Pojídačka nudlí Soňa

Soňa často nevěděla co se sebou. Odpověď na otázku „svý kam sebe vrazit" hledala v čínských polévkách. Když se přebírala spletí nudlí přemýšlela o životě. Zejména o životě po životě.

Soňa měla jednu významnou „vlastnost“ – patřila k té šťastnější části žen, které příroda obdařila alespoň nějakou obdivuhodností – měla velká prsa.

Tvarem sice připomínaly visuté zahrady Semiradiny, ale za pomoci vyztužených hadříků  dokázala tuto krutou oběť zemské přitažlivosti maskovat a být tak atrakcí pro nemálo mužů.

Když seděla v některé ze svých oblíbených hospod a usrkávala mastné nudle ze špinavé misky (hospodští citlivějším povahám vysvětlovali, že jde o záměr v podobě tzv. správné polévkové patiny) stávala se cílem neodbytných ctitelů (a mohlo jich být víc – Soňa měla totiž coby boubelka jedinečnou šanci vypěstovat si postavu Felliniho trafikantky, kdyby nedostala ten nešťastný nápad s hubnutím). Ráda poslouchala jejich četná vyznání.

Jeden jí přednášel básně: Provoníš Paříž vanilkou/Když procházíš se nahá po Champs-Élysées/Oděná jen v zubaté listoví/Je Million March Day… pošilhávaje zarudlýma očkama po papírku.

Druhý vsadil na osvědčenou metodu: na stůl před Soňu vyložil všechny své trumfy – klíčky od sportovního vozu, patřičně tlustou prkenici a poslední model mobilního telefonu Nokia.

Další se choval s upřímnou živočišností: Soni předvedl s tupým výrazem v tváři menší striptýz. „Tak som jej ukázal bruško“ vysvětloval pak.

Jiný neváhal zapojit do námluv svou fantazii a Soňu překvapit nápadem: koupě další čínské polévky Soňu ovšem nijak nenadchla. Deset korun pro ni nebylo příliš a originalitu nedovedla ocenit.

Tetovaný i ve tváři začal přeříkavat: „…viděl jsem divoký kmen, lesy tonoucí v mlžném oparu, muži tancují v kruhu, ústa zmazaná krví…“ a jeho do téměř neznatelna zúžené zorničky se Soni zapichovaly do výstřihu. I když se jí ta představa zamlouvala snílky včas odkazovala do patřičných mezí. 

Soňa dojídala svou třetí misku laciného štěstí, když jí kdosi prudkým škubnutím za vlasy vyvrátil hlavu nazad, až málem spolkla lžíci. Byl to ON, který TO se ženami umí. Zná jejich potřeby a ví, jak jim je nabídnout tak, aby – hloupé – neodmítly. Byl to TEN, který umí převést nikdy nenaplněné barvité iluze snílka v krutou realitu, jenž není modrá a vpitá pod kůži, ale rudá a cákající prostorem. Vzápětí tak přišla rána milosrdenství pivní lahví do zátylku, která byla hodna  anesteziologa amatéra – ani příliš silná na to, aby Soni přivodila trvalou újmu, ani příliš slabá, aby ji ponechala při plném vědomí.

Do rytmu toho večera hrál v hospodě Morek Eben a když spatřil, co se pod pódiem děje, zazářily mu očka a rozverně spustil: „Já na tom dělám, já na tom makám…“

A když kapela v níž ho doprovázel Mašve Cicebach na neznámý strunný nástroj a Marcel Šunka na elektrický flažolet, dohrála a mela pod pódiem taky skončila, kývl Morek na číšníka: „Jeden exotický kompot a tři LeCucy!“

„To bylo ale tak skutečné“ pronesl Morek a myslel tím znásilnění Soni. „Ano tak skutečné, jako tvůj exotický kompot“ zamudroval Mašve.

A Marcel Šunka už se upřímně těšil na hit „Pojďme si povídat“. Má v něm skvělý part.