Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNenormální tejden
Autor
cekanka_ucekana
Pondělí
Když je protivnej, je to hnusný, ale když nemluví vůbec, je to ještě horší. A dneska nemluví. Chodí okolo mě a ani necekne. Bojim se na něj promluvit, protože by to mohlo blbě dopadnout. V pět mě vykopne z krámu, že tam má práci. Jdu domu a okamžitě usnu. V krámě je příšerná zima a jak je doma teplo, spolehlivě mě uspí. Když přijde domu, hned mě vzbudí, dělá takovej kravál, že by to probudilo i mrtvýho. Bezohledně práská dveřma, skříněma, židlema. Kouknu na hodinky, je asi jedenáct, tak to byl v hospodě a bude namazanej. A taky jo, nasraně kolem sebe háže věcma i zlejma slovíčkama. Tiše sedim a bojim se, aby se nevytočil natolik, že by po mně skočil, nebo něco rozbil.
(reklama v televizi mě rozbrečí, rodinná atmosféra, máma, táta, děti, pes, babička, děda, všem chutnaj sušenky a hlavně jsou všichni spolu a maj se rádi)
Úterý
Ráno telefon: „Omlouvám se, miláčku, promiň mi to, už se chlastu fakt nikdy v životě nedotknu, budu se snažit, fakt, co ti mám koupit?“ Koupit? Nic! Nepotřebuju něco kupovat, chci klid. Proč si myslí, že „PROMIŇ“ vždycky všecko spraví, proč si myslí, že si koupí odpustek? Večer jdu ke kamarádce na kafe a postěžovat si. Když přijdu domu, asi v deset, sedí u stolu a čeká. Myslela jsem, že čeká na to, až mu dám jídlo a tak ohřeju polívku a přinesu mu ji na stůl. Ale on čekal na nějakou mou chybu. Nedodržel slib, pil, potřebuje se očistit a já nekoupila chleba. Rozlítí se, bije do mě hlava nehlava, když mě pustí, aby vytrh dveře z kuchyňský linky a hodil je přes místnost uteču z bytu, zamknu ho a klíč nechám v zámku. Volám policii. Chci, aby ho odvezli a zavřeli. On mezitim zavolá kamarádovi z baráku, aby ho odemkl, najde mě u vchodových dveří a zbije mě tam a vezme mi klíče. Soused ze sedmýho patra přihlíží.
(přemejšlim, kdybych byla svědkem takový události, jak bych se zachovala? Jednou jsem se do rvačky zamotala a dostala jsem lahví od piva, ale to mi bylo sedmnáct)
Středa
Policie bezmocně buší do dvěří. Stojíme na chodbě, kouříme, já v ponožkách a tričku, je mi zima a nevim, co budu teď v noci dělat. Posílám policii pryč a zvonim na sousedy, abych si od nich mohla zavolat, nemám kredit. Volám tetě, nikdy jsem nikoho neprosila o pomoc, jde mi to těžko, řekne, abych si vzala taxi, že ho zaplatí, a přijela k nim. A tak jedu, sousedi mi pučili boty a bundu. Tety manžel jde zaplatit taxikáři a je velice neochotný. Ve výtahu mi řekne, že jsem si vybrala blbej den, protože tetě je špatně. A pak mě posadí do obýváku a diskutují o tom, jak špatně žiju, proč s tim něco neudělám, radí mi, co a hlavně řeší problém, co se mnou, až v sedm ráno odjedou do práce. Pučená bunda je mi malá, pučený boty velký a na teplákách mám díru. Když v půl šestý zavolá muj muž, řeknu mu, aby pro mě okamžitě přijel. Tetě poděkuju (velmi neupřimně,těch pár hodin jsem se mohla vyspat u sousedky taky) a jsem ráda, že sedim v autě s tim magorem, kterej sice občas rozbíjí byt a mně hubu, ale má mě rád.
