Orfeus a Eurydiké

PROKLETÍ VE ZNAMENÍ HADA

Krásná Eurydiké do pasti vhnána byla,

to sama závist snad v hada se proměnila.

Jen kapka jedu – uštknutí krátké,

bortí se k zemi tělo, náhle tak vratké.

Nebohá dívko, snad ptáci to poví

nic netušícímu Orfeovi.

On v kraji cizím teď radost lidem činí

svým zpěvem libým. Snad najdou se jiní,

co těšit ho budou až zví to strašné oznámení,

že duše jeho milé v světě lidí více není.

Eurydiké smutně tápe v říši mrtvých těl,

Orfeus již nepěje ty písně, co dřív pěl.

Když na rtech s písní rozjásanou navrátil se k milé,

ptáci zpěvem vyzradili, jak osud nepřál víle.

Bájný pěvec ustal v písni, jeho duše pohasla,

nastává teď doba smutku, nastává teď doba zlá.

Tesknou píseň zdobí slzy, slzy pichlavé jak trn,

celý kraj teď pláče pro ni, pro tu pannu s chůzí srn.

Orfeus žalem zlomený s osudem krutým chce se prát,

tak vydal se s písní v podsvětí a na lyru jal se k tomu hrát.