Cestou

Náměstí bylo v neděli odpoledne vymetené, jakoby se celé město odjelo koupat k rybníku. Jen na zastávce autobusu posedávalo několik lidí, kteří čekali na náhradní autobus do Prahy. Kolem nich obcházelo pár holubů, při chůzi se jim kývaly hlavičky dopředu a dozadu a jejich drápky lehounce škrábaly kamennou dlažbu.

Libuška seděla na tašce a stírala si pot z čela. Taška byla černá a Libuška blond. Tedy téměř blond, původně rez. Ale slunce už stačilo původní barvu vyšisovat. Taška byla asi dva roky stará, ale málo používaná, kovové cvočky a masivní zip se leskly na slunci. Libuška patřila k tomu typu žen, kterým může být podle vzhledu něco mezi sedmadvaceti a padesáti. V peněžence nosila fotografii čtrnáctileté dcery, kterou s úspěchem mohla vydávat za svoji sestru. Kromě toho obsahovala černá kabela také plavky, nějaké prádlo, objemnou tašku s toaletními potřebami a mražené maso. Několik kilogramů mraženého masa. Řízky, kotlety, panenku, roštěnky a dokonce i pravou svíčkovou.

Vracela se od přítele Jaroslava ze Svitav. Vždycky vychvalovala výhody takového vztahu, kdy jeden víkend jede on za ní do Prahy a další zas ona za ním. Samozřejmě to tak nevychází pokaždé, a tak jí zbývá ještě dostatek klidu a svobody. Navíc byl její milý řezník, který zásoboval celou rodinu kvalitním masem v takovém množství, že už se u babičky projevila dna.

Tentokrát nevýhody vyplavaly napovrch, protože si vzala dovolenou a přijela na celý týden. Na tak malém městě potkali za tu dobu všechny Járovy bývalé manželky a milenky a museli do hospody s jeho obhroublými kamarády. S nimi se štíhlý decentní řezník Jára stával také obhroublým. Ještě teď vidí, jak mu jednou cestou domů musela vrazit facku. Čekala pak jeho omluvu, místo toho ze sebe vypravil jen temné: „A máte po řízkách…“

Nicméně den na to už zase byl jasný den a Jára ji vzal vykoupat k rybníku, čímž si ji sice usmířil, ale skvrnu neblahého dojmu ne a ne smazat. Nacpal proto její tašku masem více než obvykle a donesl ji až do autobusu, za kterým posílal vzdušné polibky, ještě než se rozjel. Zahlédla přitom za rohem nejmladšího z Járových čtyř synů. Ušklíbal se a kopal do zdi špičkou boty.

Hejno holubů se zvedlo a usedlo na vyschlou kašnu. Z čeho ti ptáci pijou? napadlo ji, když sledovala přijíždějící autobus. Pohlédla na hodinky. Hodina a půl zpoždění kvůli porouchané karose, kterou dočasně odstavili na náměstí. Už bez toho cesta trvala skoro pět hodin.

Sedla si k oknu a kabelu s vypětím všech sil vyzdvihla nad sebe. Obyčejně by jí někdo ochotně pomohl, ale kolem byli zřejmě samí burani, jak si pomyslela. Na sedačce si uhladila blůzu a přepudrovala přepadlý obličej. Ještě se sledovala v zrcátku, když se autobus rozjel. Z pudřenky se vznesl obláček béžového pylu a usadil se na bílé halence. Libuška jej podrážděně setřela a přivřela okýnko. Znovu se usadila a začala sledovat okolí. Přes uličku seděli dva kluci v kraťasech, tahali se o gameboye a klátili nohama. Za ní kdosi šustil pytlíkem s bonbónama.

Ve zpětném zrcátku se setkala s pohledem řidiče. Opětovala jeho úsměv a  obrátila oči ke krajině za oknem. Louky se střídaly s rybníky, lesy a vesnicemi. Pomalu se jí začaly klížit oči. Opřela hlavu o okénko a nechala se ukolébat pohyby vozu a vrčením motoru. Připomínal zvuk sekačky na trávu a evokoval vzpomínky na lenošení na chatě v parných letních dnech.

Když ležela na lehátku před domem a děti si hrály venku a manžel sekal trávu, kroužil kolem záhonů a vyhýbal se dětskému bazénku. Slunce pražilo a opalovalo, v bílých plavkách jí to slušelo a tchýně vařila oběd. To jsou řízečky, křičela z okna a když se po ní Libuška ohlédla, nebyla to její bývalá tchýně, ale Járova první manželka. Jára kroužil se sekačkou kolem záhonů a lil do sebe rum z láhve, prázdnou flašku odhodil mezi děti na pískoviště. Pozor, chtěla na něj křiknout, ale zjistila, že nemá hlas ani tělo, jen ty bílé plavky se chvějou ve větru a sledujou, co se děje.

Jára zajel se sekačkou do kůlny, ale nechal zapnutý motor. Zase řízky? křičel na ženu a odněkud vykouzlil další láhev. Nepij už, říkal mu tiše nejmladší syn a kopal při tom do zdi. Zase řízky, odpověděl mu Jára a odvrávoral do kůlny. Chudák dítě, řekla si Libuška a zhmotnila se znovu na lehátku. Umínila si, že se do ničeho nebude plést, jsou sice na její chatě, ale jí do jejich rodiny koneckonců v té době nic není.

A máte po řízkách, ozvalo se za jejími zády temně a stál tam poněkud neklidný Jára a v ruce se mu kývala řeznická sekyra. Rozmáchl se proti oknu, ale tam už byla jen prázdná pánev. Libuška se tak vyděsila, že už ze sebe viděla zas jen ty roztřesené plavky. Járova žena s dětmi běželi přes trávník a začali pištět, když se za nimi řezník pustil s napřaženou sekyrou. Vytáhlý a rozzuřený, klopýtal a škytal a hnal se za nimi a za ním ta motorová sekačka z kůlny, které zapomněl vypnout motor. Zběsile plivala trávu a slintala olej. Ten nejmladší na něm uklouzl a Jára byl v tu ránu u něj. Líba s hrůzou sledovala, jak sekačka zajela do dětského bazénku a voda stříkala a stříkala na její bílé plavky.