Hedvika má velkou hlavu

Procházela jsem se po náměstí, dívala se do výloh obchodů a vybírala ten nejhezčí dárek matce k narozeninám. Šla jsem kolem restaurace a jen náhodou se podívala dovnitř, což jsem neměla dělat. Seděla tam má kamarádka, která jen co mne zahlédla už mávala, ať vydržím, že je hned u mě. Jenže já jsem neměla zrovna náladu si s někým povídat, zvláště ne s Hedvikou. Uvažovala jsem jestli není lepší dělat, že ji nevidím a rychle zmizet, ale než jsem začala plán realizovat, už byla u mne a líbala mě na tváře.

„Taky jsem ráda, že tě vidím.“ smála se na mne, protože si všimla mých očí v sloup. Hedvika  mě zná možná až moc dobře a ví, že jsem velmi upřímná, ale když si z někoho dělám srandu, nemyslím to většinou vážně.

„Vybírám dárek pro mamku, má zase narozky.“ svěřila jsem se.

„Jistě, každej rok, že?“ škádlila.

„Hm…já ani nevim kolikátý.“ prohodila jsem věcně.

„No, ale co jí řekneš?“ zeptala se.

„Jako pokaždý: Drahá maminko, tak jsi zase o rok starší…“

„Aha no, že se ptám.“ zašklebila se.

Zrovna když jsme přecházely silnici, tak mi Hedva navrhla: „Nechceš skočit do čajovny?“ Byla jsem pro, měla jsem dost času a s ní bych stejně nic nekoupila, protože by mi do toho kecala.

„Hééédva má velkou hlavu jak pytel od banánů, Héédva se v davu neztratí.“ začala jsem si z ničeho nic notovat. „Hele, nech si toho, jo?“ vyhrožovala. Tuhle písničku jsem jí vždycky zpívala,, když jsem ji chtěla naštvat. Hedvika neměla velkou hlavu, ale mě se tahle písnička líbila a plnila svůj účel-Hedvu rozčílila.

Přišly jsme do čajovny. U pultu stál krásný vysoký kluk. Když jsem ho uviděla jen jsem otevřela pusu, přesněji řečeno spadla mi dolní čelist: „Já bych jenom, ehm, jak to jen...“ začala jsem. „Máte tu dvě volná místa?“ předešla mě Hedva „No jistě, následujte mě.“ řekl a usmál se.

„Zavři pusu.“pošeptala mi Hedva, jenže já jsem nemohla, byl tak pěkný.

Dovedl nás do místnůstky dvakrát dva metry široké, ale pro nás dvě dostatečné. Poděkovaly jsem a lehly si do velkých polštářů  na zem.

Ještě než stihla Hedva cokoli říct vyhrkla jsem: „Páni, viděla jsi ho?“

„Ne, koho? škádlila mě, Jó, ty myslíš Pavla?“zeptala se a v oku jí blýsklo.Tohle mě vždycky štvalo, to když Hedva něco věděla a já ne. „Chci ho, slyšíš? Já toho kluka chci! Jakže se jmenuje Pavel?“ řekla jsem a v tom se Pavel vynořil ve vchodu. „Máte už vybráno?“ zeptal se a dělal, že můj výkřik jeho jména neslyšel. Jenže jak se tam objevil, tak jsem zrudla jak rajče. Moje drahá kamarádka z toho měla ohromnou srandu. A tak jsem se překonala a vstala : „Jasně, máme. Já jsem Tereza.“ řekla jsem a podala krásnému objektu ruku. „A já jsem Pavel.“ lehce se mu hnuly koutky rtů. „No, to už jsem slyšela.“ rudla jsem stále víc. „No, tak jo, rád tě poznávám.“ To už se smál. Třásli jsme si rukou asi dvě minuty a stále se na sebe dívali. „Pěkný vlasy.“ Pochválila jsem mu hnědé, krátce střižené vlasy. „Pěknej zadek.“ triumfoval. „Cvoci!“ nechala se slyšet Hedva. Když jsme se konečně pustili, on odešel a já si sedla zpět na zem, ještě jsem se klepala. „Je super.“ otočila jsem se na kamarádku, která jen kroutila hlavou: „Ty se z těch chlapů jednou zblázníš.“

Má pravdu, asi jednou jo.

V čajovně jsme strávily asi pět hodin, během kterých jsme rozebraly snad úplně všechno, co se dalo. Od toho, že na místo euroministra navrhli Kužvarta po to, proč vlastně máme jen jednu hlavu. Jednoznačně jsme se shodly na tom, že je to kvůli tomu, že upravovat dvě hlavy by bylo příliš časově a finančně náročné. Prostě jsme plácaly o kravinách, občas k nám přišel na pokec Pavel a když zjistil co je předmětem naše rozhovoru, vždy prohodil něco o bláznech a šel obsluhovat dál. Ale dozvěděla jsem se, že Pavel studuje gympl a tady je jen na brigádě, je mu osmnáct a nemá holku. Zdál i inteligentní. Byl dokonalý. Čekala jsem kdy přijde s tím, že má Aids, nebo, že čtyřnásobný otcem, ale nic takového se ke mně nedostalo. A tak se stalo, že jsme spolu začali chodit. Chodili jsme spolu asi týden, když jsem zase potkala Hedvu. Pozvala mě k sobě domů, že bude večírek. Pavel se mnou nechtěl jít, tak jsem vyrazila sama. Akce se docela povedla, spousta krásných kluků okolo, skvělá muzika-byla jsem občasný Dj. Jenže kamarádka mi zapomněla říct, že doma chová hady, ze kterých dostávám infarkt, jen když je vidím.

