HOLČIČKA Z VÝCHODU

HOLČIČKA Z VÝCHODU

S úctou a láskou věnováno „ mým rodičům“ Ešli a Nykovi a „ mým nejbáječnějším dětem“ – Sieně a Bauovi. Děkuju…

            Krčila se pod peřinou. Vlastně pod dvěma. Tu druhou podivně cizí, nepovlečenou si vypůjčila z podstavce na skříni. Nerozestlala a dokonce ani nestáhla vyšívaný přehoz jen aby se neochudila o ždibíček tepla navíc, který takhle získala. Byla jí zima.

„ V anglických domech bývá poněkud chladněji.“ odrecitovala rozmrzele příručku pro au- pair

Takovou klendru asi ale nečekala. Schoulila se ještě víc a hlavu strčila pod tlustou vrstvu přikrývek. Bylo slyšet pěkné, hluboké dýchání, takové jaké by se každému doktorovi muselo líbit. Nádech – výdech – nádech. Ohřívala  si vzduch v prostoru mezi svým tělem a peřinou. Dýchala čí dál tím těžčeji, až usoudila, že je čas z té bílé homole látky hlavu a začít se se mnou bavit. Mrkla na noční stolek a ukázala na pár rozházených fotek.

„ Jsou všechny lízlý dozelena. Znáš taťku a jeho čáry máry s foťákem a s počítačema. Tohle jsou ty zázraky techniky…Pochází z domácí tiskárny“ ušklíbla se a povzdychla si „Bylo mu líto kvalitnějšího papíru. Pro mě, chápeš…“.

            Vzal jsem je do ruky a zkoumal je pozorněji. „ Máš pravdu, jsou trochu nazelenalý. Hlavně tahle…“ Usmála se . „ 12/6/2003 17:37, to je před měsícem. Ještě před měsícem jsem tam s nima všema byla. S mamuškou, babuškou i Olou. Tady jsem je zrovna fotila na houpačce…“ řehtala se až jí slzičky šly do očí, tedy pokud to byly slzy smíchu…

„ A pružiny tý chudáka houpačky se pod těma mejma dívčinama pěkně protáhly. Sedačka dokonce dřepěla zabořená v trávníku a ty moje tři plavovlasé grácie se potutelně škvířily, jen babuš ne, protože na ní seděl kocour Herák a ona myslela na to, že se jí ráno potentočkoval přímo do knížek a zrovna na Sartra, kterého pak musela vymydlit a sušit na topení a stejně jí to nepomohlo, protože vod tý doby zkrátka Satyre smrdí…“

Nevnímala mě. Stal jsem se pro ní jednou z těch chladných věcí, součástí mobiliáře jejího pokoje. Najednou byla ale její dobrá nálada ta tam. „ Často myslim na babičku. Je stará a ___Radši ani nedomýšlím že budu tři měsíce v tahu a tak se modlim aby ne ___“ a zabodla prst do fotky na hubeňoučký stvoření s vystouplýma lícníma kostma, které má Ingrid po ní, protože jsou dominantním znakem rodu Rožberků.

„ Už tě zase chytá ta tvoje depréze, co?“ popichovala se,“ No jo, velká frajerka co musí, prostě musí dobejt svět, protože je jí 17 a je stará a neschopná a cítí se hrozně utlačována rodinou, protože nemá žádnou volnost a svobodu, a musí tak všechny přesvědčit, hlavně otce, že není tak nemožná, jak si myslí. Ale ta holka by teď nejradši hodila pětku do juke-boxu a pustila nějakej vozvaz. Hned by to v ní začalo šít, kopla by do sebe zlatou tequilu se skořicí a očima nej-nej sexy tygřice by začala svádět nejkrásnějšího fotbalistu z místního kádru, kterej se při zápasech nikdy neunaví, protože běhá, jako by měl pravítko vod prvního obratle až někam ke kůstkám kostrče a“

            Zavrněla SMS. Zpozorněla. Chvatně se  vyhrabala  ze své bílé závěje, ani si nevzala ťapky, což už za pět sekund považovala za značně riskantní, když vzala v úvahu své zážitky se zvířecími společníky.

