Cesta do Läfirinu

Čarodějka Armelie seděla na břehu říčky Mythé, cachtala si chodidla v příjemně chladivé vodě a zasněně upírala zrak na blankytně modré nebe. Do království Lätifer, nejbohatšího kraje Lúmenorbis, vkročila sice už před několika dny, ale nezvykle čisté nebe ji stále poněkud zaráželo, stejně jako dětská naivita a přívětivost obyvatel. Není to tak dávno, co se skrývala pod polámanými smrky před rozzuřenými trpaslíky z Feroiy a v noci, kdy se nad krajinu přihnala sněhová bouře, málem umrzla. A z močálovitého severu do země jiskřivého vína, medu, kobaltinů, řekla si tiše sama pro sebe a pomalu ponořila dlaně do průzračné vody. Vylovila několik namodralých kamínků, které na sice slunci téměř ihned zešedly, ale přiměly ji vrátit se v myšlenkách opět ke kobaltinům.

Skleněné kamínky baronesy Birbé, jak kobaltinům místní s úsměvem přezdívali, byly důvodem, proč Lätiferem procházelo tolik čarodějek, jež by jinak o tak harmonickou zemičku nejspíš ani nezavadily. Kobaltiny však potřebovaly k vytvoření magického amuletu, nazývaného egeorin, díky kterému ovládly magii čtvrtého stupně, a Lätifer byl jediným místem, kde byly k nalezení.

Pomalu vstala a oprášila si rukou sukni tmavých šatů. Nedaleko za ní se ozval rychle se přibližující dusot kopyt koní. Hbitě sebrala ze země vyřezávanou hůl a lněný cestovní vak a poodešla kousek stranou od brodu, u něhož se předtím vyhřívala, aby ji jezdci nesmáčeli od hlavy až k patě. Za okamžik se kolem ní tryskem prohnala kavalkáda patřící nejspíš ke králově družině, jak usoudila ze zlatých emblémů vyšitých na světle modrých pláštích. Bezděčně se rozvzpomněla na upovídaného starce z městského tržiště.

"Měkce modrá a medově zlatá barva, slečinko," říkal jí trochu ochraptělým hlasem, "to jsou královské barvy našeho Lätiferu. A víte proč? No?"

S úsměvem potřásla hlavou.

Děda vzal do ruky jeden z plodů z dřevěných beden, rozložených kolem stánku, a vítězně jej vyzdvihl do výše proti slunci. Když se na něj dost vynadíval, naznačil čarodějce, aby nastavila dlaň, a dal jí ho.

"Vypadá trochu jako pomeranč, ale barva…"

"Pomeranč, slečno?" stařec se uchechtl, "tohle je tisíckrát lepší a vzácnější než obyčejný pomeranč! Tohle je přece korandin! A vidíte tu modravou slupku? A kdybyste teprv viděla tu krásně nazlátlou dužinu! A kdybyste… ale to ne. Nemůžu vám jej dát. Jsou to příliš vzácné plody, než abych je mohl rozdávat pocestným na potkání. Víte, korandiny rostou jen tady, v Lätiferu, ale jako lahůdka jsou dodávány na šlechtické dvory po celém Lúmenorbis. Nevěřila byste, děvenko, jak každým rokem šroubují jejich cenu výš a výš. Je to podlost, to říkám já, ale co já s tím mohu taky dělat?" řekl a rozhodil bezmocně ruce.

Než ji pustil dál, vykládal jí ještě spoustu poznatků o lätiferském vínu a na oko znalecky jí radil, jaká odrůda patří mezi skvosty a jaká se hodí zas jen do podniků pro spodinu, která stejně není s to dobré víno rozpoznat od břečky. A tak když brány města opouštěla, všimla si i praporců třepetajících se na hradbách, jejichž syté barvy si v ničem nezadaly s krásou modrého nebe a slunečních paprsků.

Armelie si hodila vak přes rameno. Chvíli se rozhodovala, kudy se dál vydá, a zkoušela do prachu cesty nakreslil nějaké znamení, které by jí směr do Läfirinu pomohlo najít. Malovat tlustou holí jemné křivky se jí však příliš nedařilo, a tak se trochu znechuceně odvrátila, sevřela hůl pevněji v ruce a vykročila stejnou cestou jako královští jezdci.

