Cigaretové štěstí R. Chadwicka

Tak to se nepovedlo...Ohlušující detonace pomalu ustává a já se odhodlávám popřemýšlet o tom, co jsem udělal špatně. Že by tchýně? Je to baba zákeřná, pravda, ale tohle byla nejspíš práce profíka a ne nějaké vysloužilé jezinky na penzi. Kdepak, na tenhle trik její výcvik v domobraně nestačí. Motiv by sice měla (nemůže mi zapomenout, že mě její dcera opustila), nicméně takhle originální nápad s výbušninou asi v Reader´s Digest nevyčetla. Byl to někdo jiný...

Zatímco se mi ustalují ušní bubínky zase na zvuk slabší než 130 db, sundávám ze sebe dveře svého bytu. Lépe řečeno to, co z nich zbylo. A pak, že je Denver klidné město. Tak dobře, ujasníme si to. Já tu jsem, ale můj byt ne. Seznamte se, čmuchající pisálek David Martell osobně. Metr osmdesát, 80 kg, 30 let, rozvedený, bezdětný, nemajetný. A konec mého manželství bylo jedno velké Waterloo.

V podstatě mě totiž Caren, dnes už bývalá tajemnice známého finančního bosse, připravila dojemnou estrádu před rozvodovým soudem spojenou s požadavkem dosti horentního odstupného, které ji velectěná stolice následně přisoudila. Ta čubka se opravdu neštítila ničeho a její matka jakbysmet. Jeden z Careniných nejlepších trumfů byla moje údajná impotence. Manželství tak prý nebylo naplněno. Na to jsem poznamenal, že kdyby někdy roztála alespoň na pokojovou teplotu, s radostí bych ji naplnil až po okraj. Stálo mě to 100 dolarů pokuty za urážku soudu. Pak mě osočila z vraždy její oblíbené kočky Sandy. Abych řekl pravdu, tak kočky nesnáším a Sandy nebyla výjimkou. Caren ji zbožňovala. Rozhodl jsem se tedy dát zvířeti férovou šanci. To, že mi ta mňoukající bestie podělala pracovní stůl, jsem pominul. I ten rozkousaný článek do ranních novin se dal přežít. Co jsem nerozdýchal, byl její nečekaný a hlavně zuřivý vpád do našeho manželské lože, kde jsme se zrovna s Caren snažili najít společnou řeč. Po ošetření hlubokých škrábanců na zádech (aspoň, že jen tam) se rozhoduji učinit přítrž tomuhle řádění. Následující den jsem při návratu z práce způsobil milé Sandy menší autonehodu, což také u soudu čestně doznávám. A tak skončila velká láska ze střední školy rozvodem a já skončil na mizině.

Všechno jsem to hodil za hlavu, odstěhoval se z New Yorku, našel si levné bydlení a začal pracovat jako sloupkař v Denver Post. Celkem se mi začínalo dařit, byl tu klid. Tedy až do chvíle než se mě někdo pokusil zabít. Že to tak je, mi bylo jasné už od začátku. Šel jsem v poklidu z redakce domů a najednou mi dveře od bytu vletí do obličeje. Jednou jsem dělal rozhovor s nějakým chlápkem, veteránem ze Zálivu, a on mi povídal o tzv. směrovaných náložích, které Vám klidně utrhnou hlavu, ale o metr dál už nezpůsobí žádnou škodu. Při pohledu na půlmetrový otvor ve dveřích mu dávám za pravdu. Tady se někdo vyzná...

To, že teď nemám místo mozku dveřní kukátko, je poměrně náhoda. Cestou do schodů prakticky neobydleného činžovního domu jsem si dopřál potěšení z jedné cigarety Marlboro. Touto položkou ale dostoupila má vrozená šikovnost vrcholu. Musel to být komický pohled, jak zasouvám klíč do zámku, pootevírám dveře a současně druhou rukou žongluji se zápalkami. Samozřejmě, že mi upadly na zem. Škoda jich, říkám si a ohýbám se pro ně. No a teď tu sedím pokryt třískami a tvářím se fakt překvapeně. To bylo snad poprvé, co kouření někomu zachránilo život.