V Itálii v podkrovní koupelně na ní totiž vyskočil z vodovodní trubky škorpión, zrovna když se sprchovala. Ingrid utrpěla šok, přehodila si přes sebe pouze trochu dětinského triko s delfínkama a pospíchala oznámit svojí příhodu Nykovi. Nezajímalo jí, že si právě se svojí manželkou Ešli pochutnávají na langustách při slavnostní večeři, která měla velmi intimní charakter, jak jí došlo, když se rozkoukala a zaregistrovala Ešlinu průhlednou košilku a hejno skleněných baněk s hořícími svíčkami – rádoby imitaci hvězd. „ Óóó, to je absolutně božské.“ uplatnila rychle osvojený způsob vyjádření údivu a současně obdivu Angličanů. Eš byla potěšená a nabídla jí členku své večeře. Ingrid s díky odmítla, protože na tuhý  langustí zadek bez chuti, kterýmu nepřidá na šmaku ani ostrá barbecue omáčka, navíc zadek od tělíčka se srandovně hubenýma nožičkami, neměla chuť.

Do vlasů jí nalítávali moskyti oslnění září umělého soukromého nebe a tenhle hmyz se potom pořádně zakousl do kůže a to místo potom nateklo, proto chtěla jít dovnitř. Nezapomněla se omluvit, že má ve vlasech flies. Ešli vyprskla nejlepší Australské víno ročník 1983 a vysvětlila Ingrid její omyl – flies – tedy vši v hlavě určitě nemá, jen flyes – mouchy.

Nyk se už vrátil a tak Ingrid pospíchala dokončit své koupání.

Se škorpiónem se setkala ještě jednou v Bauxových plenkách, proto byl teď relativně klidná:

 „ V Anglii škorpióni nežijou, jenom pavouci. Pavouci, myslim, že se jim u nás říká johany. Takový ty s malym kulatym tělem ale ukrutně dlouhejma tenkejma nohama...“

„ Jo, to jsou ony…“ přikývl jsem

„…Jo, až na to, že anglický johany mají nohy tlustý. Jenom se to tady nima hemží. Uplítaj si svoje mucholapky ve všech oknech, mezi skříněma, mezi mojí postelí a nočním stolkem. Jo a myslim, že vylejzaj z krbu. Hnízdí určitě v té kytičce levandule, ze který pořád něco vypadává, ale protože si nejsem jistá, jestli to oválný je součást květu nebo pavoučí mimčo, tak to neuklízím. Následně se to ale zažírá do tohohle býlího chundelatýho koberce a tvoří to moc půvabnou scenérii s těly mrtvých pavouků v různém stádiu rozkladu. Tyhle mršiny jsou moc zajímavý: některý mají tvar kuličky, jiný jsou naopak rozpláclý a jiným chybí noha či dvě, nebo všechny. To podle toho, jak na ně knížka ( King Arthur´s Tales v kožené vazbě, 1. vydání z roku 1758) dopadla. Někdy jsem hodila slušně a jindy ne.“ pochválila se

Hrozně se pavouků štítila. Bosky cupitala, vyhýbajíce se hnědým hromádkám na koberci, až stála u mobilu: „ Frankí, aha“

A přehláskovala mi vzkaz od něho: My dearest Ingrid, how R U? Well? Hope U R. I wanna see U 2 speak 2 U. Don´t  s8 no. xxx 4 U. Frankie.  A suverénně mi sdělila, že TAKHLE vypadá esemeska  v angličtině od rodilého mluvčího. „ To jsou takový ty jejich zkratky, dost místa tim ušetří, ale vyznat se v tom, je docela fuška...Frankie,“ pohodila hlavou, „ Frankie . Nalepil se na mě hned v Londýně na Viktorii, na hlavnim nádraží, víš. Čekala jsem tenkrát hoďku na bus do Brightonu, byla jsem lehce rozpačitá, protože v tu chvíli jsem poprvé byla really sama. Vrtěla jsem se na modrejch umělejch židlích v hale a hypnotizovala hodiny nad bufetem. Vedle seděl nějakej sebevědomém – jak se tomu říká Afroangličan?“

„ Jo, afroangličan…“ přikýv jsem – když existuje pojem „ afroameričan“ tak proč ne „afroangličan“.

