Agiar - vlkovo prokletí IV:

Byl už večer. Chladný jako všechny jarní večery v Aghrii. Agiar seděl u ohně spolu s dalšími adepty, kteří stejně jako on dokončili zkoušku Akarmin. Hleděl tiše do plamenů, které líně olizovaly přinesená borová polena. V duchu se toulal v rodné vesnici. Vzpomínal na otce a jeho kovárnu. Na babiččinu kuchyni.

„Agiare,“ oslovil ho Lištvi, který přistoupil k ohništi.

Všichni mladí zmlkli a okažitě vstali.

„Rád vás vidím,“ pozdravil je výcvikový mistr a usmál se.

„Buďte připraveni, slyšel jsem, že Gurn nepřijel jen tak náhodou. Agiare, na slovíčko.“

Všichni adepti se lehce uklonili a sedli si zpět na svá místa k ohni. Jen Agiar zůstal stát.

„No pojď, představím tě Gurnovi, jak jsem slíbil,“ řekl Lištvi a poklepal ho po rameni.

Oba se pak odebrali do jídelny, kde za jídelním stolem seděl barbarian, asi třicetiletý, mírně prošedivělý, v jehož vážné podmračené tváři se zračil výraz, který se dal popsat jako těžko propustná propast.

„Zdravím vás,“ oslovil oba příchozí a jeho hlas rozmetal ten podivný výraz ve tváři.

Agiar se mlčky uklonil.

„I já zdravím Gurne,“ odpověděl Lištvi. „Rád bych ti představil svého žáka.“

„Ten, o němž jsi mi dnes ráno vyprávěl, Agiar, pamatuji-li si dobře.“

„Ano, pane,“ řekl Agiar.

„Ech, k čertu, nemusíš mne takto titulovat, jsem Gurn. Přisedněte a popijte se mnou.“

S těmito slovy nalil medovinu ze džbánu do třech pohárků, které sňal z poličky u krbu. Agiar se posadil zleva vedle Gurna a Lištvi zaujal místo naproti Agiarovi.

„Agiar tedy ví..“ přerušil nastalé ticho Gurn.

Lištvi jen přikývl.

„Je mým nejschopnějším žákem. On je víc než válečník.“

„Lištvi trochu přehání,“ pronesl rudnoucí Agiar.

„Podle toho, co jsem o tobě slyšel, myslím, že jsi zralý na své první tetování,“ usmál se Gurn.

„Už teď?“ podivil se Lištvi. „Vždyť ještě za sebou nemá pořádný boj.“

„Byl už přeci bránit hranice proti skřetům, nebo ne?“ otázal se Gurn.

„Několikrát jsem již byl v Itumnijských skaliskách,“ pronesl Agiar.

„No jo, ale to není pořádný boj,“ prohlásil Lištvi.

„To netvrdím, tak jsem nebyl nikdy vybrán do předních linií protiútoků,“ odtušil Agiar.

„Nepodceňuj svou roli v obraně. Podle toho, co mi o tobě řekl Lištvi, jsi člověk, který při boji přemýšlí. Nejsi ten typ, který vloží do útoku všechny síly a pak přemítá, zda učinil správně. Sledoval jsem vás, když jste včera cvičili.“

Lištvi zalapal po dechu a Agiar se zaraženě usmál.

„Přijel jsem o něco dříve, než jsem plánoval. Řekl jsem si, že se ještě projdu po místech, kde jsem cvičil. Zahlédl jsem vás při cvičení. Viděl jsem, jak bojuješ Agiare. Máš v sobě tanec Stálého plamene a trpělivost elfského čaroděje.“

Nastalo ticho, které přerušilo vrznutí otvíraných dveří. Do jídelny tiše vstoupila Armen.

„Promiňte mi to vyrušení. Lištvi, venku čeká Símonei, tvrdí, že jsi ho pozval.“

„Opustím vás přátelé, musím ještě něco projednat,“ zvedl se od stolu Lištvi. „Promluvte si, já se hned vrátím, nejen kvůli nalité medovině.“

S těmito slovy odešel z jídelny následován léčitelkou.

Agiar se zhluboka napil medoviny. Gurn se sehnul pro tornu, kterou měl doteď položenou na zemi vedle židle, na níž seděl. Zlehka v ní prohrábl a pak položil na stůl před Agiara několik hrubých skic.

„To jsou náčrtky, které mi včera dal Símonei. Prohlédni si je.“

„Tetování?“ zeptal se Agiar, když si prohlédl několik kreseb.

„Přesně tak. Jsou to klasická tetování, běžná u většiny barbarianů. Jejich získání je podmíněno zvláštním úkolem, který je ke každému z nich předem daný,“ vysvětloval Gurn.

„Co je třeba pro tétování štítu?“ optal se Agiar, který se pozastavil nad kresbou kulatého štítu, v jehož poli byla ještě vkreslena sevřená pěst.

„Bojoval jsi někdy se štítem?“

„Abych se přiznal, dosud ne.“

„Toto tetování ti může zlepšit tvé obranné reflexy.“

„Jak ho mohu získat?“

„Nó,“ protáhl Gurn. „Símonei ti vybere protivníka pro souboj, s nímž budeš bojovat dohodnutou zbraní a štítem. Pokud uspěješ, tak ti pak Símonei vytetuje tuto kresbu na rameno. Tetování získá svou moc až po půl roce, během kterého musíš v každém boji místo druhé zbraně používat štít. Po uplynutí této doby můžeš, ale nemusíš štít v boji používat. Vždy budeš mít zrychlený obranný reflex.“

„Kdy se mohu pustit do splnění podmínek?“ zeptal se rozdychtěný Agiar.

„Třeba zítra?“

„Proč ne. Chci se učit. Lištvi mi naznačil, že po zkoušce Akarmin půjdu do předních linií v Itumnijských skaliskách. Může se mi to hodit. A když neuspěju, neuškodí mi to.“

„To je řeč správného barbariana,“ usmál se Gurn a vyprázdnil svůj pohárek na jeden zátah.

Dlouho do noci pak spolu hovořili. Barbarian a adept. Agiar netušil, že toto setkání sehraje důležitou roli v jeho dalším životě.