Písmák Obzor
Víra je noční vrznutí dveří.
Trosečník za sevřenými víčky,
který obzor prosí o stěžeň.
A strach, co zavřeš ve své pěsti,
Mám tě rád
Poprvé vím, že čekám marněa nemám právo být tvůj. Jsi jen bolest,kterou učím se mít rád. Osten skrytý v každémnašem slově. Chlad, při každém pohlazení,kdy zašeptáš jen:"stůj".
sůl
Co chvíli odcházíš, pod nehty zůstává jen sůla v očích touha, která nemá břeh. Snad jen pod víčky,skrýváš ten nejkrutější žala v srdci klid,jak v zemi nikoho. V zákopech připravený ke skoku,přibitý strachem,který krátí dech. A až se vrátíš,neřeknu: "Pojď dál".
Valkýra
Nechci tě milovat a tím své srdce plést. Vždyť přece už vím jak láska světem chodí. Ty, místo pasáčka,hledáš si muže z měst. Ty, kteří své hlavyk nohám ti denně kloní.
To přejde ....
Pod peřinou se mi dnes nedařídoplout na druhý břeh. A pláču si jen tak pro sebe,ne pro oko diváka. Už vím jak voní láska,ale jen po nocích. Čekám na první šanci,ta druhá je jen marný sen.
Chci čím dál míň .....
Když všichni kolem mlčí,hojím si krvavé šrámy na mých rtech. Po zádech běhá mráz,pod kůží schovává se jed. Jen jednu vločku, nechci sníh. Jen jeden pohleda možná už to nebude jen sen.
kapka
Už znám ten pocit,když nemám šanci. A jeden pohled je skutečnějšínež tisíc slov. Někdy jen jeden úsměv stačía dál už jen bezesná noc. Chci slyšet tvůj smíchve svých snecha přitom vím,že bych se bál.
Nevím kam
Ty víš, že nejsi jediná. Jak láska, co se značív dětských hrách. V rukou bílý prapor. Však kde sídlil cit,teď zůstal pouze šedý prach.
Už je to dávno
Chybíš mi. A někdy po setměnínení čas na toptát se proč. Stokrát ti řeknu Mám tě rád. A na polštářipořád prázdný stín.
Nic už mi tady nepatří
Zase jsi smutná ženská,když kradeš mou dobrou náladuV náručí zůstávávůně tvých vlasůa slz,které mi nepatří. Zase jsi smutná ženská,když lásku nabízíš nepravým. A uprostřed cestymalinké místečko,ze kterého zamrazí. Zase jsi smutná ženská,když ráno vykročíš špatným směrem.
Provaz a nůž
Měním si provaz za nůž, ale ono to bolí i tak. A už vím jak přicházejí sny, žádná milosrdná lež.
Po sklenici vínamá slova nejsou štít,ale měč. V té mlze mění se bíla v šeďa úsměv už není lék.
Jediné slečně
Jsem stále mlád,snad jen pár tisíc let. Nejsem Ježíša nejsem ani svět. Jsem člověk. Nejsem pyšný, přesto můžu rovně stát.
Na zápraží
Míjím tě, jak měsíc, za úsvitu. Námořník, který ztratil loď. Se sirkou v ruce a hlavně bez soucitu. S kanystrem benzínu na otop.
Kus masa na tyčce
Nejsem za vodoua ani pod. Na stole panák,pero a čtvrtka. Noc je tak černáa skrz stromyza oknemvidíš jen tmu. A pokušení.
It could be nice. Ale není.
It could be nice. Ale není.
Kafe a cigáraordinujem si večer před spaním. (bez řečí - bez zájmu)A není to na dobrou noc.
Pět sáhů, možná víc.
Už zase nemám co říct. Místo tohov duchu si kopu jámu. A možná hrob. A možná studnu.
Slzy? ... Možná později.
Nejsem ten šašek,se slzou na krajíčku. A místo přespůjdu radši kolem. Chci se smáta jen tak bez důvoduvlepit ti pusu na líčko. Přes den být Faun,náruč bezednou.
Co mě napadne? Že už neprší?
Na silnici zasejen nadávky a pot. Z repráků Stounia klouby na prstechbělejší než obvykle. A najednou zázrak,ale jen takový malý. Nad asfaltem natažená ruka.