„ Měl metr devadesát, korba chlap s jizvou pod okem a temně fialovym šátkem na hlavě, zkrátka Frankie. Mrazilo mě z něj, kór když na mě upřel ty svoje pronikavý bílý voči a když se ještě usmál, myslila jsem na útěk. Zalezla jsem do busu a skrčila se. Nic mi to platný nebylo – přisedl si. Cestu do Brightonu jsem promlčela. Nakonec jsem byla ale docela za Frankieho ráda. Vytáh mě z bryndy, kluk jeden ušatej. To když mi v Brihgtonu zavřeli mý nádraží a já tam stála uprostřed nějaký street s 35-kilovym kufrem bez koleček, polštářem, taškou s botama a s batohem napakovaným nesnědenym proviantem z domova, trčela tam sama a snažila se zůstat klidná. Ale klidná jsem teda nebyla.  A vtom se ozval Frankie: Můžu ti pomoct? a já bych byla ta nejblbější osoba, kdybych řekla ne. „ Jo, dík.“ řekla jsem a vylíčila mu svojí situaci a nechala si od něj nést tu zelenou těžkou kraksnu. A bylo mi trapně, že jsem ho pozorovala a podezírala, že mi chce přinejmenšim ukradnout prachy, mobil nebo doklady, nebo že se mě chystá za nejbližším rohem znásilnit a v hlavě se mi honili slovíčka, který by se mi mohly hodit na policajtech, teda pokud mě rovnou nezabije…Ale to se nestalo a po 20 minutách vyhlížení dědečka Morise a marném pokusu porozumět babičce Viky v telefonu, jsem Frankiemu dokonce vrazila do ruky svůj mob – ať si ho klidně nechá, jen když se s Viky domluví. –Domluvil se a v pořádku mě předal Morisovi. Tak to je Frankie, největší anglický gentleman z Nigérie…“

„ Co mu odepíšeš?“ zajímalo mě nejvíc

„ Co by, poděkuju mu ještě jednou za všechno a napíšu mu pravdu, tu si zaslouží, ne? Pravdu, že už se nesejdeme…“

„ A proč ne?“

„ Protože“ vstala z vyřezávané židle a popošla k oknu. Odmlčela se a jen se dívala do zahrady na obrovský čtverec anglického trávníku, který klidně mohl v cukuletu sloužit jako fotbalové hřiště, na záhony plné růží, levandule, mečíků, kontryhele, kopretin a spousty dalších květin, které ani sama neznala.

„ Víš, že se mi nechce ani ti kytky trhat? Jsou tak nádherný! Miluju procházky a taky občas pomáhám zahradníkovi, tomu podsaditýmu chlápkovi s obhroublym humorem, sem a tam vytrhnout nějakej plevílek nebo obírat odkvetlý květy. Sice mluví pro mě nesrozumitelnou angličtinou a já  proto na odpověď plácnu nějakou blbost, kvůli který si mě pak dobírá, taky mě pořád popichuje, že za tohle válení a nicnedělání mi platí, zatímco on se jenom dře a pak v zápětí mi rozloží slunečník, abych měla piknik ve stínu a ze záhonu uštípne slaměnku, zasune mi ji za ucho a řekne: „ Díky, ty moje Holčičko z Východu“. A já mam pocit, jako bych byla na chvilku doma, a vůbec mi nevadí, že ten chlapík nemá ani páru, kde to moje „ doma“ je....Chápeš?“otočila se na mě

„ Ne, promiň…“

„ Do Brightonu nemůžu jet,“ ( a na vyslovení nemůžu si dala obzvlášť záležet), „ nemůžu, protože tady“ hlas se jí zlomil, „ tady na mě nezáleží. To jsem řekla asi špatně. Prostě se taky neskáče podle mě. Všechno se podřizuje dětem. chod rodiny, můj denní rozvrh, moje volno. Navíc  bydlíme na samotě, nejbližší civilizace osm mil daleko a svoboda a nezávislost, jako jsem myslela, že mít budu, a kvůli který jsem sem odjela, taky nemam. Spíš naopak. Jsem na nich závislá tak, až mě to děsí. Jsou pro mě všechno a bez nich není nic…

Podívej, vstávám ve čtvrt na sedm, každý ráno. Vyštrachám se ze všech svých přikrývek a rychle skočim do vany, abych nezmrzla. Do vany plný teploučký vody. Sprcha nefunguje, takže si ji musim napouštět dost, aby stačila na umytí vlasů. Už jsem rezignovala je oplachovat pod tekoucí vodou, pod kohoutkem. Párkrát jsem na něj totiž zapomněla a dala si pořádnou řachu do hlavy.“ usmála se

