Promiň

Jednoho dne slunečného, jasného

přišla ke mně, nenesla nic krásného.

Kalné oči, bez výrazu,

byla chladná, přišla z mrazu.

Cítím její ztuhlé ruce,

zakrývají moje srdce.

Přišla jen tak z nenadání,

sebrala mi sny a přání.

Nezvaná, však beztak tu je,

jen tak si tu poletuje.

Pykám za ni, trpím víc,

z lásky nezbylo nám nic.

Promiň, já to vážně nechtěla.

Snít a milovat jsem prostě nesměla.

To ona sebrala mi cit,

přetrhla ho, jako nit.

Bylo to nádherný, nezlob se,

moje duše však volnost chce.

Všechno někdy končí, život bez mapy,

teď je zrovna konec jedné etapy.

Neboj, přijdou další – pocit euforie,

já jdu dál svou cestou, i když venku lije.

Prostě končím…

                               Odpusť…