No dobře, ale co teď? Vypadá to, že v domě nikdo mojí malé pyrotechnické show nevěnuje nejmenší pozornost. Moje hluchá domovnice asi zrovna kouká na přebory v kuželkách a moji sousedé, sebranka pasáků a feťáků, se věnují někde ve městě svému byznysu. Ale přeci jen...slyším o patro níž nějaký šramot. Moje slechy zatím nefungují úplně přesně, ale podařilo se mi zaslechnout pár vět z rozhovoru kohosi velmi rozzlobeného.

„Ty pitomče! Mělo ho to jenom omráčit! Co když je po něm?! Šéf jasně říkal, že ho chce živýho...“ Odpověď se ke mně nedonesla. Zato se blížily kroky. Panebože! Teď mi to došlo! Tak to vypadá, že se někdo přichází přesvědčit, jak jsem na tom. A nejspíš nenese pomeranče ani květiny, kruci! Rychle pryč! Hlava se mi může rozskočit, to je následek otřesu po tom výbuchu. Moje nohy mě ne a ne poslechnout....

„Tady je! Dělej, nesmí zdrhnout!“ Na to mi bohužel nezbyl čas. Udělal jsem ještě chabé gesto na obranu, ale nějaký těžký černý válec, snad obušek, dopadl na mou hlavu. A byl jsem v limbu...

První, co se mi vrátilo byl sluch. Je to divné, ale jako bych slyšel kolem projíždět newyorkskou nadzemku. Kolem mě je tma. Tedy relativně, protože já vidím fialové a oranžové kruhy...Ležím na zemi, asi je to beton. Á vida! Rozsvítili mi světlo...

Zjišťuji, že jsem v místnosti kdesi v podzemí, žádná okna. V těžkých dubových dveřích zarachotil zámek. Vstoupili dvě gorily v maskách.

„Kdo jste? Co po mně chcete? Kde to jsem?“ Pokládám tradiční dotazy. Dostal jsem pěstí a byl tak poučen o zbytečnosti mých otázek. Teď přišel další vykuk, zřejmě jejich šéf. Postavil se do stínu a zapálil si cigaretu. Nebylo na něj vůbec vidět. Přes mé nateklé oko žádný div. Zdá se, že má něco na srdci...

„Vítejte mezi nás, pan David Martell, nemýlím-li se? Asi Vás bude zajímat proč jste nás tu vlastně navštívil...“

„To máte pravdu! Co jste zač? Svaz novinářů nebo Armáda spásy?“ Zase jsem dostal pěstí. Tihle hoši tedy opravdu nejdou pro ránu daleko.

„On Vás ten humor přejde, Davide. Mohu Vám tak říkat?“

„Ale jo, můžeme si rovnou tykat...“ Třetí rána pěstí.

„Máme pro Vás úkol, Davide, dokonce by se dalo říci poslání...“

„Oč jde? Ale varuji Vás, permanentka do porno klubu už mi vypršela...ne, dobře, už mě nemlaťte, poslouchám Vás...“

„Vidím, že dostáváte rozum. Oč jde: Jistě znáte Roberta Chadwicka, že?

„Ovšem, moje bývalá žena u něho pracovala, je to velký zvíře přes prachy. Dělá bankovní převody nebo tak... Párkrát jsme se viděli na podnikových oslavách.“

„Správně a přesně tenhle Robert Chadwick udělal něco...no, řekněme to, co se mezi obchodními partnery nedělá.“

„Jestli si můžu tipnout, tak Vám vyfouknul pěknej balík...“

„Něco na ten způsob. A teď to hlavní: Vy ho za to zabijete.“

„C-cože? To nemyslíte vážně proč bych to asi tak dělal? Proč já?A jak bych to měl asi tak dokázat? Nepřipadá v úvahu, zbláznil jste se?“

„Moment Davide, myslím, že nastal čas přichystat Vám menší překvapení,“ pronesl s neskrývanou škodolibostí v hlase a pokynul jednomu z poskoků. Ten mizí za dveřmi. Za chvíli je tu znovu a násilím vleče nějakou osobu ženského pohlaví, která mi začíná být povědomá. Ach jo...