„ Pak pokračuju v ranní hygieně – vyčistit zuby, učesat, oblíknout a tak, a ve svý perfektně zaběhnutý rutině praní. Musím se přece udržovat jakž takž v čistotě. Bez automatické pračky to jde těžko, ale dá se to zvládnout. Člověk prostě musí na chvíli namočit svoje kalhotky – tak jim říká babuš, víš – a ponožky a pak je drhneš kouskem mejdla…Tak se to dělá i s většíma kusýma oblečení – šaty, kalhoty, trička, zkrátka všechno projde pod mým rukama očistnou kúrou. Občas se mi ale zdá, že se do látky špína ještě víc zažere, než by ji opustila, a kalhoty začínají bejt nějaký šekatý. Pak už jen rozvěsit mokrý prádlo.“

„ Kam?“ napadlo mě při pohledu na její pokoj

„ Kam se dá – na stěnu umakartovýho jádra koupelny, tam se to pěkně připleskne a drží to, a když je to suchý, tak to spadne. Menší kusy na vanu, větší na ramínka  a šup na jekejkoliv háček nebo výčnělek. Musí se to vyvěsit, aby nebylo tak poznat, že se to nežehlí…Jo a kolem sedmý přecházím z mýho severního křídla do jižního, do kuchyně. Občas se tam nedostanu, to když rodina ještě spí a je spuštěném alarm a velký kovový dveře. To pak čekam, posloucham, jak Bau brečí a nemůžu nic víc dělat, než sedět na bobku a čekat na Nyka, kterej se vždycky ukáže jako první a pustí mě dovnitř. Já potom jdu vyzvednout to moje kouzelný usměvavý sluníčko Baua, přebalím ho,umyju, převleču, učešu a zapnu mu televizi – jeho oblíbeného Postmana Pata a společně zpíváme Postman Pat, Postman Pat and his black-and-white cat, early in the morning…Na rok a půl letý dítě je úžasně chytrej a nádherně se směje. Máme mezi sebou takový speciální jazyk – on jenom řekne víví a já poznam, že chce čůrat, anml znamená, že si chce hrát s plastikovýma zvířátkama a když volá mamíííí, dadííí, tak legračně protahuje í. Pro mě má taky zvláštní slovo-Ín, který si pořád mrmlá stejně jako jméno ségry, tý malý dračice Sieny. Nahlas křičí Siéééénáááá ale to já už mu strčim do pusy další lžičku cereálií, Honey Bzz se jmenujou a on je miluje jenom kvůli obrázku medvídka Pú na krabičce a kvůli růžovym obličejům prasátka, která plavou na mlíce. A zase začne mamíí, poppop ( Moris), nanííí ( babička Viky), Siéénáá. Siena takhle vítá hned jí chce dát pusinku, ale ona se víc stará o cornflaky. Vybírá je dlouho, a když si jedny vybere, zaleju je mlíkem a ona je rázem vymění za jogurt nebo tvrdou celozrnnou briketu s Larou Drift, která sice trochu změkne v mlíce, ale na chuti jí to nepřidá. Tím jejím plejtváním s jídlem, mě ta holka děsně točí. Všechno musim vyhodit do binu – popelnice. A já, jak víš, na to nejsem zvyklá. U nás se o zbytky podělí kočka, králíci, slepice nebo pes, nebo se vyhodí na kompost. Siena ale všechno really really want and now. Bohužel to opravdu chce jenom teď a o tři minuty pozdějc, kdy jí to připravíte, už je jiné teď. Často taky ruší Baua od krmení. Schválně ho dráždí, bere mu zvířátka a ponouká ho fish, fish, fish. On pak začne běhat po celém domě, protože tady mají v zadku voje a nezavírají, a já lítam za ním, aby mi někde nespad , v ruce misku plnou snídaně a v ní dvě lžička. Jednu pro případ, že by snad chtěl krmit sám a tu druhou neustále nabranou a připravenou vnutit mu ji do pusy, jakmile jí trochu otevře. Lítam líp než gripeny.

 Když už je to k nevydržení, jdem k jezírku – na rybičky. Krmit je, to je Bauova nejoblíbenější činnost. Plnejma hrstičkami rozhazuje granule a Siena se schválně strefuje na listy leknínů, aby se Goldie a Rainbow , zlatá a duhová megazávojnatka, museli snažit a vyskakovat nad vodu.Bau jakmile je vidí na listech, chce si na ně okamžitě šáhnout a já jenom trnu, aby k nim nežuch.