"Čarodějnice! Mamííííííí…"

Vesnické děti začaly povykovat hned, jakmile ji spatřily. Spokojeně se pro sebe usmála. Shodila z hlavy kapuci tmavé peleríny a přehodila si hůl do druhé ruky. Aspoň k něčemu se mi ta zatracená věc hodí, pomyslela si. Vyřezávanou hůl jí daroval jeden řezbář za pár jednoduchých zaklínadel, kterými trochu postrašila jeho nezbedné učně a donutila je k poslušnosti. Výraz vděku se neodmítá, jak jí hořce sdělila manželka řezbáře na její slova, že neví, co by si s holí počala. Armelie se při pohledu na její ublížený obličej rozhodla podřídit se a s díky hůl přijala. Ještě než stačila dojít na konec vesnice, zvěst se rozšířila a nikdo jiný nemluvil o ničem jiném než o řezbářově přátelství s čarodějkou a o kouzelné holi, kterou pro ni zhotovil.

To, že k čarodějkám magické hole vůbec nepatřily, stejně jako mágové nechodili ověšeni kouzelnými amulety, nikoho nezajímalo. A tak se čarodějové později nad pověrami už nepozastavovali ani se nepokoušeli lidem jejich kapánek zcestné představy vymluvit. Konečně, někdy to dokonce bylo pro ně výhodné. Tmavá kápě a čarodějně vypadající hůl budící dostatečný respekt a úctu - a nic by si teď Armelie nepřála méně než zájem místních klepen, které probíraly každého pocestného po poslední nitku jeho oblečení od doby, co jim vstoupil do záběru, do okamžiku, kdy nechal vesnici za zády.

Z některých domků sice vykukovali zvědavci, ale nesnažili se k čarodějce přiblížit, jen ji zpovzdálí sledovali a každý si ji hodnotil jen v duchu. Netušili, jestli náhodou nemůže Armelie slyšet jejich šepot a přijmout některá z jejich slov jako vlezlá nebo dokonce neuctivá. Mlčeli a Armelie kráčela tou ztichlou vesničkou a se zapadajícím sluncem v zádech na dočista prázdné cestě vypadala vskutku majestátně. Havraní vlasy jí měkce splývaly na ramena a pramínky točící se kolem tváře tvořily jemný rámec jejího bledého úzkého obličeje. Tmavý šat i kadeře její světlou pleť ještě zdůrazňovaly. Přes sebe měla přehozený tmavě zelený cestovní plášť, sepnutý u krku broží s podivně světélkujícím kamenem.

Nikam nepospíchala, přesto nechtěla ve vesnici zůstávat přes noc. Dobře věděla, jak rychle postupují v Lätiferu zprávy, pokud se týkají čarodějů, a bylo pro ni žádoucí, aby je nechala předstihnout ji. Někdy se totiž najde pár vesničanů, kteří se z jakýchkoli důvodů snaží čarodějce zalíbit a začnou po kobaltinech pátrat už v ten okamžik, kdy se o ní dovědí. Doufala, že by to mohl být i její případ.

Noc tedy strávila kus cesty za vesnicí, zahalená do své peleríny. Za rozbřesku se vydala dál. Po nedlouhé chůzi dorazila do první vesničky a s uspokojením sledovala, že si ji lidé neměří zvědavě či dokonce podezřívavě, ale uctivě před ní smekají. Ano, rychlost šíření některých zpráv je opravdu obdivuhodná, říkala si.

Jak se zdálo, byla vesnička jakýmsi prahem většího celku. Scenérie kolem ní se proměňovala a Armelie zanedlouho kráčela křivolakými ulicemi neznámého města. Zely prázdnotou - zatím. Když míjela chrám sv. Damiena, rozběhl se za ní jeden z mnichů, co postávali okolo, a ne zrovna jemně ji uchopil za paži.