(Nenávidim všechny svoje příbuzný, kdyby mi pomohli, kdyby mi řekli, že u nich se můžu ohřát, najíst a vybrečet, že u nich můžu zustat, jak dlouiho budu potřebovat, nebo chtít, nemusela bych se vracet k člověku, kterýho se bojim)
Čtvrtek
Seká latinu. Ten poslední průser ho fakt probral. Je milej a hodnej tak, že kdyby byl takhle milej a hodnej celejch deset let nemuseli jsme bejt v takovejch sračkách. V poledne mě veze k doktorovi, rozhodla jsem se hubnout pod lékařským dohledem, před Vánocema jsem byla na odběrech a teď jsem objednaná na vstupní prohlídku. Tři dvacetiletý a hubený sestry mi řeknou „svlékněte se do prádla“ a já tam stojim a peru se o to tričko, kterýho se nechci vzdát. Váží mě, měří mě, natáčí EKG a pak mě vykopnou k doktorce. „Máte cukrovku, víte to?“ Ne, to nevim, ale babička ji měla, máma ji má, byl by v tom čert, abych ji neměla taky. Dostávám záhul, jídelníček a tunu prášků na nervy, protože „v první řadě se musí udělat něco s tou vaší depresí, jinak se nehnem z místa“.
(Večer mi kamarád sekne s telefonem, když mu řeknu, že beru prášky, je proti práškům zaujatej, ale jak to vyřešit bez prášků mi neporadí)
Pátek
Ráno se budim v osm na budíka, hodim do sebe hrst prášků a snídám. Brečim u toho. Jak mám já, která vstávám v jedenáct, v osm snídat? To se budu muset do konce života budit na snídani? Do konce života budu muset jíst podle hodin? Já, která jsem jedla kdy jsem chtěla a co jsem chtěla a bylo mi jedno, jestli je půlnoc, nebo tři hodiny ráno? Dopoledne mě nikdy nebavilo jíst! A tak ulamuju kousky celozrnnýho rohlíku a zakusuju to jablkem a zapíjim to čajem a i tak mi to neleze do krku. Zapínám televizi. Vypínám televizi. Nařizuju si budík na jedenáct a zase usínám.
(reklama na sušenky mě rozbrečí, rodinná atmosféra, máma, táta, děti, pes, babička, děda, všichni se maj rádi a hlavně všichni žerou sušenky a nemaj cukrovku)
Sobota
Jsem nasraná na dietu, nemám náladu, prášky asi ještě nezabíraj a zrovna mi zavolá kamarád, se kterým si už chvilku píšu na netu a úplně jsem zapomněla, že jsem mu slíbila, že se s nim dneska sejdu. Vymlouvám se na práci, ale je neoblomnej, donutí mě říct mu, kde ta moje práce je a jede. Stihnu se akorát trošku namalovat a převlíct. Nemám ráda tyhle schůzky s chlapama z netu, nebojim se ani tak, že se nebudu líbit já jemu, protože to je potom jeho problém, jak to zakončí, ale spíš, že se nebude líbit on mě, je to trapný. Tenhle se mi ale líbí a tak sedáme do auta a jedeme K labuti na kafe. Když pak zase sedáme do auta řekne: „Docela bych si zašukal.“ Chvíli mi to trvá, ale fakt jen chvíli, než si dovolim připustit, že já vlastně taky. A tak po chvíli ježdění po okolí parkujeme za Delvitou, je asi šest hodin a dejcháme na okna. Pak se smějeme, řikám, že o tom napíšu a on prosí, abych nezveřejňovala SPZ. Nepamatuju si ji.
(pak se bojim domu, protože jsem najednou veselá, zmizel mi ustaranej výraz z obličeje, zašukat si za Delvitou je fajn, bijte mě!)
Neděle
Ráno se budim se špatným svědomím a strachem. Mám strach, že se prořeknu, nebo tak něco. Mám strach, že to muj muž neskousne. Mám strach, že se ho nikdy nezbavim a už do konce života se budu takhle skrejvat s tajným sexem.
(kamarád, kterej mi sek s telefonem kvůli práškům mi sek s telefonem kvůli sexu, puritán jeden, ani si nenechá nic vysvětlit a co vysvětlit, dyk on dobře ví, jak to u nás je. To je zase neděle, jako vymalovaná!)