 Nyk mě tak za 2 hodiny vysvobodí. On už si odběhal svoje tři kilometry, dal si sprchu a nachystal si snídani. Tu má úplně nudnou, monotónní – dvě volská oka a čtyři plátky opečené šunky. Na ní děti naláká a já mam konečně čas něco zbodnout, vyndat z myčky a nandat tam špinavý nádobí, ubýt skleničky, poklidit dětský play-room obsahující milióny hraček – bedna chřestítek, plyšáků dva pytle, skříňka knížek, nejhorší jsou ale poházená zvířatka, pexeso a celej balíček, tedy pět set kusů brček. Všechno je třeba sesbírat a uklidit, protože následuje luxování a ani jedna hračka nesmí přijít k újmě. Luxování se koná zeleným smějícím se kvichtem hooveru – vysavače, jehož nos se plazí po koberci a žere drobty od snídaně. Z dopoledních prací zbývá jen vynést koše do popelnic. S nima je problém. Popeláři sem nejezdí, ostatně není divu, protože bez přístupového hesla přes bránu střeženou kamerami, neprojdou. Dvakrát týdně se proto u nás zastaví Nigel, soukromý řidič rodiny. Pamatuju si ho z cest na a z letiště. Jinde než na Gatwick a zpět jsem ho  dřív nepotkala. Až doteď. Ale pořád řídí krásnýho černýho Nissana, kterej se k němu perfektně hodí. Je stejně elegantní,opečovávanej a voňavej.  V úterý a v pátek ale Nigel si sundá sako, sundá si i stříbrný manžetový knoflíčky, vyhrne rukávy nažehlený košile a odloží si i bílý rukavičky a prohrabuje se vnitřkem našich popelnic. Pytle s odpadem se nezavazujou, takže se některý vysypou. A ty hnijící zbytky snídaní, obědů a večeří jednou přilákali všelijaký breberky, kterejma se popelnice jenom hemžili, a Nigel odhodlaně nakládal všechno do svýho Nissanu a sám pak hoch z odklízecí čety smrděl na dálku..Ten Nigel, vzor noblesy a vybraného chování páchl tak, že se s ním nedalo vydržet v jedné místnosti…“ smála se dlouho a klokotavě.

„Víš, pro mě to znamenalo ještě něco víc, než jenom mít radost z cizího neštěstí. Pro mě to byla taková malá pomstička, odplata za mojí vlastní potupu. Asi týden potom, co jsem sem přijela, sezvala k nám Eš na večer spoustu hostů. Já o tom neměla ani páru, pravda ten večer jsem sice připravovala o několik víc kilo salátu, než obvykle, taky se koupily brambůrky a pár druhů omáček, aby je bylo do čeho namáčet, ale nic z toho mě netrklo. Až když jsem byla nečekaně požádaná o malé hudební představení a měla jsem hodinu preludovat na klavír v hudebním sálku. Na zahradě se objevil Nigel s ještě jednim chlápkem v naškrobených a pečlivě vyžehlených košilích ( nejspíš rovnou z balíčku čistého prádla od paní na žehlení), kravatách a  když se objevily jejich partnerky v dlouhých večerných róbách s flitry – nejspíš od Versaceho –, bolerkách a v roztomilých kloboučcích. Pečlivě načesané hlavy, perfektní make-up, manikúra, zkrátka všechno. A jim jsem byla přívedena a  představena já, v kalhotách,  v kterých se čeká na velkou vodu a který mým častým přepíráním už dost utrpěly, v kostkovaný košili, v tý co jsem si před chvílí pokydala při přeletu stíhačky nad nepřátelským územím Bauxovi hubičky – neotevřela se…A tak jsem si tam tak stála na nohou univerzální ťapky slunce- déšť- bláto,s  vlasy trčícími a la Rastignac   (válení se se Sienou v trávě způsobilo jisté  rozvrkočení)  a usmívala se a připadala si jako ušmudlaná, zanedbaná Popeluška. Taková holčička z Východu. A tahle holka se snažila co nejrychleji se vypařit…“

 -„ Proč? A hlavně kam? Vždyť ti museli chybět nějaký normální, myslim  dospělý lidi, ne? Bejt furt mezi dětma, to je trochu na palici…“   A vzpomněl jsem si na hlídání dětí mý ségry. Večer mi úplně stačil-