"Slečinko, vidím, že jste zde zcela cizí… to přece nemůžete, ehm, takhle tady chodit tak sama, zamotáte se v důmyslném labyrintu uliček Kelasu a jednoho dne vás najdou s dýkou v zádech… víte, není tu bezpečno, zvláště pro osamělé dívky ne… kdybyste šla raději se mnou, provedu vás a pak bych také věděl, kam vás na noc bez rizika uložit." začal medovým hlasem a chlípně se zašklebil. Dřív než stihl svou lákavou nabídku dokončit, zamumlala pár nesrozumitelných slov a natočila dlaň směrem k jeho obličeji. Mnichovi možná došlo, na koho narazil. Ale než stačil nově nabytou informaci zhodnotit ve své hlavě, vyšlehly ze štíhlých prstů čarodějky téměř nepostřehnutelné modré záblesky a mnich se skácel k zemi mrtev. Jeho druhové mlčky pozorovali celou scénu a začali se překotně modlit. Kdosi vykřikl: "Čarodějka!" Ale Armelie nečekala na městské hlídky. Rychle se vytratila ze scény pryč.

Tak tedy Kelas, jak daleko je asi Läfirin, mumlala si pro sebe. Kráčela přes rozlehlé tržiště, na některých stáncích už kupci začali vykládat své zboží a během aranžování svých pultíků se dohadovali o cenách s prvními chtivými zákazníky. Vzduchem se linula vůně čerstvého pečiva, jež se poněkud tloukla s aromatem mořských tvorů z Marpesku.

Armelie si náhle uvědomila, že od předchozího dne ještě nic nejedla, a začala se poohlížet po nějakém hostinci. Letmo pohlédla na orloj na městské věži. Osm hodin. Za chvíli se z domů vyrojí mračna lidí a na dosud vcelku prázdném prostranní bude nedýchatelno. Rozhodla se tedy někde se skrýt, najíst se a odpočinout, aby odpoledne mohla pokračovat. Do očí ji uhodil křiklavě červený vývěsní štít hospody U Jezurské hvězdy. Chvíli váhala. Z ničeho nic se před ní objevila drožka tažená zmateným koněm, nad kterým práskal bičem zjevně neurotický vozka.

"Z cesty, ženská, sakra!" zahřímal a znova mrskl ve vzduchu bičem.

Nechat se útrpně šlehat roztržitým vozkou se ani zdaleka nezdálo být natolik lákavé jako snídaně a odpočinek v hostinci - jakémkoli. Armelie rychle přeběhla před vzpínajícím se koněm a vešla do lokálu.

V hospodě byl trochu vydýchaný vzduch. Sejmula svou kápi a začala se poohlížet po hostinském. Někdo ji drze a majetnicky uchopil kolem pasu a vedl ji směrem k jednomu stolu. Bylo pro ni lepší, když zapadla do společnosti a nevzbuzovala zbytečnou pozornost, takže nijak neprotestovala a rozhlížela se po lokále. Posadili se a on, aniž se na ni podíval, řekl: "Čarodějka? Ta, před kterou děti utíkají a-"

Jemně před něj postrčila svou falešnou čarodějnickou hůl a čekala na jeho reakci.

Chvíli se díval střídavě z hole na ni a z ní sklouzával pohledem zpátky na hůl, jako by ani nechápal, co mu chce demonstrovat.

"Nejsem z Lätiferu," řekl nakonec pobaveně.

"Nejsi? Ale jejich legendy snad znáš, ne? Čarodějnice zahalená v splývající tmavý plášť, která nad sebou mává magickou holí a tak nějak podobně…"

"To ano. A co to dokazuje?"

Pohrávala si s diskutovaným předmětem.

"Dokazuje? Pro mě to neznamená celkem nic…," řekla pomalu.

"Ovšem záhadně zavražděný mnich z damienské církve-"

Trhla sebou. Tázavě se na něj podívala a stáhla oči do úzkých štěrbinek, připravena bránit se.

"Chudák," pronesl s hraným soucitem.

"Jsem si jista, že jiné dívky, které sem možná v budoucnu zavede cesta, jsou mi už teď vděčny, nemyslíš?" zeptala se s navrátivším se úsměvem a začala se porozhlížet po někom, kdo by je obsloužil.

"A co ti ostatní?" pokoušel ji dál.

"Ostatní?" pozvedla obočí.

"No jistě, ti ostatní mniši… víš ty vůbec, jaké je poslání jejich řádu? Jsi tu poprvé, nemýlím-li se?"