„Předpokládám, že svou ex-manželku poznáváte. Zase tak dlouho rozvedení nejste. Byla tak laskavá a také přijala naše pozvání.“

Byl na ní hrozný pohled a podle jejího zděšeného výrazu v očích soudím, že na mě asi také. Vlasy měla rozcuchané, šaty potrhané, v ústech roubík. Všiml jsem si, že má náušnice, které jsem jí dal kdysi k narozeninám, přesněji řečeno jednu náušnici. Druhou asi někde ztratila. Zmlátili ji, naprosto nepochybně. To mi trochu hnulo žlučí. Ani bývalé manželky se nemají bít.

„Tak tedy, Davide, buďto zabijete Chadwicka, nebo my zabijeme Caren. A to velmi pomalu!“

„Proč si myslíte, že mě to zajímá? Klidně ji třeba přejeďte parním válcem! Jsme rozvedení a ta běhna mě připravila o všechny peníze!“ V Careniných očích se objevil zoufalý záblesk, ale já jsem to prostě musel zkusit.

„To všechno víme, ale také víme, že pořád máte její fotografii na pracovním stole. Co nám k tomu řeknete?“ Tak teď mě dostal, měl jsem tu blbou fotku dávno vyhodit. Nikdy nevíte, kdo všechno má klíče od Vašeho bytu.

„É..no, co když jsem ji měl jako terč na šipky...“ Dostal jsem počtvrté pěstí. Caren tlumeně vykřikla a mě se začala valit krev do úst.

„Ale Davide, nedělejte z nás hlupáky. A kdybyste přeci jen neměl motivaci, zabijeme Vás oba.“

„To se nedá odmítnout. Ale jak bych to podle Vás měl udělat? To mi dáte kulomet nebo co?“

„Kdepak, něco mnohem elegantnějšího, víte, co to je C-4?“

„Ovšem, myslím, že jsem měl tu čest poznat ji na vlastní kůži. Dveře mého bytu budou potřebovat opravit. A kolegům z redakce bude divné, kam jsem se poděl, ohlásí moje zmizení...“

„S tím si nedělejte hlavu a raději si přečtěte tohle“ a podával mi nějaký útržek z novin. Je to Denver Post. Obtížně se mi čte, písmenka se rozbíhají do všech stran. Nakonec jsem rozluštil celý článek nebo spíše nekrolog:

Denver – Včera kolem jedenácté večer došlo v Bakerově ulici k výbuchu v bytě novináře Davida Martella. Explozi způsobil nedopatřením zapnutý plynový vařič a následné rozdělání ohně, pravděpodobně při zapalování cigarety. David Martell zahynul na místě, nikdo další nebyl zraněn, škoda byla vyčíslena na 50 000 dolarů...

„Skvělé, takže jsem mrtvý?“ Tohle se mi vážně přestává zamlouvat.

„Rozhodně Vás nikdo nebude v Denveru hledat. Úřady v Coloradu Vás považují za zesnulého. Nastrčili jsme místo Vás umrzlého bezdomovce, aspoň se ohřál. Ale k věci, dostanete malý balíček s výbušninou dost silnou, aby zabila vše živé v okolí dvaceti metrů a...“

„Počkejte, ale proč já? To přeci může udělat někdo z Vašich lidí, ne?“

„Jistě mohl by, ale vy máte perfektní motiv, kterému policie uvěří...“

„A můžete mi prozradit jaký? Nevím, proč bych to měl udělat.“

„Vaše žena přeci spala s Chadwickem, Vy jste to nevěděl?“ Evidentně mu to dělalo radost, jak si se mnou zahrává. Podíval jsem se na Caren, která se dala tiše do pláče. Bože, je to pravda... Dostávám vztek, ale nutím se ke klidu.

