Hotel I

                                                                                      (z Ódy na samost)

           Hotel                                                                     noc 15032004
             (Egilovi)

 I

Samota jako zdlouhavé východisko
  do nesamot

prádlo přehozené přes židli
  je moje

těsná košile
  úzký límec
    kratší rukávy

ruměnec zbyl pro ruměnec

a z bot lze ještě matně vyčíst
  vtisk stop
    do hlíny od silnice
k uzamčeným dveřím
  z obou stran
    mé líce

 II

Pršelo na zorané pole
  mezi silnicí
    a hotelem
se zataženými roletami

na střeše astronom
  vyhání z dalekohledů
    spící netopýry
dechem úzkých hrdel

netopýři vylétli
  a zavěšeni
    na elektrických drátech
stali se dospávajícími
  kometami

 III

Pršelo na zorané pole
  mezi silnicí
    a hotelem

a projíždějící vůz
  syčel, že hadi vstávali
    a zavěšeny
      jejich kůže
        na elektrických drátech

staly se dospávajícími
  kometami

 IV

Pršelo na zorané pole
  mezi silnicí
    a hotelem

      sýpkou
zašitou do pelesti

       na zorané pole
pršelo
       splavilo semena
     do pangejtů

říká se:

"bodlák si ke srdci
   cestu trny 
     stejně proklestí"

 V

Déšť byl dásní
         drásní trn
osévače obilnin

ten párátkem
  na vratké židli
    opíral se na zápraží
      svých zasloužených káv
ale nespadl
  protože židle byla zavěšena
    a houpala se
      jako ret kojné

černého prsu

 VI                                              (drfaustovi)

Déšť jako ret kojné
  černého prsu

    mé dlaně trného trsu
jako let
  netopýří
    dospávající
      širokost křídel

toho běsu
  který je stěhovavý míst
    pro hady

a tady dospává
    své dohady

 VII

I v domě
  leží žena
    meluzína
      pohroužena do sebe
a svých muezín

  a uspávána altem síp
hlasu co srpu poroučel
  svíraje
    brousek jako amulet

kdosi přehodil jí kobercem

 VIII

Svíraje svůj amulet
  úzký límcem škvíry
    let
klíčový

ruměnec je pro ruměnec

kdosi přehodil jí kobercem

déšť
  na pole mezi silnicí
    a hotelem

 IX

Vyšel sluncem kraj
  na proti astronomovu kroku oka
    ten zpit
záplavou komet ze široka
  nestačil si přát
    hvězdu svého oka

jedno mu zbylo pak

to však
  ušetřil pro hliněné oblohy

    šetřením hrnčířským

  X

A přeci hrnčíř
  něco z hvězdy sebral
    a ještě horké
uzavřel to do nádoby
  kde to čeká
    na dně oka
hýřícího slinou

pulčím pohledem
do štičí tlamy

 XI

Všechna ta voda
  to už je řeka
    která svádí břehy
k prolomení studu

avšak ruměnec pro ruměnec
  hrnčíře
    na dně sudu

      žízeň je vádí

slunce vychází a neuvádí
  před kým zraje
    tak zrána

 XII

Žena se probudila
  šlápl na ní pes
    a štěk s útržkem
      kohoutího hřebínku
že slepice snesla půl jen vejce
  tím půlčím pohledem

žena se posadila
  a ohmatala poprsí

zjistila, že vybledlo
  během noci

bledost byla pro bledost
  kohoutího hřebínku

 XIII

Tu náhle pěstí vešel host
  jenže spánek ženě na libost
    stal se sladkou kostí
a pes již neunes
  co trávil
    žloutek kohoutího zpěvu
jenž zpil ho do němoty

A znovu pěstí vešel host
  vstal jsem z pelesti
    a nazul
      co zbylo z bot

 XIV

Tiše jsem našlapoval v pokoji
  s pianinem
    a ženou ve spánkách

A znovu pěstí vešel host

  odemkl jsem mu

a na prahu našel
  klubko netopýra
    co se pustil věšel

zaslechl jsem stlačený
  vzlyk astronomovy pýchy

 XV

Odkopl jsem krysu
  dopadla na pole se v prach

a hejno netopýrů
  se dokonale pustilo
    posledních zábran

střemhlav napadali do toho pole

vyrostli před pohledem
  v černé stromy
    prázdných dutin

vítr nesl pach
  páleného listí

 XVI

Slunce dopadlo se v prach
  a žena promnula si oči

    stála za mnou

já ji však necítil
  pro pach páleného listí

vrátila se do pokoje

z dutiny mi bylo nesmírně
  a přesto jsem zas zavřel dveře
    a zamknul
      a někdo zvenčí

vrátil jsem se tiše na pelest

kdosi přehodil jí kobercem

 XVII

To úzké slunce pod zemí
  a v hrnčířově nádobě

stromy bylo slyšet vrzat
  a psa skučet po domě
    chrápáním meluzíny
zpod koberce

nešlo spát
  bylo mi po době spaní
    a mlék

lek jsem se usínání

 XVIII

Lek jsem se usínání
  a v zběsilé snaze najít lék
    vstal
a ptal se nože:

         "bože, čí je to vina

snad pohanský amulet?

                čí je to vina
          bože
že jiskra barví nůž
                nůž, co do půdy
bodá pohrdlivá slova o tobě?"

 XIX

"Modli mě ..."
  klesl mi hlas i ruka

leč ostří nože
  řízlo o pelest

a semena sypala se na zem
  pohrdlivou jejich sev

byla to vůně jiná
                     jinak nesmírná
palčivá a plná

  jako slunce na zádech

  XX

Samota jako zdlouhavé východisko
  do nesamot

prádlo přehozené přes židli
  ne, moje není

  a ani tento dům
jsem tu hotelem

  a ta žena
ta zůstane pod kobercem

vždyť netopýři 
  se jen tak nezvrátí

a ani dutiny
  ty duly příliš