Ze sprchy
Snad pro ten zimník na míru,v klopě zaražený květ. Snad pro ty kousky papíru,co znamenají svět. Honím se, jako šašek na provázku. Starostí, smutků nad hlavu.
Insomnie
Za okny nový den. Ukrytý v peřía s hlavou ve větru. Závěsy ztěžklé úsvitema svíčka znovu dohořívá.
Pošťák jen dvakrát zacinká.
Dlouho ...
Snad jsi teď šťastná. Když těch pár let,stojí mezi námi. Jak hradní stráž. A pero je jenomz nouze ctnost.
Jestli máte hlad, vytáhnu tu zmrzlinu. Ale upozorňuju Vás, že všechny lžíce jsou v myčce.
Budeme veselí. Už žádné výčitkya kradmé doteky. Už žádné vyzývavé pohledya smutné písničky o lásce. Do uší Sestrya mezi chleby med.
Prší
Vždy, když tě potkám,prší. A ne štěstí,to jsou jen kecy. Má odvaha, pod palbou,volá pro posily. A není čas na žádnéhrdinství,ale na ústup.
pejsek
Rychle domů. S pedálem na podlaze. Všude jen brzdová světlaa najednou pes. Maličký,chlupatý,s vyplazeným jazykem.
slané sny
Otevřu očia všude jen strach. Možná tíseňa někde asi šumí listí. "Pomož mi projít tou tmou. "A na konci,pod lampou,řeknu jen: "Díky"a vytáhnu klíče.
Ve všech pokojích je ticho
Potichu se vkrádám domů,v očích strach a na rukou krev. Ve všech pokojích,uražené ticho. Na prostěradle pot. Zase spím na zemia v noci se toulám šerem.
Dnes ustelu já
Dnes zase vstávám před svítáním.
Tichý.
Smutný.
Zbitý.
Solitude
Už jsou zase tady. Soustrastné pohledy,slova plná účasti. Lidi a zvířata, kteří najednou ví jak mi je. Když je pošlu do háje, přijdou odjinud.
Mrazivo
Je zase mrazivo. A studené ruce mám schované. V kapsách. Je zase mrazivo.
Borůvková tma
Boruvková tma. Příjemné ticho. Jen praskání mrazua šumění vloček, které sedají mi na rameno. A když spolu sedíme,tam na lavičce u lípy,poznám,že se už můžu zase pousmát.
Studené dny
V posteliPřicházejí studené dny. Ruce pod polstářa srdce pod peřinou. Když každé ráno máme dvě možnostia pokaždé vymyslíme nové. SníhNa parapetu zase sníh.
První šedý vlas
První šedý vlasTa myšlenka není ještě dokonalá,když napíšeš větua pořád nevíš co s ní. A do ráje už jsi vstoupil,ale jen tak zpola. To kvůli ní, kterou nemáš znát. Zas kreslíš obrázky,které ostatní umí jen číst.
Z půlnoční tramvaje
Prý Jaro"Konečně jaro. ",řeknu si pro sebe. V podvečer. A ráno si obléknukontaktní čočky.
Tak trochu špatný den
Tak dnes mám zase tak trochu špatný den. Když život si natáhl černou sutanu s kapucía za zády uslyším jemné zakašlání,s vůní čerstvě pokosené trávy. Přichází strážník v čepici a něco šeptá. "Můžu si s Vámi promluvit.
nebe má spoustu ostrých hran
neříkám nic,
když vlasy ti stékají
po tváři (společně s deštěm),
tam kde přeběhl ti jen
ironie pod bodem mrazu
venku je zase
nálada pod bodem mrazu.
krev se mi zimou choulí
pod kůží
na druhém konci linky
včera byl prý konec světa.
