Zápletka v Los Angeles

                  Zápletka v Los Angeles

   Sedm hodin. To bylo první, co mě napadlo. Pročesal jsem si svoje mastné, neumyté vlasy.Pak jsem se natáh, abych vypnul rádio,které mě budí místo budíku.Než jsem stačil zamáčknout čudlík,ozvalo se z rádia:

   „...a dneska bude slunečno jen trochu odpoledne by se mělo zatáhnout...“

   Cvak.Sednul jsem si na postel a snažil se přijít na to, co jsem to zas včera vyváděl.Šplouchání v žaludku mi dalo vědět,že alkohol v tom má taky prsty.

   Kolem mě spoušt´. Tak to vypadá. Rozházené oblečení. Několik hrnků povalujicích se všude kolem. Pak jsem se podíval z okna. Pršelo.Lilo jako z konve.Zazvonil telefon.

   „Halo,“ozvalo se z mýho hrdla. „Ano,tady Nolte,Harry Nolte.Soukromí detektiv.“

   Hlas(zákazník,klient...jak chcete) mi řek(poručil-zas jak chcete),abych se dostavil do,pro mě neznáme místo.Zprvu jsem se nemohli domluvit,kde si dáme spěcha,tak jsem navrh Červenou sedmu.      

   Pán ,s kterým jsem měl schůzku, se jmenuje Ostrow(v)ski.Tak nějak, by se to snad mělo psát.Žid nebo Polák.Ale určitě boháč.Tak mi zněl v telefonu.Snad boháč.Dlouho už jsem švorc a konec měsice za dveřma.

   Nastartoval jsem, svůj patnáct let starý Ford.Dnes už se takový auta nevyráběji.Jen ten motor ,jak je slyšet.Nutkáni pozvracet se, jsem zaháněl myšlenkou na peníze.Jen připad mě znepokojoval.Co to asi bude?

   Vešel jsem do sedmi.Šikmé schody přímo k baru.Kívnul jsem na Samanthu.Přicupitala ke mně a začala se svíjet.Do ouška mi zašeptala:

   „Harry,ahhrgh,achh.“

   Víc jsem nerozuměl.Ale,taky nepotřebuji.To mi bohatě stačí.Štipnul jsem jí do zadku a porozhlédnul se kolem. „Trojitou whiskey.“ Poručil jsem jí,ačkoliv nebylo třeba.Už mě zná.Osobně.Ha,ha,ha.

   Svýho chlebodárce jsem se rozhodl hledat v separe.Ja bych si tam ,ostatně také sedl,kdybych měl nějaký jednání.Bylo téměř prázdno.Pomalu jsem míjel jedno separé za druhým.V třetím jsem z úhlu uviděl část plešaté hlavy.Žid.

   Prošel jsem kolem něj.Otočil se a pravil: „Nolte.Harry Nolte.Soukromí detektiv.“ Tlustoprd,jinak ho nemohu nazvat,se mírně zved a představil se: „David Ostrow(v)ski.“ Později jsem se z určitých lejster dozvěděl,že se jeho jméno píše-Ostrowsky.To mě nenapadlo.Přitom je to můj koníček.Snažit se odhadnout,jak se něči jméno,a nebo příjmení píše.Gestem mi naznačil,abych si sed.

   „Tak,jak vám mohu pomoci pane?“

   Podal mi obálku. „Otevřete jí a podívejte se dovnitř.“ Otevřel jsem jí a podival se. Obrázek nádherný kočky v tangách. Blond´atý vlasy.Vývozní kvalita.Bělounká plet.Věk?Ničitelka.

   „Dcera?“ snažil jsem se zavtipkovat. „Co se stalo?Unesli jí?“

   „Ha,ha.“

   Pak mluvil,ten minimálně padesátiletý dědula.I když pravda,mě není o moc mín.Břicho se zvedalo a spouštělo.Kvalitní košile pomalu propouštěla pot.Právě vyslovoval podstatu:

   „Chci se s ní rozést.Tedy,abyste věděl,já ji miluji.Ale nesnesu,aby mě kdokoliv podváděl.Ani ne Lane.Ta čubka.“

   Zbytek písně byl už ohraný.Potřebuje důkaz.Jinak,a tak je to určitě spravedlivé,půlka majetku náleží vaší lepší polovičce.Já věděl, proč se neženit.

   Pak se podíval na mě.A já se podíval na jeho židovskou prasečí hlavu.Čas obchodu.

   „Nejsem zrovna levnéj,“ řekl jsem to,co řikám vždycky.

   „Zkuste to,“ vybídly mě sebejisté,zářivé oči. Byl na svém.

   „Šest dolarů na hodinu“

   „To není zrovna nějak moc peněz...“

   „Pro mě jo!“

   Po chvilce jsem se přesunul do auta. Všechny informace,jak mi řekl, jsou v obálce.Otevřel jsem ji.Vyndal fotku a obálku hodil na sedačku spolujzdce.

   „Lane,Lane,Lane,“mumlal jsem si, „kotě,kotě,kočičko,jsi moje.“ Už jsem se nemohl dočkat našeho setkání.Položil jsem fotku přes obálku. Motor začal zpívat. Vyjel jsem směrem k její kavárně,kterou ji David otevřel, aby se nenudila. Míjel jsem auta. Spustil jsem svůj zrak na fotku,abych se ještě jednou pokochal mladým masem.Pak jsem se podíval před sebe a uvidel svatýho Petra.

   Usmíval se na mě.Svým sebe obelhávajicím usměvem jsem mu odpovídal.Slyšel jsem svoji oblíbenou hudbu.Starosti zůstaly dole.Na zemi.Snad.Pokračoval jsem v tlemení.