Mrtvé děti, hory půlmetrových kostřiček a příliv červů...

Kolaps

Kal všech dnů nám do úst natek.

Vojenským krokem jde armáda nemocných dětí,

za nima legie jejich smutných matek.

Oči jim zešedly a rty se chvějou bez zakletí,

jejich zbraní je nejčistší nenávist.

Svá dítka učily chodit a mluvit,

viděly je v pohádkových knihách číst

a chtěly se jimi před známými chlubit.

Místo objetí jim krvácely do náručí!

Nezemřely, ale byla to příliš velká deformace,

úzkosti z následků a touha pomstít se je mučí,

teď jdou, už nastoupily do formace,

pěna jim kape na bradu, oči se fanaticky blyští.

Ubohé oběti nehod a válek a epidemií!

Už nejsme v Evropě, jsme na bojišti,

tady se směňují tříštivé zlomeniny za leukémii.

Ty, co jsou ještě zdravé se zničí samy,

polámou si končetiny nebo je přestane bavit žít.

Místo měst mokvají hroby, ty černé jámy

dělají z nocí šílený děs! Tam budeme všichni hnít!

Teď je ten pravý čas se rozhodovat za kým stát

a zvážit priority. Otázek je dost.

Jestli se přidat k dětem anebo na ně řvát,

vinná je totiž společnost!