škoda jen, že se to nikdo nedozví.
televize dnes jen zarytě mlčí
a hlasatelé na nás vrhají
převázaná modro-bílou mašlí
dnes zase ne.
na úkor svého štěstí platím dluhy
a moje vánoční nálada
je pořád schoulená někde v rohu,
cílevědomost schovaná v kalendáři
očima, vraženýma do tmy,
tiším svou pýchu.
pod mostem kralujeme špíně
a jen jednou za týden
do mých zad vyryté znamení lásky
už zase si brousím kosu,
každou cigaretou o trochu víc
mi unikáš v deštivých ránech
(domů).
slova s vůní střelného prachu
dnes v noci mi zase
tvé slzy ředí mou modrou krev
a očima, čerstvě vytaženýma
z ledničky, hasíš
deka plná erekce
zase jsiplná příslibu,
říkáš mi ať se přitulím.
mámdeku plnou erekce,
z postele dnes se neskulím.
jako by svět zhasl a rozhodl se, že dnes zavře o něco dřív
někdy se mi těžce dýchá
jako by svět zhasl a rozhodl se,
že dnes zavře o něco dřív.
možná chce vyrazit do ulic
mám dost tvých úsměvů
poslední peníze věnuji
své rakovině plic
a pak plný cigaretového kouře
jen tak ledabyle přepadnu
když mě láska škrtí houslovou strunou
jsem nemožný,
když se prokopávám ven
z tvých zavřených očí
a jako slon v porcelánu
samota svázaná ve skříni
má samota
(svázaná ve skříni)
uraženě mlčí a to i když
ji krmím kousky rohlíku
kam se ztratily mé rozesmáté sny v květovaných šatech
trhám si řetězy co mám na krku.
najednou si říkám co chci
a vůbec mi nevadí ty soucitné
pohledy zapíchnuté v mých zádech.
nemáme dost sil milovat východy slunce
tak trochu beznadějně
čekáne další déšť
a každou kapku zvlášť
proklínáme tisícem ostrých slov.
napsaná ve světě bez chuti
už zase mám ten špatný pocit.
přišlychvíle kdytahypera rozřezávám
svou duši na kousky.
nevím jak vyjádřit pocit, který cítím.
pět minut za dobrou náladou
dneska mám zpoždění
pět minut za dobrou náladou.
možná je to tím,
že mi pátek třináctého
ne všechno se dá skrýt za rýmy
za rýmy skrývám
svůj strach,
když se
vyhýbám letící
kdo je tady šéf?
někdy si připadám
jako uprostřed divného boje
a stav je dva nula
pro život.
napsaná pod čárou ponoru
pravda s láskou mi utekly
na vysokých podpatcích
směrem pod
čáru ponoru.
v závějích dešťových par
v poloměru slunce
krčí se svět
a v údolích se brodíme
závějídešťových par.
borůvková
přinesl jsem si z louky
borůvkovou náladu.
všichni lidi, které znám
končí své věty otazníky.
moderní je trpět
topíme se v rozmáchlých gestech
a přitom máme plné kapsy výčitek.
srkáme polévku
ze zbytkůčasu.
tam kam zmizela čára života
mé stopy končí
tam kde bydlí stín
tak jen postávám
s cigaretou zasunutou
v sandálech z trávy
jsem bratrem samoty
v modročerných stínech
mých prstů
naprovázcích zpavučin.
s kobylkama, které nevyrostly
sedím si,
ve slunečním svitu
z jiných zemí.
na sobě trochu
tak nějak s rozumem
nejlepší přátelé
odcházejí jako první.
do věčných lovišť
skutečného světa.
bez jízdenky zpátky
žiju si své
malicherné životy
jeden po druhém,
uvězněný do věčnosti.
ve stínu slunce
ve stínu slunce
pomalu cestouztrácím
bujné dny svého mládí.
potkávám krásné
jsou nevidomí
v šepotu televizní obrazovky
ztrácí se šustění křídel
nevidomých andělů,
kteří nám zlobu
teprve ráno
kdybych se narodil
z věznice ticha,
nečekal bych
na východ slunce.
božská komedie
v horoucím pekle
jménem svět
sleduji život
co tiše v koutku umírá.
dvě mince Cháronovy
v Dantově pekle
nalézám sílu psát
o svých dnech plných
zhýralého smyslu pro
mezi mraky
sleduji mraky
svým zvláštním
způsobem zadumané
nad mojí spálenou
pod zástavou ticha
je mi smutno,
když v krvi mi koluje žal
a scukrovímz vína
krátím si potulný čas.