- „Pochop, tyhle lidi jsou hrozně snobský, samá přetvářka, samá etiketa, slušnost, galantnost a další blbosti. Pro ně jsi v podstatě ,ať chceš nebo ne,  určitý druh služky. Možná trochu lepší služky, protože máš tu čest starat se jim o děti. A ty se cítíš jako něco podřadného, něco míň než oni, i když se ti to snaží nedávat sežrat. Daleko líp mi bylo mezi dětma, s mojim zlatíčkem Bauxem a s někdy trochu zlobivou Sienou….Promiň, ale už musim. Buď tu jako doma a kdybys cokoli potřeboval, víš, kde mě najdeš…Pa!“

- „Jo, dík. Jasně, že vim…Zatím se měj.“

A po schodech bylo slyšet bubnování jejích pantoflí. Jejich klapot ještě zesilovala ozvěna, jak se nesla obrovskými chodbami. Osaměl jsem. Bloudil jsem po jejím severním křídle, několikrát se ztratil, protože jednotlivé pokoje byly v podstatě stejné. Není divu – ještě před deseti lety, než ho koupili Whitneyovci, fungovalo celý tohle sídlo jako hotel. Z těch dob tu zůstal krásný starožitný nábytek, stříbrné sady příborů, několik set kusů broušených skleniček, ostatní už bylo předěláno – v každém pokoji se postavil krb, přidali se obrazy z doby alžbětinské v čele se samotným portrétem Alžběty I., Nyk si zařídil pořádnou knihovnu a pracovnu, kde ve vitrínkách oprašoval svou sbírku modelů aut, poháry a medaile ze závodů formule 1 a taky trochu úřadoval. V prostoru sklepa pod hudebním sálkem vybudoval tajnou fonotéku, jejíž vchod byl maskován perským kobercem a orientální vázou. Eš věnovala zdi na všech chodbách fotkám ze svatby, takže nikdo si nemohl nevšimnout těch záběrů z jejich šťastného dne. To ale nebyly jediné fotky. Další byly vystavovány v malých stojáncích – Nyk a děti, Eš a Siena, Nik a Eš, Eš s maminkou, Nyk s poppopem, Baux 10 minut po narození, Baud 15 minut po narození…Pokud to nebyly ovšem fotky z doby Ešliny kariéry modelky…A všude byla cítit těžká vůně kytek, nebylo místečka, které by Eš nenačančala vázou s liliemi nebo růžemi. Eš milovala rodinu a domov. Neustále doma něco vylepšovala a předělávala, nejoblíbenější činností ale bylo nakupování záclon a následné konzultování jejich ušití s paní na záclony. Jo a málem bych zapomněl na vaření. Neúnavně předvařovala a zmrazovala domácí jídla a vymýšlela nové a nové speciality a připravovala různé dobroty podle haldy kuchařek. I samotná kuchyně pro ni představovala ráj. Musel jsem se ušklíbat, když mi Ingrid líčila, každodenní Ešlin rituál – Ešli má jediného boha a tomu zasvětí nejméně půlhodiny – ten bůh má jméno podložky pod hrnečky. Nejdřív je umyje vlhkým hadříkem, pak utře, nanese balzám na kůži, vmasíruje ji do povrchu podložek, přestříká leštěnou a ještě přeleští utěrkou.

            Tu jsem zahlídl Ingrid. Hrála si s dětmi u houpaček. Střídavě houpala jednoho a druhého. Za chvíli  za nimi běhala. To když se vozili v elektrickém autíčku. Pak se schovávali v zahradním domečku, který trůnil mezi větvemi obrovské magnólie, házeli po sobě utrhnuté listy a předstírali, že je to  zelený sníh. Zaslechl jsem podivný hluk. To nebyl jenom zvuk crčíčí vody z fontány - závodili v dupání. Utíkali a dupali a dupali…Bau  se brzy unavil, a tak ho nosila v náručí a on jí dával pusinky na brýle a se Sienou hráli Nebe, peklo, ráj a procházeli se rozkvetlou a omamně voňavou promenádou, nad hlavami jim usínali růže, byl teplý červencový večer. Bau vykřikoval Happy day!!  a Siena jí něco šeptala a Ingrid se smála tím jejím krásným smíchem a slyšel jsem, jak jim  potom česky zpívá Sbohem, galánečko, A té Radice, Teče, voda, teče, Černé oči, Vyletěla holubička a Ukolébavku z opery hubička, kterou jí uspávala její babička…Drželi se za ruce a vraceli se spolu domů. Tři děti…