Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽIVOT
30. 01. 2004
3
0
1383
Autor
anthia
taková metaforka:)
Baletka tančí po ledové ploše,
pohledem sama v sobě.
S půvabnou lehkostí,
jen při náročných figurách
se jí obličej námahou zkřiví.
Bez problému udržuje rovnováhu,
a pak najednou spadne na zem.
Chvíli leží,
nechce se jí vstát.
Všichni sledují,
co se stane.
Celé představení na ní závisí.
Zvedne se,
pokračuje dál.
Ale už to není jako dřív,
postrádá jistotu.
Bojí se selhání.
Konečně poslední otočka, pirueta,
byť trochu vratká.
Opona, potlesk, úsměvy.
Růže.
I ty ale mají trny...
Milan_D_Nejedlý
06. 03. 2004
Chvíli jsem měla pocit, že čtu povídku. Asi bych změnila kategorii na MIMO.
Jinak myšlenka to je pěkná.
Je to docela zajímavé zaměření, psát o baletu.Není to špatný,ale chce to trochu vypilovat.
Příliš přímočaré. Zkus do toho víc vložit sebe. [:]
nejhezci:
Opona, potlesk, úsměvy.
Růže.
I ty ale mají trny...
navzdory_čtenářům
30. 01. 2004
Víte, nothing so special, je to s odstupem, trochu rozvláčné, ledově chladné (slyším ty záseky bruslí a vodostrysky ledu), až nevinně banální zakončení - ale přesně takový je život, takhle o tom každodenně uvažujeme... mám dojem.
:-)
Něco na tom je!