svítání
město zmáčené
stínem duší
mlčky přihlíží,
když praporem lásky
pojďme se schovat
tak nějak odevzdaně
pozoruju lidi,
kteří s tvářemi
přitisknutými k nebi,
krvavé kusy lidskosti
přiznávám,
že chodit venku s rukama v oblacích
je pošetilé a když v sále
někdo pokašlává, herci v hrdle uvízly
snad trošku roztržitě
ach ten úsměv
kousek po kousku
teď sbírám
zbytky malých
snad poslední řádek
směsicí bouře a hromu
ke mně mluvíš při hádkách.
plamenem vybledlým
pálíš mé mosty a moji tvář.
oranžové dny
vždy v západu slunce
hledám slova pro svůj cit.
jak němý řečník
schovávám oči pod
vyplakal jsem svůj smutek cestou
dnes, jako každý den,
vidím chmurný smích
ve slovech starého klavíru.
smutnéoči tiše stojící
místo prášků na spaní
polštář místo
prášků na spaní
dnes vezmu si
s sebou do říše
nešťastník slunce
jsem nemocný studem.
ale kráčím dál.
stejně jako vy.
dívám se v noci na nebe
nocí zkoušený
půjdu v ústrety
větru ženoucímu
podél mých cest
žhnoucí oči
tak si běž
přikrývka z noci
halí mi tvář,
když snažím se,
za zvuku snění,
sci-fi
Lidská budoucnost je jako zubožený, spráskaný pes. Krčí se vkoutě, ale pokud ho dostatečně vyprovokujete, tak vás kousne. Sbudoucností je to stejné. Říkáme si, že nás momentálně nemůže nijak ohrozit.
prodám víru za kousek citu
jak odsouzenci
k životu,
v zamknuté cele
jménem svět,
má chyba
hledím do očí,
teď, svému obrazu,
ale nevím co si říct.
už není mi pomoci,
dejte mi rozhřešení
je zase tma.
okno ospale
zavřelo svá
víčka a nechalo
pojedu domů
jsem poutník.
s našitým úsměvem
brázdím život.
ale ve výhledu
půjdu po stopách
odmítl jsem
šátek milosrdný
a pohlédl pravdě
hrdě do očí.
jak s karavanou nemohoucích půjdu do světa
za chvíli zapadnu sněhem
jdu světem
a trousím
moudra,
mít tak trochu více hlasu (křičel bych)
tak jako stařec
jako stařec
se potýkal s mořem.
jako Gogh
árie
vstal jsem
z mrtvých duší,
podhorou pošlapanou
stopami modliteb.
šálek svařených myšlenek
nahý
zpola šílený,
zpola nahý,
tančím v podpalubí
půjdu
půjdu dnes tichou ulicí
potkám zas krámek vonící
prodavač stále se mračící
koupím si u něj skořici
ještě stále se třesu
je zima.
přitáhnu si tvé
prsty
až úplně ke krku.
dnes naposled ...
dnes naposled
své ruce místo zimníku
půjčím ti na cestu
domů.
raduj se z mála
ne vždy je smutek pánem.
vláda není jeho každodenní
výsadou.
chytnu ho a utopím
neodcházej
být kovadlinou tvých
výčitek.
naolejovanou pastí
na tvou zlost.
jaro
myslím na jaro.
když země jediným
mocným hltem vypije
všechny vločky.
toužím
vždy po ránu toužím.
pít sám
v šeru východu slunce.
rudé víno.
jeho tvář
zkouším si představit
jeho tvář.
jsem ateista, ale neměl
bych věřit.
milá prázdnoto
je pozdě.
říkám si: co s tím.
hledám neznámo.
ptám se: co všechno už vím.
a je po sněhu
bývalo krásně
v zasněžených horách,
plných červánků.
nebe se roztrhlo.
modlitba
Dokud bude trvat vesmír.
Dokud bude trvat utrpení lidí.
