Femme Fatale Čungelenge

Stalo se to jednoho slunečného jarního dne. Plešatý Matěj, provozní jedné malé internetové kavárny a vášnivý modelář, zrovna zkoušel své nové dálkově ovládané letadýlko Vážka 303 na centrálním náměstí, když se mu vláda nad strojem vymkla z rukou a v davu lidí si vybrala čelo snědé ženy. „Prásk“ kamikaze trefilo cíl. Po chvíli, co se žena vzpamatovala z lehkého otřesu mozku, ublinkla a uviděla k ní se řítícího menšího muže obtloustlé postavy v šortkách a tílku, silně ochlupatělého, vlastně viděla nejvíc jeho obří vodnatou hlavu na níž stále ještě setrvávalo několik posledních mastným filtrem potažených vlasů. Vlály mu nešťastně a kýčovitě ve větru. Přestože toho v životě zažila již mnoho, padla na ženu úzkost, jakou jen tento tvor v lidech mohl vyvolávat.

„Ne-nestalo se vá-vám nic?“ koktal Matěj ustrašeně při vidině průseru. To ale ženu uklidnilo a přešla do útoku. „Thý phýčo!“, spustila jako siréna.

Po pár minutách už spolu seděli v hale blízkého nádraží, kde se jí Matěj rozhodl odškodnit. Když se Čungelenge zeptal co si dá, volala na něj z lavičky naproti Kafématu: „Khaphčhíno, s chukrem!“ A protože ve světě nádražních čekáren se život bere, tak jak je, a kolem žádné kaše se nechodí dlouho, skončilo toto podivné setkání krátkým pobytem v záchodové kabince a brzkou svatbou. Matějovi se v náručí živočišné Čungelenge natolik zalíbilo. 

Teprve časem si Matěj na své ženě začal všímat toho negativního. Měla šest dětí, kterým se stal otčímem, a to až do doby než se všechny postupně – jakmile překročí onu magickou hranici patnácti let, což u nejmladšího činilo ještě celých dvanáct – rozutečou do nápravně výchovných zařízení, která se jim stanou druhým domovem. Dále to byly Čungelenginy prsy, které po šesti odkojených smradech vypadaly jako cecky vlčice Rey. A tak, i když doby, kdy Matěj Čungelenge psal zamilované lyrickoepické básně nerýmované: …voníš mi jako svíčková/prsa máš jako knedlíky/a z píči teče ti dvanáctka…, a ta ho pak za to častovala nevybíravými a pro jeho srdce básníka zvlášť zraňujícími slovy: „Nhé, radši přhines peníze, thy poéto!!“, byly nenávratně pryč, vždy se našla na tuto Matějovu bolístku náplast. Pohled na opilou a nahou Čungelenge v něm probouzel noc co den co noc zvířecí chutě. Nevadilo mu ani, že mu při tom vždy říkávala: „Nhé už sléz, ty dobýtku.“

A tak Matějovi ubíhal život ve svižném tempu divokých večírků, za zvuků kytar, hrdelních zpěvů a praskání všudypřítomných ohňů.

Jednoho dne vpodvečer vstoupil do jeho kavárny indický student a aktivista Aladar Wišnuwatar. Bylo to po únavné několikadenní pitce s Čungelenginou početnou rodinou a tak Matěj vyspával na klávesnici. Když se chlapec lámanou češtinou optal, kde se může usadit, zvedl Matěj hlavu z klávesnice, na čele ještě přilepené kolečko salámu, a v drobném mužíkovi poznal Čungelengina bratra Kolomana, který mu naneštěstí při návštěvě odcizil kapesní hodinky a dvěstě korun. Navíc si několikrát zasouložil s Čungelenge a její dcerou Majkou. Marně se mu indický hoch snažil vysvětlit, že jde o omyl, Matěj ho fackoval, kopal, jak se to za těch pár měsíců pobytu v uzavřené societě naučil. Ještě chtěl s bezvládným tělem, které po sobě zanechávalo krvavou stopu mrtvého býka taženého arénou, vytřít kachlíkovanou podlahu, to už ale někdo stačil zavolat policii. Když Matěj z okna uviděl modrá světla krájející noční tmu, pokusil se spasit útěkem po schodech domu. Vybral si ale špatný směr, a tak už ve druhém patře slyšel hlas policisty: „Stůj, sic ti má kule provrtá pravou plíci.“

„Za všechno můžeš ty, za všechno můžeš ty!“ vztekal se Matěj v návštěvní místnosti do sluchátka za tlustým sklem na Čungelenge. Matěj tak předběhl všechny Čungelenginy děti a podle návrhu státního zástupce se zdá, že ještě i na nejmladšího – a je to celých čtrnáct let – tu počká.