Pomluvy a sebedůvěra

             I.       

            „Máš čas?“ zavolá na ni Eliška. Lenka se zamyslí, přimhouří oči a na tváři se jí usadí zadumavý výraz.
            „Mamka se vrací v šest z práce, takže do pěti. Abych to pak stihla,“ vyvodí Lenka ze svých skrytých myšlenek. Mohla by přijít i později, rodiče by se nezlobili. Jenže… Má s Eliškou zvláštní vztah. Ve škole jsou kamarádky, naproti tomu ve volném čase se příliš nevídají. Navzájem se od sebe poměrně liší. Eliška je rozesmátá, věčně koketující s kluky, upovídaná, štíhlounká s žádoucím obličejem, trošku rozmazlená a namyšlená. Lenka je narozdíl od ní rozumná, usměvavá, příjemná, lehce zamindrákovaná, mile sebeironická a poněkud baculatá dívčina, která se snaží být samostatná a nezávislá. Ani jedna neumí říkat ne. Co se týče kluků, mají podobný vkus. Dovedou si spolu povídat půl století a nakonec ani jedna neví, o čem se vlastně bavili. Pubertální holky – Eliška víc.

            „Mně se ještě nechce domů, zajdem do Vesmírný, pokecat a tak, ju?“ roztomile se usměje na Lenku. Souhlasí, její nejlepší kamarádka obědvá školní blafy v nově zrekonstruované jídelně. Nicméně, ničemu to nepomohlo. Člověk má maximálně lepší pocit, že si danou lahůdku může vychutnat na barevných židličkách, ale kvalita zůstala stejná. Bohužel. Lenka jí doma. Dnes si nacpe bříško v kavárně.

            „Víš ty co, dám si pistáciový koktejl,“ mlsně se olízne, začíná se těšit. Už nelituje, že Elišce kývla. Oblečou si jarní bundy, přezují botky a za družného hovoru vyrazí. Dubnové slunce vykukuje přes malé bílé mráčky. Obě se usmívají, nakaženy dobrou náladou nemají důvod mračit se. Zatím. V kavárně si objednají chutné koktejly a uvelebí se v místních měkkých křeslech. Lenka se zády opře a nohy pohodně zkříží do tureckého sedu. Eliška nevědomky kopíruje její držení těla a posadí se stejně. Usrkávají dobrotu z pistácií a Eliška povídá a povídá. Má ve třídě zvláštní postavení, každý se jí bůhvíproč svěřuje. Jenže není vrba, ale drbna. Co se dozví, pošle dál – pomluvy, věci pravdivé i nepravdivé a vyžívá se v tom.

            „Tohle ale fakt nikomu nesmíš říct. On už by se mi s ničim nesvěřil,“ mámí Eliška na Lence slib. Ta se v duchu ušklíbne. Stejně Ti příště všechno vykecál, všichni jste stejný! Já asi taky. Naše třída je totiž jeden velkej kotel a každej z nás se v něm vaří. Držíme v ruce vařečku a mícháme, všichni na stejnou stranu. Někdo se jen nechá unášet proudem, buď  že je zbabělej, nebo že mu na tom nesejde. Patřím k těm druhejm. Ale běda, když někdo změní směr. Ztrhneme ho zpět.

            „Prosim Tě, komu bych to já asi řikala, hm?“ odpoví Lenka a tváří se přemoudřele a dospěle.

            „No, Adamovi, přece,“ div že se Eliška neplácne do čela.

            „Jasně, já za nim určitě hned dneska poběžim, co? Nebo mu pošlu textovku! Víš, že budu mlčet.“ Eliška ví, Lenka se sice baví se všemi spolužáky, ale jen někteří jsou jejími skutečnými kamarády. A nepomlouvá, nemá to zapotřebí. Možná jí někdo závidí, ale nemá nepřátele, ne skutečné. Přesto se vedou řeči i o ní, samozřejmě. Jeden den se probírá jeden, další den je na pořadí někdo jiný a takhle to chodí pořád dokola. Ti, co provokují, jsou přetřásáni stále. Znáte to – špatná reklama, stále reklama. Lenka nedráždí, ale není jednou z davu. Má svůj názor, ale nemusí ho prosazovat.