Odněkud se objevil hostinský a postavil před ně dva poháry krémově hnědé tekutiny. Armelii to trochu zarazilo, ale její společník to bral zcela jako samozřejmost. Chopil se jedné nádobky a trochu ji pozvedl, jako by se chystal si s někým přiťuknout. Vzala tedy svůj pohár a napodobila jeho gesto.

"Co to vůbec je?"

"Skořicový jybhys. V Lätiferu je to tradiční nápoj a donesou ti jej všude, aniž by ses jej musela dožadovat. Předpokládají, že ničím jiným se žádný pokrm začít nedá," usmál se, když viděl, že se přesvědčeně netváří, "nebuď podezřívavá. To je ti tady k ničemu."

K jejich stolu někdo přistoupil, poklepal jejímu společníkovi na rameno a začali spolu o něčem diskutovat. Z normálního tónu brzy přešli do vzrušeného šeptání a sykání a nově příchozí se neustále rozhlížel kolem, jestli je někdo nesleduje. Mluvili o nějakém poselství - vypadalo to na diplomatickou záležitost, takže jejich řeči Armelie moc pozornosti nevěnovala. Usrkávala z keramického poháru jybhys a nenápadně, ale zároveň i trochu zkoumavě si prohlížela muže naproti sobě. Měl světle hnědé vlasy, jemný, skoro chlapecký obličej, ze kterého teď vyzařovalo nadšení a zápal pro věc, o které zrovna hovořil; oblečen byl ve světlou plátěnou košili, přes niž měl přehozen purpurově modrý cestovní plášť se stříbrem vyšitým emblémem. Znak Lycaonu, napadlo ji.

Rozhovor skončil a neznámý muž se odštrachal někam pryč.

"Jsem Armelie," představila se a skoro neznatelně jí zacukaly koutky.

"Frederik," odvětil a vysekl jí jemnou poklonu. "Jsem královský posel, jistě sis všimla," dokončil a zlehka poklepal na výšivku na svém plášti.

Ke stolu se přitočil hostinský. "Co si račte přát?"

Frederik se nadechl, aby něco řekl, ale Armelie jej předběhla.

"Něco stravitelného k jídlu a pak pokoj," řekla velitelským tónem, který nenechal hostinského na pochybách, že by měl pokud možno okamžitě vyřídit přání té podivné dámy a nechat si své obvyklé poznámky pro rozptýlení hostů pro sebe. Rychle se vypoklonkoval pryč.

"Tak pokoj, hm? Jak dlouho zůstáváš?"

"V Lätiferu? Nebo myslíš přímo tady?"

"Měl jsem na mysli… ale to je jedno. A co tě sem vůbec přivádí?"

"Jsi poněkud zvědavý, nezdá se ti?"

"Ne."

Jeho sebevědomá odpověď ji trochu překvapila. Přešla do útoku.

"A co tu pohledává posel Lycaonu, který místo toho, aby co nejrychleji běžel na hrad předat zprávu svého krále, tratí svůj čas v zapadlém městě, špióní za čarodějnicí a potutelně se usmívá při rozhovoru, jež vede s nanejvýše podezřelým individuem a který se týká zločinných záměrů proti rodu Zuruanů?

Frederik se dál záhadně usmíval.

"Nejsem nohsled, Armelie. Pokud jde o Zuruany… můžeš se k nám připojit. Být královským poslem je služba nejistá a mizerně honorovaná, pokud zavřu oči nad prestiží, kterou mi přináší."

"Nemám zájem. Jsem tu kvůli něčemu jinému a nehodlám se kvůli tvým skopičinám nechat zavřít a popravit."

"Není to zas tak riskantní."

Výmluvně se naň podívala.

"To kouzlo s mnichem…"

"Ne," řekla odmítavě, chladně se usmála a zvedla se od stolu.

Díval se za ní. Nešťastný hostinský se před ní krčil a poníženě se za něco omlouval. Pak o stůl zazvonilo zlato a zkroušený hostinský trochu ožil. Vymlouvavě jí začal vysvětlovat, že peníze nestačí, že jej bídná situace nutí zvednout ceny, a v duchu odhadoval její finanční možnosti.

Armelie se vrátila zpátky ke stolu, odkud Frederik pobaveně sledoval celý výjev.

"Má hůl," řekla a neústupně se na něj dívala.