„Ano, trvalo to víc než rok a náramně se jí to líbilo. Máme pár hezkých fotografií, kdybyste měl zájem...“

„Ani ne. Zřejmě nemám moc na výběr, takže poslouchám...“

„Je to jednoduché, dáme Vám bombu nastavenou na dvacet minut a deaktivovat ji mohu pouze já dálkovým ovládáním. Aktivovaná bomba exploduje i při otevření, tak si dejte dobrý pozor. Obléknete si uniformu poštovního doručovatele a zanesete balíček přímo do Chadwickova domu. Očekává touto dobou osobní zásilku, a tak nebudete nápadný. Heslo zní „lodička z papíru“, tak se dostanete až k Chadwickovi. Po doručení nálože zmizíte z dohledu a já propustím Vaši ženu. Tu bude mít celou dobu na mušce jeden z mých lidí o pár bloků dál.  

„A co bude se mnou?“ Předpokládám, že mě stejně zastřelí „na útěku“.

„Policie si zajisté prohlédne záběry z kamer nainstalovaných kolem Chadwickova domu. Jestli jim dokážete utéct, je jenom na Vás. A nezkoušejte žádné podrazy, neustále Vás budou sledovat dva moji muži. Jakékoliv zaváhání a dozvím se to. Následky jsou Vám jistě jasné...

„Kdy to propukne?“ Ptám se a kupodivu nacházím na ruce své hodinky.

„Za dvě hodiny, času není nazbyt, jak vidíte. Nedáme Vám možnost si rozmyslet nějaké klukoviny. Teď Vás jenom trochu upravíme, abyste nám Chadwicka nevylekal. Vypadáte hrozně...,“ pronesl, zahodil vykouřenou krabičku cigaret a zmizel ve dveřích.

Nalíčili mě, učesali a oblékli do uniformy. Vypadal jsem jako maskot generála Custera a jeho 7. kavalérie. Největší problém ale nebyl ten maškarní převlek. Co mám dělat? Tohle nás na žurnalistice neučili. Sedím teď v autě se dvěma zabijáky a v kapse mi ubíhá dvacetiminutové překvapení. Hodlám navázat kontakt, nabízím cigarety, ale zjevně jsem narazil na nekuřáky. Jedeme svižně k Chadwickovu domu. Mám chuť si zakouřit... To je ono! Už to mám! V hlavě se mi zrodil vskutku ďábelský plán. Riskantní sice, ale mohl by vyjít. Moc možností nemám. Už se blížíme k cíli.

„Hej, chlapi! Nemůžete mi ještě někde zastavit? Chce se mi hrozně na záchod!“ To je opravdu starý trik, snad na to skočí. Nevypadají jako inteligenti.

„Tos uhod! Zatímco budeš chcát, vyletíme do luftu!“

„Tak zavolejte šéfovi, ať to deaktivuje a potom to může zase nahodit. Nechcete přeci, abych Vám podělal celý auto, nebo jo?

„Myslim, že s toho nebude nadšenej...“ Ale opravdu jeden z nich zvedl sluchátko od mobilního telefonu a zavolal bosse. Bylo slyšet proud nadávek, ale zdá se, že Velký šéf nakonec kapituloval.

„Tak můžes, prej to už zajistil. Za pět minut to zase nahodí, tak dělej. Skoč si támhle do toho křoví...Počkej! A vem si ten krám radši s sebou, nechcem tady zhebnout.