Zůstanu i já abych jim mohl sloužit.
dalajlama
co bych chtěl?
ach ten náš svět.
kutálí se vesmírem.
stojím na něm a říkám:
chci být dobrým člověkem.
mrtvé vločky
nemáš kam jít.
utrácíš všechen můj čas
u nás v krámě.
potřebuji paní na hlídání
co když?
když člověk vystřelí na jiného.
květ pláče nad novým pocitem.
beznaděj.
když lidé střílejí na jiné.
nenávist
chcete vědět proč nenávidím život.
tak já Vám to tedy řeknu.
měl jsem kamaráda.
byli jsme si podobni,
dívka
nemám štěstí.
a dívka co se na mě usmála
odešla jiným směrem.
někdy se mi zdá,
v pokoji
palma mi zpívá.
smutnou árii z Prodané nevěsty.
snažím se
pohupovat do rytmu.
Sám
do křesla napadly
závěje sněhu.
toulám se po městě,
hledám tvou něhu.
křič
pokud máš co říct
tak to řekni hned teď.
křič
co ti síly stačí.
pohovor
řekněte mi, co si představíte, když řeknu poezie.
představím si:
Charlese bukowskeho,
jak sedí na židli
Přiznej to
tříštivá prázdnota
lidské samoty
na mne doléhá
nejtíživěji
matka noc
slunce zahynulo
v láskyplném obětí
sněhobílých hor na horizontu.
čas světla se naplnil
beze smíchu
sklenka skořicového čaje.
pojítko s minulostí.
---
Eva.
city
v samoobsluze mé lásky
chodíš,
před sebou košík
plný mých citů.
hledám tě
hledám tě ve tvářích.
ve spících okamžicích dne.
studuji řeč starých Římanů.
mapy pirátů.
pro Evu ...
šedý vlas
vytrhnu osudu
a hrdě ti ho ukážu.
pak snad se
hudba
když smyčce pohladí jemnost strun
lehce jinou melodií pravd
vystřihne z lepenkového papíru hudbu.
takjako nůžky v rukou dítěte.
vzpomínka
potkal jsem nepřízeň osudu. stála na zastávce autobusu. zeptal jsem se jestli jsem tu správně
neodpověděla mi stál jsem tu s roztaženýma rukama a plácal se po zádech zaháněje zimu.
nepodívala se na mne
chvíle tíživého ticha se potichu vetřela mezi nás a já skutečně nevěděl co říct.
kam teď?
a kdo z koho.
ptáš se
kapce spěchající po
křišťálové dokonalosti zrcadla.
nemám smysl
nemám smysl.
za úplňku výt
s toulavými slovy
na měsíc.
Vánoce
přichází vánicí.
postava v bílém plášti.
žena odhrne neposlušné vlasy z očí.
muž pohladí svůj bílý plnovous.
pozor
mám na zádech lístek.
čtu si v něm a je tam napsáno:
pozor zlý pes
pozorčistá duše
věř mi
věř mi.
když v odpoledním šeru
odhaluji tajemství
tvé náruče.
poslouchej
sedni si na lavičku v parku.
já vsadil jsem na desítku
a padla osmička.
budu ti vyprávět.
jen tak
ruka zbourala Řím, která ruka. proč. neměla důvod. ale stejně se to stalo.
smutek
smutek je výpověď
žalobce.
vinen.
křik přehluší obhajobu.
mimo
sbírám sníh do pletené čepice od mámy
a doma si říkám: co s ním.
nemám přítele, s kým si hrát.
lékorky poházené po pokoji.
vločka
předlouhácesta
drobnévločky
končí lehounkou ale smutnou
smrtí
padáme
padám propastí lásky
a nevidím dno.
kde je.
padáš vzhůru.
a o čem vlastně jsem?
jsem
listím padajícím na první sníh.
jsem
mokřinou hledající únik ze svých břehů.
nepustíme noc dovnitř
marnotratná hlouposti
nevzdávej boj s lidským štěstím,
když kapky tiše šeptají parapetu
večerní příběh o dešti tvých slz
Starcova píseň
Starcova píseň
Aneb Hotel U klidné duše
Už je tomu 20 let. Je mi 50 let a už 20 let tady takhle sedím a “rozjímám“. Pamatuji si na to, jak mi průvodce nemovitostmi nabídl tento dům. 4 poschodí, krásný výhled na tichou ulici a přilehlý park, klid a výhodná cena.
ticho
ticho.
to je tajná zbraň
ve válce se světem.
až bude nejhůř.
nekřič
mlčení malého
teriéra, kterého
nakopl bezzubý bezdomovec,
mi trhá uši.