Hrobař ve skleněném lese, část 3

Byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Vyloupla se z mraků – masivní, šedobýlá lesklá loď, pokrytá světlomety a hlavněmi dokonalého zbrojního systému. Malá kabina tvaru kapky přesně zapadla do monstrózního těla s křídly volně vycházejícími z trupu. Zadní část zářila obrovskou iontovou tryskou a výřila vzduch kolem. Lehce se usadila několik jardů od nás na železobetonovou pláň. Ve vysílačce to zachřestilo a ozval se znovu hlas: „Vystupte a vyjděte bezezbraně ze svého stroje. Jestli neuposlechnete, budete zničeni.“ Tu poslední větu nemuseli vůbec zmiňovat. Byl to Hyperkorp a ten vždycky ničil toho, kdo neuposlechl rozkazu – i když to byla třeba půlka planety ...

A tak jsem prostě otevřel dveře. Charlimu se zaleskly oči. Nebylo to ze smutku, ale spíš ze strachu. Vytáhl jsem zbraň a hodil mu jí do klína. Zavrtěl hlavou. Ať tím chtěl říct cokoli, nevěnoval jsem mu pozornost. Seskočil jsem na beton a zvedl ruce. Okamžitě se do mě zakousl jeden světlomet a já ztratil přehled o prostoru. Pak se na pozadí toho bílýho světla vylouply tři siluety. Blížily se a já neviděl žádnou viditelnou zbraň.

„Můžete dát ruce dolů.“ Řekl nějaký muž – pravděpodobně ten se kterým jsem mluvil vysílačkou. A tak jsem to udělal. „Kde se tady bere Hyperkop po tolika letech ?“ Ozval se tichý smích. „Nejsme Hyperkorp, jenom jsme si vypujčili jejich loď.“ Zamračil jsem se a pokročil blíž. „Není čas na vysvětlování, jsme Alorňané, současní otroci Hyperkorpu.“ Prohlásil další, menší muž a odplivl si. „Vaši planetu už dávno zavrhli a nemají důvod se sem vracet. Ale teď udělali chybu ...“ Pokračovala žena, stojící vedle něho: „Každému se dá utéct –dokonce i Hyperkorpu – a nám se to podařilo.“ Tomu jsem tak úplně nevěřil, ale vlila se do mě nová naděje. „Proč jste nás teda nezničili ?“ Nadhodil jsem. „Nepotřebujeme ničit, vaše loď nám bude prospěšná.“ Odpověděl první, vyšší z mužů. „Prospěšná k čemu ?“ Pousmál jsem se. „K naší mobilizaci přece ... k mobilizaci rebelské armády.“ Ano, to už tu ale bylo. Já jsem byl také členem jedné takové – ale Hyperkorp nemá přirozené nepřátele, snad kromě ostatních korporací. „A přišli jste pro vojáky sem ? Na Zemi ?“ ptal jsem se. „Ano, vaše rasa je velmi ovlivnitelná.“ Odpověděla žena. „To snad, ale taky velmi slabá, nikdy nedokážeme proti Hyperkorpu bojovat – nedokážete to ani vy, ani žádná jiná rasa.“ Vrtěl jsem hlavou. „Opravdu ?“ Prohlásil povzneseným hlasem jeden z nich. Potom světlomet zhasl. Zhasly všechny světla. A nejen ty jejich, ale i ty co svítily na naší Helikoptéře. Ve světle matných hvězd jsem uviděl vysoké postavy krásného vzhledu. Byli bledí, ale jejich tváře byly nádherné. Jejich oči slaboučce, bledě zářily a mě se podlomila kolena. Nebylo to ale z té záře. Bylo to pro to co se odehrávalo za jejch zády – Gargoyla roztáhla křídla ...

Obrovská, mohutná masa se zvedla, pevná ocelová křídla se najednou prohnula jako by byla živá a protáhla se do délky. Kabina se nadzvedla a obě její okení tabule se rozsvítily rudým přísvitem. Trysky se pokřivily a trup se roztáhl. Byl to stroj, stále to byl stroj, ale nesl teď rysy obrovské, okřídlené bytosti s planoucíma očima. A za mnou se ozvalo skřípění a Charlího jekot. Otočil jsem se. Helikoptéra se také změnila. Vrtule se jí nehlučně sama od sebe otáčela a bez trysek poletovala ve vzduchu. Velikou rychlostí, jakoby byla na jednom místě a v zápětí na druhém. „Vážky. Takhle se chovaly vaše vážky když planeta Země byla ještě živá.“ Pronesla žena a položila ruku na mé rameno. Chvěl jsem se a oči jsem měl rozšířené dokořán. „Ovládli jsme skryté umění Brunen-Dži, několik málo z nás dokáže ovládat stroje a vdechnout jim život. Staletí v uranových dolech nám daly dost času. A my jsme učitelé.“ Poklekla vedle mě a otočila si mou tvář k sobě. „Tam ve hvězdách jsou planety. Veliké a živé, plné zvýřat a zelených stromů. Dáme vaší rase moc vládnout nad stroji a vy nám pomůžete zahnat korporace z našeho Vesmíru. Na oplátku vám darujeme planetu – třikrát větší než je Země, plnou bohatství a života.“ Měl jsem chuť ji hned políbit, ale nezmohl jsem se ani na jediný pohyb. „Darujeme vám život, kterým žili vaši předci.“ Usmála se na mě. Přikývl jsem. Najednou jsem si ale vzpomněl na Skleněný les.

„Ne, nemohu jít teď s vámi. Jsem na stopě Skleněného lesa, místa, které hledám a za které bojuji celý život. Počkejte den nebo dva a povedu svůj lid do vašeho světa.“ Žena však zavrtěla havou. „Cesta jest dlouhá a my nemůžeme čekat. Mnoho lidí již sedí v naší lodi a my sbíráme ty, jenž zůstaly.“ Přikývl jsem. „Potom přeju hodně štěstí, ale já tady zůstanu.“ A žena znovu smutně zavrtěla hlavou. „Vaše planeta je nemocná, betonový jed a uran prorůstá zemí, mutageny likvidují poslední půdu, která je stovky mil pod tímto povrchem a jakmile roztrhnou i ji, jádro planety vykřikne naposled.“ Věděli toho hodně, ale její slova byla jako šum ve větru. Víc než kdykoli jindy jsem si byl jistý že Skleněný les najdu. „Já ... musím ho najít.“ Odmítal jsem jejich nabýdku. „Až ho najdu a vstoupím do něj, poznám svůj osud a poletím za vámi ...“ Tentokrát promluvil zase ten vysoký, černovlasý muž. „Vaše lodě nejsou dost silné aby tě donesli až do našeho Vesmíru. Jestli tu zůstaneš, zůstaneš zde navždy a zemřeš společně se zemí, na které ses narodil.“ Upřeně jsem pohlédl do očí té nádherné ženy. Ale byl jsem již rozhodnut. Zvedl jsem se a usmál se. „Pak přeji hodně štěstí vaší věci, ale já zde zůstanu. Musím vás však požádat, aby jste mi nechali můj stroj.“ Žena se pravděpodobně chystala protestovat ale menší z mužů – teď mi došlo, byl to ještě chlapec ji uchopil za paži a řekl. „Je-li to tvé rozhodnutí, zůstaň a buď hrobařem planety Země. . .“