„Díky, doufám, že ta věcička náhle nespustí, hned jsem tu...“ Začal závod s časem. Odbíhám rychle do křoví. Naštěstí mi kryje spodní část těla, na ruce není vidět. Na záchod nemám samozřejmě ani pomyšlení. Zaujímám fingovaný postoj močícího střelce a opatrně vytahuji z kapsy nálož. Rychle zdvihám víčko, je to klasický poštovní tubus s otvorem na jedné straně. Snad při otevření vybuchuje pouze AKTIVOVANÁ. Uf, nic se nestalo. Tady ho máme. Pekelný stroj v akci. Celá bomba není nijak velká, na to spoléhám. Je na ní časovač, teď už vynulovaný, a něco, co vypadá jako světločivný senzor. Aha, ten způsobuje výbuch při otevření. Všechno navíc obtočené plastickou trhavinou C-4. Rychle přendávám výbušninu do Marlborek a pečlivě zavírám. Musel jsem vyhodit ven asi tři cigarety, aby se tam celá ta věc vůbec vešla. Koukám na hodinky, uběhlo půl minuty. Je čas jít zpátky. Chlapci v autě už začínají být netrpěliví.

„Konečně, šéf právě volal, že to zas nahodil, tak jedem!“ Cesta už je jenom velice krátká, vysadili mě asi pět set metrů od Chadwickovi haciendy. Ten chlápek je asi opravdu bohatý. Je to spíš hrad. U brány jsem do interkomu zahlásil heslo a rázem jsem byl vpuštěn dovnitř. Přichází mi vstříc sám Chadwick. Pohledný čtyřicátník jako vystřižený z časopisu Muž & úspěch. Předávám mu s úsměvem zásilku. Za ty trachtace s Caren začínám litovat, že mu to neutrhne hlavu. Dlouze se na mě dívá.

„Počkejte, neznáme se odněkud?“ A sakra! Hlavně mě neprozraď!

„To sotva, pane. Jsem tu nový. Asi jste si mě s někým spletl.“ To mu nejspíš stačilo. Dal mi pět dolarů spropitného a odešel i s balíčkem do domu. Vracím se k autu.

„Hotovo. A teď pusťte Caren!“ Začínal mě pomalu tlačit čas. Jeden hovor vysílačkou stačil.

„Čeká na Tebe dva bloky na sever odtud. Jo, šéf ti děkuje a přeje hodně štěstí s policíí.“ Mám sto chutí vrazit pěst do té naduté tlamy, ale tak tak se ovládám.

„To je od něj velice hezké, chtěl bych se mu nějak odvděčit. Že mu posílám tyhle cigarety, koukal jsem, jak mu při našem posledním rozhovoru došly. To je pro kuřáka největší utrpení...“

„Hm, dej to sem. Máš pravdu, cigára mu udělají radost. Vracíme se tam hned jak vypadneš...“ Výborně! Na tohle pokouření asi jen tak nezapomene... Jakmile se ti dva maníci vypařili z dohledu, běžím určeným směrem za Caren.

A skutečně tam stojí. Podlamují se jí kolena, sotva se drží na nohou. Její strážce už to taky zabalil. Kouká na mě a oba nevíme, co dělat. Nakonec se mi vysílením sesune do náručí. Napůl v mrákotách mě prosí, abych jí odpustil. Je to zvláštní, ale najednou mi zase začíná připadat jako kdysi, když jsme se poznali. Nejlepší roztleskávačka a nejlepší baseballista na střední škole. Caren opět nabírá vědomí. Prosí mě o cigaretu...

„Bohužel, nemám už žádnou. Všechny jsem je rozdal. Myslím, že kouření škodí zdraví...“ a sotva jsem to dořekl, ozvala se kdesi ve městě tlumená exploze. Začal jsem se chechtat na celé kolo. Caren se na mě nechápavě zadívala. Když jsem jí vysvětlil, kdože si to právě zapálil naposledy, málem upadla znovu do mdlob.

„Ty můj hajzlíku jeden, to jsi celý Ty! Vždycky musíš mít poslední slovo! A co máš v plánu dál?“

Dobrá otázka, možná se pokusím zachránit jedno krizové manželství, možná napíšu knihu. Ale ze všeho nejdřív zajedu do Denveru vyděsit pár lidí...