„A tohle je škrtič.“ Moderovala celou akci, „Pomalu si vás celé obmotá svým tělem a začne pomalu utahovat, dobrý Teri?“ zeptala se mě vesele. „Jistě, myslím, že už začal utahovat.“ odvětila jsem jí příjemně, ale naléhavě- Moje kamarádka měla výborný nápad, ukázat všem přítomným svoji hadí chloubu. A tak na mne přes celý byt zavolala, jestli jí nepomůžu s hady, jenže protože se všichni otočili a čekali, co řeknu, nemohla jsem říct, že jsem z hadů úplně posraná. Tak jsem souhlasila.- „A jéje, myslím, že jsme v kaši- řekla Hedva a chytla hada za hlavu- Miláčku, slyšíš pusť Terezku, ona za nic nemůže, slyšíš, no pusť jí, prosím, prosím.“ „Možná pomůže, když si klekneš.“ poradila jsem jí už v polomdlobách, protože had mi zabránil přísunu kyslíku. „Už vím, přinesu mu krysu.“ vyhrkla Hedva. Jenže to jak uslyšely přítomné slečny začaly jedna přes druhou pištět. „No dobře, tak ne, byl to jen nápad.“ urovnávala to Hedva. Jenže to už přiběhl jeden kluk se sekáčkem v ruce a chystal se hada přepůlit. „Ty debile, vždyť sekneš i jí.“ křičela na něj Hedva. Jenže to na hada nejspíš zabralo a začal pomalu povolovat, až na konec slezl úplně. Hedva ho vzala a rychle uklidila do terária. Tak jsem se stala hrdinkou večera. Sice trochu přidušenou, ale slavnou. Poděkovala jsem svému zachránci a dala se s ním do řeči. Byl hezký i chytrý, to se mu musí nechat. Prostě můj typ. Hedva do konce večera jen opakovala: „Oni mi málem přeřízli hada, oni ho normálně málem zabili.“ Bohužel už zapomínala na fakt, že had málem zabil mě. Když byl večírek už u konce, domluvila jsem si s Michalem zachráncem rande. Dva dny na to jsme spolu začali chodit. Pavel nevěděl o Michalovi a Michal o Pavlovi, bylo to fajn, vždycky jsem si odpočinula od toho druhého. Hedva o nich věděla, ale říct nic nemohla, protože i ona nebyla příliš čestná. Prostě byla to stejná potvora jako já. Jenže já si nemohla pomoct, oba byli nádherní a rozuměli mi. Chtěla jsem je oba. Problém přišel, když se objevil Milan. Zachránil mě, když jsem zahučela  do kašny, kam mi předtím spadla peněženka. Jen jsem se pro ní chtěla natáhnout, ale hedva považovala za skvělý nápad, trošku mě popostrčit. A tak jsem jen s hlasitým „žbluňk“ dopadla po hlavě do super ledové vody. Bylo léto a já na sobě měla jen bílé šaty, které po promočení byly naprosto průhledné. Myslíte, že mi Hedva přišla pomoct? Ne, jen se strašně smála, až z toho začala plakat. Chtěla jsem vylézt, ale protože jsem měla sandálky na vysokém podpatku, představovalo to veliký problém. To však přiskočil sličný mladík, který mě vzal a z kašny šlechetně vyndal. „Milan, k vašim službám.“ představil se. „Tereza, jestli se nudíte, můžete mě doprovodit domů.“ odvětila jsem. Souhlasil. Cestou domů jsme si povídali. Byl mi strašně sympatický. Měl totiž nádherný úsměv. Tak jsem s ním začala chodit. Michal nevěděl o Pavlovi a Milanovi, ani kluci osobě. Hedva o všech věděla, ale měla jazyk za zuby. Jenže já to pomalu přestala stíhat a stále častěji se mě zmocňoval strach, že se někde potkám se zbývajícíma, stával se ze mě pomalu cvok.

Musela jsem si vybrat.

Jeli jsme s rodinou na večeři oslavit matčiny narozeniny. Otec pustil hudbu na plný pecky, aby se mu lépe řídilo. Jenže v zápalu zpěvu si nevšiml, že nás zleva předjíždí náklaďák. Strčil do našeho auta, které dostalo smyk, smetli jsme další dvě auta…

Ležím v nemocnici, jsem jediná, kdo z rodiny přežil. Pláču. Na obličeji mám ošklivé jizvy, nikdy už nebudu tak hezká. Svoje dlouhé kadeře mám ostříhané, nepohnu s dolní částí těla jsem ochrnutá. Předevčírem u mne byl Milan, když mě viděl rozbrečel se a utekl. Včera Pavel, teď mne nenávidí, za to jaká jsem, že miluje někoho, tak zohaveného. Dnes Michal, přinesl mi pugét růží, řekl, že mě miloval, ale že i on musí žít. Odešli. Všichni, měla jsem tři, teď není žádný. Ani jeden se tomu nedokázal postavit. Pohlédnout na mne přímo a oslovit mne. Když to nedokázali, ti kteří mne milovali, tak kdo tedy? Nemám nikoho, snad jen…Teď u mě sedí Hedvika, drží mě za ruku a pláče. Pláču s ní.