížel si svitek, který dostal.

            „Tamhleté.“ Řekl strážník a ukázal na jedny z mnoha dveří.

            „Díky a s tímhle radši otravuj někoho jiného.“ Řekl Vald a hodil strážníkovi, dokument zpět na stůl, rychlým krokem přešel tu krátkou vzdálenost ke dveřím seržanta Brolunda. Zaklepal a když se zevnitř ozvalo otrávené dále, vešel.

            „Co tady chceš?“ vyjel Brolund na Valda.

            „Chci dostat Oldira.“ Řekl Vald a posadil se přímo před seržantův stůl, na židli, která byla vyhrazena pro lepší návštěvy.

            „Aha, ten chlapec z chrámu. Dobrá, jestli si troufáš, tak klidně mužem jít do zbrojnice, mám tam pro tebe pár věcí.“

            Vald pokrčil rameny a přikývnul, „Čím dřív, tím líp.“

            Zvedli se a seržant dovedl Valda do zbrojnice, byla hned vedle jeho kanceláře.

            Špinavá a zaprášená výzbroj ležela všude možně po regálech a vůbec nebylo jisté, co s z toho se dá ještě použít a co je nadobro odepsané.

            „Tady, tady a tady to.“ Ukazoval Brolund části výzbroje naskládané na stolku hned u dveří.

            „Prosím?“ Zeptal se Vald udiveně. „Vždyť to jsou kusy staré alespoň deset let. Je na tom rez a ten meč má jílec obtočený kusem hadru.“

            Seržant Brolund se zamračil: „Podívej se, dávám ti to zadarmo. Nic za to nechci, tak nevím co čekáš. Mithril či co?“

            „Ach jo, máte pravdu. Ale snad ten meč bych mohl dostat lepší, s tímhle se nedá bojovat.“

            „Dobrá udělám to, ale jen kvůli známosti s Clawgem. Počkej tady, něco ti přinesu.“

            Seržant odešel a Vald si důkladně prohlédl výzbroj ležící před ním. Potrhaná kožená zbroj neposkytovala o mnoho více ochrany než obyčejné oblečení. Na koženém pásku se houpala solidní dýka a samozřejmě boty. Vysoké kožené boty, které chránily nohy, byly sešlapané, ale přesto všechno nositelné.

            „Tak jsem tady.“ Ozvalo se přímo za Valdovými zády. Vald se otočil a přímo za ním stál seržant Brolund a nesl v kousku hadru zabalený krátký meč. Rozbalil jej a na světle se zaskvěl meč, který na sobě neměl ani stopičku rzi a ostřím by bylo možné přetnout vlas.

            „Přinesl jsem ti svůj starý meč se kterým jsem začínal v místní hlídce, mnohokrát mi pomohl a doufám, že pomůže i tobě.“ S těmito slovy podal Valdovi svůj meč. Vald jej uctivě převzal a zkusil několik šermířských gryfů. Meč byl dokonale vyvážený a dokonale poslouchal každý povel.

            „Bude vyhovovat.“ Řekl Vald a zastrčil jej za opasek.

            „To doufám, že bude vyhovovat.“ Houknul seržant na Valda. „Nic jiného nedostaneš a teď se mi kliď z očí a ať tě tady nevidím, dřív než dostaneš toho zatracenýho parchanta.“

            „Jistě už odcházím.“ Vald si posbíral výstroj na stole, meč vrazil do pochvy na opasku a odešel ze strážnice.

            Když Vald odcházel z města, kde mu vrátili život, přemýšlel zda by nebylo jednoduší utéci. Dluhy by za čas zmizely, lidé zapomněli, a on by žil svobodný někde jinde. Pak tyto myšlenky setřásl a vydal se dle své mapy do hloubi lesa, ve kterém se skrýval Oldir.

            „Vítej Valde.“ Pozdravil otec Clawg muže, který právě vešel do chrámu. „Jak se ti dařilo?“

            Vald pohodil hlavou: „Nebylo to špatné Oldir je zpátky ve vězení, a seržant si dá jistě pozor, aby mu neutekl. Odměnu mi vyplatil na místě. Zde je otče vašich 120 zlatých.“ Řekl Vald a vysypal obsah měšce na stůl, před udiveného Clawga. Na stůl dopadaly zlaté mince a jejich vodopádu stále nebyl konec.

            „To je vše, otče.“ Dodal Vald, když poslední mince dopadla na stůl.

            „Víš,“ řekl otec Clawg a pohodlněji se usadil v křesle, „nečekal jsem, že se vrátíš.“

            „Já také ne, otče.“ Přikývnul Vald. „vlastně ani nevím, proč jsem se vrátil, proč jsem se ho vůbec pokusil chytit. Proč jsem ho honil po celém lese a nechával po sobě střílet tou jeho zatracenou kuší. Několikrát to mohlo dopadnou velmi špatně, ale …..“

            „Ale nedopadlo.“ Zakončil jeho proslov otec Clawg. „Jsme ti velmi vděční, těch zbývajících 30 zlatých, co s nimi uděláš?“

            „Netuším, asi to budu považovat za svůj kapitál, najdu si někde práci a budu z toho žít, a jednou si třeba koupím velký dům, někde v Sambii.“

            „V Sambii? Tebe to netáhne zpět do Cormyru?“

            „Táhne, ale ve chvíli kdy překročím hranice půjdou po mě Ildoolovi muži. Nemám šanci na přežití, rozhodně ne v Cormyru.“

            „Asi máš pravdu Valde, bylo mi ctí, že jsem se s tebou potkat.“

            „Mě také otče. Jenom mi prosím prozraďte, jak to vlastně je s tím Dynganem.“

Otci Clawgovi zahořely v očích malé plaménky: „Aha, tak on ti o tom vyprávěl. Nu Dyngan mi vypil mé elfí víno, je nesmírně drahé, ale stojí to za to. Jednoduše jsem ho posypal několika zrníčky červeného býlí, a pronesl první zaklínadlo, které mě napadlo. Samozřejmě jsem ho neproklel opravdu, ale Dyngan je velice pověrčivý, a to bohatě stačí, abych ho vytrestal.“

            „Děkuji otče za vysvětlení, ale myslím, že je čas odejít.“

            „Kam půjdeš?“ zvědavě se zeptal Clawg.

 „Nevím, chytání lidí za odměnu mi přijde jako docela dobrej obchod, tak asi tam, kde zaplatí nejvíc.“ Řekl Vald, vstal z křesla ve kterém seděl, potřásl si s otcem Clawgem rukou a poté odešel z této malé vesnice, která ležela nebezpečně blízko hranic s Cormyrem. Cormyrem do kterého se nemohl a ani nechtěl vrátit. Psanec co loví psance. Reno Raines. Odpadlík. J J J J