Taková potupa

Sedím na židličce a houpu nohama. Naštvaně houpu nohama. Vlastně, houpu jima tak naštvaně, aby si všichni všimli, jak moc jsem naštvaný. Nemůžu to totiž dát nějak hodně najevo, třeba že bych se vztekal nebo že bych rozbil skleničku nebo podobně.

To bych mohl vzbudit sestřičku a maminka by mi jednu uvalila.

Tak jenom velmi naštvaně houpu nohama, kdyby si toho třeba někdo všiml.

Ačkoliv vím, že si toho nikdo nevšimne, všichni jenom ťuťuťu Janičko sem a Janičko tam. Šišlají před ní, jako kdyby měla být nejenom nemluvně, ale ještě k tomu postižené nemluvně.

Houpají si ji na klíně, nosí jí hračky, furt ji někam přenášejí, jsou celí u vytržení, když se přebatolí přes její růžovou deku s ovcema a medvědama, no prostě hrůza. Nevidí, že já bych svedl tohle všechno a ještě mnohem víc. Ne, středem pozornosti je Janička.

Dneska zrovna přišla na návštěvu babička. Kdysi mi vždycky dala pusu na tvář (ne, že by mi to chybělo, ale abyste viděli tu změnu), strčila mi do ruky nějakou čokoládu a potom šly s maminkou do kuchyně, kde si dlouho povídaly, a já šel za nimi a poslouchal je a on se usmívaly a sem tam mně nějaká rozcuchala vlasy nebo mě i jinak škádlila.

Ale teď?

Přicupitá rovnou do kuchyně, bez zastávky nebo zpomalení na mě rozzáří kukuč, blafající obligátní „ahoj Tomáši“, a tam ze sebe vydává pazvuky, za které bych se já v jejím věku velmi styděl.

No. A tam se všichni zavřou a slintají nad malinkou Janičkou, jak je ohromně roztomilá a chytrá. No to je ohromný. A to, že já jsem nadprůměrně inteligentní dítě předškolního věku, nezajímá vůbec nikoho.

Už abych mohl jít ven, za Honzou a Lukim, tohle mě vážně štve.

„Tomášku!“ ozve se z kuchyně překvapivě. Zajímavé, že nezapomněli na mou existenci, vskutku zajímavé. (Rozhodl jsem se vyjadřovat takhle složitě a knižně, protože jsem to četl v jedné obrázkové encyklopedii, třeba si potom všimnou, jak jsem neobyčejně chytrý.)

Samozřejmě že mě zajímá, co chtějí, třeba konečně taky pochopili, že tu ještě jsem, ale nechci dát svou horlivost tak příliš najevo, tak vstupuji do kuchyně pomalým krokem, na smíšený výraz mírného překvapení a lehkého pohrdání, to jen tak pro formu.

Ani nevíte, jak dlouho jsem ten výraz nacvičoval před zrcadlem.

„Tomášku,“ říká mamka znovu, „netvař se jak umučení, my jdeme s babičkou nakoupit a ty půjdeš s námi, ať má kdo Janičku před obchodem hlídat. Na co čekáš, běž se oblíknout. My už jsme připravené, čeká se jenom na tebe.“

Potupa, taková potupa!

Sedím na lavičce před obchodem a tupě automaticky hýbu s držadlem kočáru. Je mi jedno, jestli to na Janu není moc (odmítám jí říkat „Janičko“), nebo jestli už třeba nespí nebo tak, prostě houpu, houpu a všechno je mi jedno.

No všechno ne. Tvářím se dopáleně, znuděně a naštvaně, kdyby šli kolem třeba Honza a Luki, tak aby se mi nesmáli. Jo a naštvaně houpám nohama, kdyby si toho třeba někdo všiml.

Ženským to v obchodě trvalo strašně dlouho, jak jinak.

Když se konečně vykolíbaly ven, ověšené taškama, huby rozemleté, čert ví, co by se stalo, kdyby přestaly mluvit, mamka chytla držadlo kočáru a prostě šly směrem k domovu.

Mně nevěnovaly jediný pohled. No, ještě že tak, protože už mě nebavilo mít pořád stejný výraz obličeje a musel jsem se zrovna velmi akutně podrbat v nose, což by výsledný efekt jenom zkazilo.

Když jsme došli domů, počkal jsem pět minut (napočítal jsem do tří set) a potom jsem se osmělil se zeptat, jestli můžu jít ven. Mamka neurčitě kývla, tak jsem si to vyložil jako že jo. Stejně se furt baví s babičkou, tak co by taky mohla po mně chtít, že jo.

Venku jsem mohl být jenom dvě hodiny. Byli jsme s klukama na dvorku, kam jde z okna naší kuchyně vidět, takže na mě mamka mohla zavolat.

Prý že jdou někam s babičkou, někam do marketu nebo tak, ale dál, a že by mě to nebavilo, ale že musí být někdo doma a hlídat Janičku.

Zeptal jsem se, jestli s ní můžu jít ven, ale mamka prý že ne, že bychom jí zase překlopili kočárek. Já na to že ne, že by se mi to už nestalo; a taky to je pravda, tehdy Luki přinesl nový míč, tak jsme ho museli vyzkoušet, ale tentokrát kluci s sebou nic neměli, takže by se ani nic nestalo. Ale mamka si to nenechala vymluvit, ne, ne, ne, Tomášku, budeš doma a doma budeš hlídat Janičku. Ale neboj se, je napapaná, přebalená a teď spinká a bude spinkat i dál.

Povzdychnu si. Tak jo, mami.

Ona mě pohladí po vlasech a usměje se na mě. Přineseme ti čokoládu, říká a obě dvě odchází. Babička mi dá ještě pusu a už jdou.

Blížím se k postýlce toho malého škvrněte, které naši pojmenovali Jana.

Spí tak klidně a je dokonce docela roztomilá, jak tak špulí tu pusinku a něco si ze spánku žvatlá. Dudlík jí vypadl z pusinky, tak ho beru a strkám jí ho zpátky.

Chytám ji za ručičku. Taková buclatá ručka s tlustými prstíčky.

Naše malá Janička…

Život není tak špatný, vlastně. Mamka, babička, všichni mě mají pořád rádi! A Janička… ta je moc malá na to, aby měla někoho ráda. Ale já… já ji vlastně rád mám. Moc.