Neviditelný

Neviditelný

Ráno vstal z postele a podíval se na svůj obraz v odrazu tabulky skla. Venku svítalo. Slunce se zvolna protahovalo tmou a stíny se honily po ulici. Dnes je ten správný den. Správný den stát se neviditelným! Koberec ho hřál do chodidel, když procházel svým bytem do koupelny, kde vykonal pravidelné úkony spojené s ranní hygienou. Ale dnes pro změnu s úsměvem. Dnes je ten správný den.

Zastavil se před dveřmi bytu. Vše by bylo v naprostém souladu a předešlými dny, kdyby před dveřmi nestál úplně nahý. Dnes se však oblékat nebude, dnes je ten správný den. Dnes se stal neviditelným. Otevřel dveře a vyšel na ulici. Na chodidlech cítil pro změnu chlad chodníkové dlažby. Lehký vánek ho hladil a slunce šimralo. S úsměvem procházel ulicí, s tváří nastavenou rannímu východu slunce. Míjel lidi bez jediného doteku a cítil se naprosto svobodný. Svět se změnil do barev, které ještě neznal a on sám k tomu světu patřil, ale jinak než jindy – dnes je pro lidi neviditelný.

Procházel ulici za ulicí a díval se do šedivých tváří lidí, kteří nedokázali to co on. Nedokázali stát se neviditelnými a tím se osvobodit od svých starostí. Na ramena mu dopadal prach, zvířený projíždějícími auty a zvuk jejich motorů mu zněl jako vzdálená melodie. Stal se neviditelným.

Jeho stav naprosté pospolitosti se světem vyrušil až zvuk sirény. Byla to siréna sanity se žlutým křížem, ze které vystoupili tři muži. Zastavil se před nimi a usmál se. Jeho pohled se zavěsil do očí muže, jenž mu kladl několik otázek, které se mu zdáli nepodstatné a povrchní. Když lékař uzavřel řadu dotazů, nadechl se a řekl jen: „Každý může být chvíli neviditelný.“. Poté prošel mezi muži a klidným krokem nastoupil do vozidla.