            „Adam a i další kluci řikaj, že je Jana děsná, chová se jak kráva. Teda promiň, ale ne že jí to vykecáš! Je to tvoje nejlepší kámoška, ale už je to fakt trapný,“ řekne zhnuseně. Lenka se jí zadívá do očí, zúžila je do štěrbinek, hraje v nich vzdor, výzva, očekávaní a jistý způsob zadostiučinění.

            „Prosím tě, co si Adam vymýšlí, mám ji ráda. Co proti ní má, hm?“

            „Jak se pořád uráží…“

            „No a? Ona za to nemůže, nechá se tak snadno vytočit, kdyby ji nechali na pokoji, udělali by líp. Navíc jsme teď v kvintě, zajímavý je, že to předtím nikomu nevadilo. Pokud si dobře pamatuju, byla nejoblíbenější holka, i ty si to tvrdila,“ zastává se Lenka automaticky člověka, na kterém jí záleží. Nechce se o tom bavit. Proč si to Adam nevyřeší s Janou? Co zmůžu já nebo Eliška? Nic, jen řeči, pomluvy, půjde to dál. Jenže jinou a špatnou cestou, pak už nikdo nepozná, kde se začalo. A nikomu na tom ani nebude záležet. Ztratíme se ve sračkám, zabředneme po uši.Přijdeme o možnost zhluboka se nadechnout „čistýho vzduchu“. Pět let a pořád ty samý řeči: kdo, s kým, jak a proč?, kdo jakej je, kdo koho nesnese. Všichni se zajímaj jen o sebe, ale paradoxně i o druhý, jenže ne proto, aby pomohli, ale aby  je chytli za límec a pořádně je v těch sračkách vykoupali. Lenka si už pár měsíců pohrává se svůdnou myšlenkou vypadnout, utéct, zbavit se těch kravin, bezcharakterních řečí a červy prolezlého kolektivu. Naivně věří, že jinde, jinde to bude jiné.

            „Pch,“ udělá Eliška posměšně, „měla jsem ji za ideál, ale změnila se. Sis nevšimla? Jak to s ní vydržíš? Všichni se diví…“

            „Všichni? Co je to všichni? Navíc necháš si diktovat život od jinejch? Vždyť ty se s ní taky kamarádíš, v pátek byla u vás doma, ne?“

            „To jo, máme se rádi, ale nemůžem se vystát. Vždycky se na mě kvůli nějaký kravině nasere, taky mě to pořád nebaví. Ty tři podrazy, nikdy jí to neodpustim, nevěřim jí, v tom to je,“ přizná se.

            Vždycky, pořád, nikdy, všichni – používáme příliš silný slova, míry, který ani neodpovídají pravdě. Vždyť je to stejný jako výklad slova ‚normální‘!

            „Proč se s ní teda bavíš?“

            „Jsme kamarádky,“ odpoví Eliška nelogicky.

            „Tak proč se jí někdy nezastaneš?“ zkouší to Lenka naivně. Jak můžu Janě pomoct? Jestli jí tohle řeknu, uzavře se do sebe a pak už se tuplem nezmění. Eliška nechápavě vyvalí oči. Nejspíš ji to nikdy nenapadlo. Zastat se jí? „Necháme toho, hm?“ snaží se Lenka o smíření, na hádku, zvlášť s Eliškou nemá nejmenší náladu. Souhlasí, objednají si zeleninový salát s celozrnnou bagetou. Jíme zdravě! Za chvíli se vrátí k ožehavému tématu.

            „A víš, co se taky šušká?“ zeptá se Eliška tajemně. Tak šušká, hm? Lenka udělá nechápavou grimasu, pokrčí rameny, povytáhne obočí a tím vyzve Elišku k pokračování: „Že tě Jana jen využívá a že má radost z toho, že se s tebou ten tvůj kluk rozešel. Nepřála ti ho,“ dostane se Eliška do ráže. Jenom ona? Ty taky!  „Ostatně, kluci říkali, ale to vážně nemůžu říct kdo, že, že…“ rukou si překryje ústa a zatváří se naoko omluvně. Téma rozchod je pro Lenku stále bolavé, proto je zvědavá.

