Prolog

V hlubinách temné noci, ozářené jen svitem měsíce, umírá člověk a rodí se nový tvor. V křečích, jenž zmítají tělem, se lidská duše brání jeho novému já. Jeho krev se mění na krev vyvolených. Tělo se stává dokonale netknutelnou schránkou, jak vytesanou z nejkrásnějšího chladného mramoru. Okolní svět vnímá zostřenými smysly, které teď dokáží rozeznat i ty nejjemnější záchvěvy života. Života, který mu připadal zbytečný. Života, který mu po několika staletích strávených ve skrytu před našimi zraky, bude připadat jako nejcenější drahokam, který pro něj bude ovšem nedosažitelný. Což ovšem ještě netuší. Jediné, co teď pociťuje je spalující touha pít. To však není nic neobvyklého, vždyť každý nově zrozený tvor se musí nejprve nasytit. Co natom, že jeho spalující touhu může utišit jen lidská krev. Prvním jeho polibke upadá do hlubin věčného spánku dívka neopatrná, jenž v oněch hodinách jeho zrodu zdržovala se v těchto místech, aniž by věděla, že jiná už nenavštíví. Po ukojení své žízně, okouzlen svými novými schopnostmi, naslouchá svému stvořiteli. Zprvu vše ještě plně nechápe, ale jásá nad svou nesmrtelností. Netuší, jak těžké ovšem bude řídit se radami, které mu stvořitel uděluje. Nechápe proč by se jimi měl řídit. Je jako dítě, které přivedeme do cukrárny a pak mu zakážeme cokoli ochutnat. Dychtí po všem. co mu jeho nový život nabízí. Svítá... je čas ulehnout.