O velbloudech, fatě morganě a Sahaře

Když jsme byli v Tunisku, tak jsme si řekli, že když už jsme tady, tak se na tu Saharu podíváme. Koupili jsme si tedy dvoudenní výlet a těšili se na velbloudy. První den jsme vyjeli do Souse Tam nás naložili do autobusu s českým, polským a anglickým průvodcem. Ten náš byl ze všech nejmladší a taky toho nejméně namluvil. Odůvodňoval to tím, že češi rozumí polsky. Projeli jsme polovinu Tuniska. Dostali jsme se do El Jamu, kde je římské koloseum a pak hlavně do Matmay. Do města Berberů. V poušti a ve čtyřiceti stupňových vedrech jsme potkali domorodé domy. Nebyly to domy jako takové, ale jámy vykopané v zemi, do kterých se vstupovalo z postraní skály. Uvnitř bylo několik místností. Všechny byly vyplněny koberci a mísami. V místním hotelu jsme dostali oběd. Tuniské národní jídlo kus-kus. Je to rýžovitý pokrm s kusy masa a jiných pochutin. Všichni češi snědli své porce a čekali na odjezd. Bylo nám divné, že ostatní národy ještě ani nezačali jíst. Asi po pěti minutách přinesli omáčku a všichni si ji vylévali na kus-kus jen my nic, neboť nám náš průvodce neřekl, že ji přinesou. Všichni ostatní to samozřejmě věděli. Nazlobeni jsme odjeli na Saharu, kde jsme měli na velbloudech jet na západ slunce. Samozřejmě, že jsme přijeli už skoro po setmění. Než jsme se oblékli do beduínských hábitů a nasedli na velbloudy, byla už tma. Vyrazili jsme za zpěvu muslimských písní doprostřed pouště. Asi po půl hodině kolébání se velbloudi zastavili a zpěv utišil. Začali jsme sesedat. To není jen tak sesednout z velblouda. Nejdříve se zvíře posadí na zadní nohy a člověk zůstal asi půl minuty v tomto úhlu. Když to vypadá, že spadnete, velbloud si sedne i na přední a jste dole. Stejně se na něj i nastupuje. Usadili jsme se vedle našeho velbloudáře a ten nám každému rozdal pití. Pili jsme studený Sprite a koukali na obrovský měsíc na nebi bez jediného obláčku. Ti schopnější nabírali do sklenic pouštní písek, ten nejjemnější písek, jaký jsem kdy viděl. Po půlhodině nicnedělání nás začal obcházet velbloudář a vybíral od každého dinár za ten Sprite. Někdo neměl na zaplacení, protože si nechal vše v autobuse a půjčil si od ostatních. Noc jsme přečkali ve čtyřhvězdičkovém hotelu, kde jsme se i navečeřeli. Uprostřed jídelny stál nomádský stan a okolo něj stáli stoly překypující dobrotami všeho druhu. Druhý den ráno jsme vyjeli směrem na solné jezero. Vůbec to nebylo jezero, jak ho známe. Bylo pokryto vrstvou soli a na ní byl navátý písek. Jen okolo silnice byly sem tam vykopány jámy do sole. Pod vrstvou soli byla opravdu voda. Uprostřed jezera jsme na chvíli zastavili a nějaké jámy si prohlédli. Nakoupili jsme též kamenné útvary zvané pouštní růže. Asi za dalších pět minut cesty jsme zastavili znovu. Všichni si ukazovali na obzor a jejich průvodce jim něco říkal jen my nic. Za chvíli přišel i náš a řekl: „Vidíte tu hnědou čáru na obzoru? Tak to je Fata Morgana.“ Tak jsme zjistili, že fata morgana může mít i nejasnou podobu. Dojeli jsme do datlovníkové oázy v Touzeru. Zde si každý nakoupil zásoby datlí na roky dopředu a seznámil se s prací ošetřovatelů a trhačů datlí. Také tu byla zoologiská zahrada. Nebyla nijak zvlášť veliká, ale chodilo se tam s průvodcem. Takže třeba velbloudi předváděli, jak vypijí láhev Coca-coly na ex. Byli tu nejen savci, ale i plazi. Když průvodce držel v ruce zmiji růžkatou říkal: „Je jako KGB!“ zasmál se a ukázal na její růžky na hlavě. Odtud jsme se vydali do muzea Pohádek tisíce a jedné noci. V Alibabově jeskyni bylo všech čtyřicet loupežníků a občas se nějaký odněkud vynořil. Dále tu byla Alladinova lampa v nadživotní velikosti a džin. Pak obrovské zrcadlové bludiště, do kterého se dalo dostat jen po nějakém úkonu. Dodnes nevíme po jakém, protože tam s námi bloudilo asi dvacet dalších turistů a každý dělal něco jiného. Nakonec jsme se všichni dostali ven. Poslední zastávka na naší pouti Tuniskem byla v Keruánu. V sedmém nejsvatějším muslimském místě a mešitě. Protože jsme přijeli jako obvykle pozdě, měli v mešitě zavřeno, takže jsme ji jen obešli. Dále jsme tu navštívili tkalcovnu koberců, kde se tkalo ručně. Dokonce jsem si upletl i pár uzlíků na drahém koberci. Potom jsme jeli zase zpátky domů. Cestou se v autobuse porouchala klimatizace. Po chvíli vedra a řidičových výkřiků, abychom nechali okna zavřená, to vedro už někdo nevydržel a okno otevřel. Všichni se k němu přidali. Takhle jsme dojeli až do Souse a odtud nás mikrobus dovezl do hotelu.

---