            „Tak co říkali?“ zeptá se netrpělivě a zašimrá jí v podbřišku.

            „Že to bylo jasný, že se s Tebou rozejde, nediví se mu, jo a taky že prej má s holkama sestupnou tendenci.“ Dívá se na Lenku spokojeně, snaží se to zamaskovat rádoby soucitným pohledem, je to venku. Lenka ztěžka dýchá, nevěří, ale ne, věří. Bolí to. Poslední kapka, odejde, je rozhodnutá během vteřiny. Počká na konec školního roku a přestoupí na jinou školu, všude ji vezmou. Neudělá Elišce radost, zatváří se pohrdavě.

            „Blbečkové, no jo, ať si to užijou. Stejně jim to bude za chvíli jedno a budou zase drbat někoho jinýho, se vsaď!“ zdánlivě silná, musí jít. Nejen domů, ale pryč, chce dýchat, žít.

          II.       

Je doma, pláče. Ví, že se za týden zapomene, jenže už nechce žádné další pomlouvání. Každý je naoko milý a pak Tě propere, už nechce. Svěří se mámě, poradí. Domluveno, odejde. Ale středem, má plán, má cíl. A dodrží ho. Nebojí se, dva měsíce a klid.

       III.       

        Poslední den ve škole. Vysvědčení jsou rozdána, někdo je spokojen, další tiše zuří. Typická různorodost, třicet hlav, třicet myslí, miliony názorů. Jedna věc ještě zbývá.

„Prosím, ticho, chci vám něco říct,“ zahuláká Lenka na třídu, učitelka už odešla. S ní se rozloučila, i oni vědí, že odchází. Všichni ji zdvořile respektují, otočí se k ní čelem. „Strávila jsem tu s váma pět let. Nemůžu říct, že to bylo jen pět krásnejch let, samozřejmě že měly soustu šrámů, ale lidská mysl má tendenci to ošklivý vytlačovat, zapomínat, takže myslim, že na vás budu vzpomínat v dobrym, doufám,“ plaše se usměje. „Než však půjdu, uděláme si „minutku pravdy“. Každej se tu pomlouvá a jestli mám odejít, potřebuju vědět, co si o mně opravdu myslíte. Ne to, co se dozvím od toho, že řekl ten, ale že to nesmím říct a že … bla bla… Pravdu. Nebojím se jí, ale chci ji slyšet přímo.“ Rozhlédne se po nich. Mlčí, rozpačitě studují vzorek podlahy, prsty si projíždějí ve vlasech nebo zrovna odstraňují neposedné smítko z trička. Podívá se na každého z nich. Jen dva lidé jí koukají přímo do očí, bez bázně, upřímně. Její nejlepší kamarádka – Jana a nejlepší kamarád – Petr. Dva čistí lidé. Najdou se vůbec? Trapné ticho přeruší okenice, hnaná větrem hlučně práskla.

„Mám Tě ráda, někdy jsi moc ukecaná a rozverná, ale mám Tě ráda,“ prolomí nakonec mlčení Jana. Lenka se usměje, jemně se usměje a v očích jsou vidět slova díků.

„Rozpusť si vlasy, víc ti to sluší, Leni,“ ozve se ještě Petr. Vyšle k němu stejný pohled jako prve na Janu. Sundá si gumičku z vlasů.

        IV.       

Odchází s úsměvem na rtech, promiň Jano, ale ta ukecanost a rozvernost se mi bude v září hodit. Vítr jí cuchá rozpuštěné vlasy. Je šťastná. Pomluvy jí nevadí. Jestli někdo nemá tolik odvahy, aby jí sdělil svůj negativní názor přímo do očí, nezajímá ji tento „názor“ pošeptaný za zády. Nemá pro ni cenu – ani „názor“ a už vůbec ne ten člověk. Našla rozhřešení.

24.1.2004