Frederik zpod stolu vytáhl vyřezávanou hůl Armelie a se strojenou pokorou jí ji podal.

Vtiskla mu něco do dlaně a s úsměvem odešla. Za chvíli zaslechl ukňouraný hlas hostinského, krčícího se před čarodějkou. Rozevřel dlaň a prohlížel si dáreček. Byla to malá černá kulička, ještě teplá, jak se v ní uzavřená magie zmítala.

Ke stolu přiběhl hostinský, zřejmě ještě stále dotčen a uražen panovačným jednáním Armelie, a postavil před Frederika džbán jybhysu, malý bochník kaštanového chleba a sýr.

Dveře jejího pokoje za ní se skřípěním zapadly a ocitla se v malé, ale útulné místnůstce. Zařízena byla velmi prostě, ale přesto to Armelii nevadilo. Přešla k oknu a odhrnula zašedlé záclony, aby jej mohla otevřít a trochu vyvětrat. Ulice a náměstí se hemžily lidmi jako živoucí mraveniště.

Zamyšleně ze sebe shodila plášť a nechala jej zmuchlaný ležet na zemi. Svalila se na postel a v mžiku upadla do bezesného spánku.

Frederik vyšel před lokál. Přešel ulici a ohlédl se zpět na hostinec. V jednom pokoji bylo otevřené okno. Škoda, řekl si. Zamával na drožku. Asi se přece jen nejdřív vydám do Läfirinu za králem… a pak…

Usmál se pro sebe a nastoupil.

Hostinská nesměle zaklepala na dveře Armeliina pokoje. Venku už se stmívalo a ona, protože byla přece jen poněkud praktičtějšího založení než její manžel, se obávala, že za pokoj nedostane zaplaceno. Čarodějka nečarodějka…

Zevnitř se nic neozývalo. Třeba už odešla, napadlo ji. Nepozorovaně, to přece čarodějnice umí… nebo odletěla. Nebo prostě zmizela. Když si řekla tucet závěrů, jak mohla žena uvnitř dopadnout, které ji vedly k tomu, že v komůrce už vlastně nikdo není, vstoupila.

Dveře zaskřípaly a ona pokradmu nahlédla dovnitř. Na posteli ležela ženská postava; zřejmě spala. Černé vlasy a tmavé šaty, to bude ona. V rohu místnosti stála opřená vyřezávaná hůl. Přistoupila k ní blíže, ale vzbudit se ji neodvážila. Její praktické cítění přemohla dávná úcta k čarodějným bytostem a posvátná hrůza z jejich kouzel.

Otočila se, aby se tiše vyplížila ven z pokoje. Zvedla ze země pomuchlanou pelerínu, zlehka ji uhladila a přehodila přes opěradlo rozviklané židle. Jakmile zvedla oči, ulekla se tak, že málem židli i s nízkým stolkem překotila. Před ní stála žena, kterou ještě před okamžikem viděla spokojeně oddechovat v poduškách.

"Zůstanu zde do rána. Uvítala bych, kdybyste mi mohla donést něco malého k snědku… ehm, nejlépe hned teď, ráno budu odcházet velmi brzy."

Hospodská se uctivě uklonila a vymotala z pokoje ven. Seběhla do kuchyně, aby se podívala, co by ještě mohla čarodějce nabídnout. Na plotně stál malý kastrůlek se zbytkem zeleninové polévky, v ošatce na stole zbýval bochníček chleba. Přeběhla do vedlejší místnůstky, kde se připravovaly masité pokrmy. Její muž zrovna rovnal na lesklý podnos pečenou koroptev obloženou ovocem a snítkami bylinek. Vyfoukla mu tác dřív, než stačil protestovat, a výmluvně zvedla oči směrem nahoru. Pochopil. Nezbývalo mu, než si pro šlechtice čekajícího na večeři vymyslet dobrou omluvu.

Armelie vstala s rozbřeskem slunce. Pohodila na stolek u okna pár mincí, uchopila svou hůl a seběhla se po točitých schodech. Na stolech a u výčepního pultu leželo pár zoufalců, kteří zřejmě neodhadli svou míru. Lokál byl přímo přeplněn alkoholovými výpary, až se v ní zvedla vlna odporu. Dveře se se zaskřípěním otevřely a Armelii skryly spletité uličky Kelasu.