Čtvrtek večer. I. P. Pavlova. Zastávka tramvaje se spoustou lidí. A má mysl plná opovržení. Nastupuji do přeplněného vozu. Opírám se o stěnu, vedle mne stojí asi tři dívky – šestnáct, sedmnáct let – na sobě bílé kalhoty s červenými pruhy a červené tričko s nějakým bílým nápisem. Všechny. (Nic, co by nemělo značku od Kenvela by na sebe určitě nevzaly). Ve vlasech odbarvené pramínky, na ksichtě (tomuhle se obličej skutečně říkat nedá) spoustu make-upu.

„…No, já sem ho zkoušela sbalit, ale von je asi fakt teplej, jinak nevim.“

(příšerné chichotání o tóninu výš než jsou mé uši schopny snést)

„No, já jsem byla včera na Václaváku v Janisu a pořídila jsem si tam tuhle bundu – jenom za 2 500!! No není úžasná?“

„No nééé! Fakt? Ta je nádherná!“

„Fakt cool!“

Nechápu to, připadá mi naprosto stejná jako ty, co mají na sobě ty ostatní. Mimochodem, nedala bych za ní ani dvacku. No, vlastně bych si ji nevzala ani kdyby mi za to platili.

Anděl, přestup na metro B…

Konečně, říkám si a co nejrychleji se vzdaluji od té chodící pohromy. Opovržení a má nenávist k lidem ještě narůstá. Mám co dělat abych nezačala zvracet.

Přidržuji si dlouhé tmavě fialové šaty abych si je nepřišlápla, když scházím schody z tramvaje.

Jdu k obchodnímu centru, namířeno mám na Buďánku, ale nedojdu tam.

Pár kroků od tramvaje mne osloví nějaký muž: „Slečno, dovolte mi, abych vám řekl jak jste krásná. Směl bych vás pozvat třeba na kafe, nebo tak něco?“ Je starší než já, o hodně. Na tváři dvoudenní strniště a mírně z něj táhne alkohol.

Nejdřív mu chci něco odseknout, protože dnes už mám lidí po krk, ale pak si cosi uvědomím. Jediným letmým pohybem, který ani nemůže postřehnout se přesvědčuji, že za páskem mám Jackie.

Usmívám se na něj. „Děkuji za kompliment, ale nejsem si jista, zda-li si mohu dovolit přijmout pozvání od naprosto cizího muže.“

„Já sem ňákej Jirka,“ podával mi ruku.

„Těší mne, Jessica,“ potřásla jsem mu rukou a hlavou mi bleskla jedna z jeho vzpomínek: sedí v nějaké kavárně s mladou dívkou (snad ještě mladší než já) a pak ji vede domů jakousi temnou uličkou, sápe se na ni, ona se brání, ale marně. Křičí, pláče, ale nikdo ji neslyší. Když je po všem, nechává ji ležet schoulenou u zdi – špinavou, zneuctěnou, plačící…

Zatřesu hlavou, abych ty obrazy dostala z mysli, mou duší bouří hněv, ale nedávám na sobě nic znát.

Usmívám se. „Myslím, že nyní již proti pozvání nemohu nic nenamítat, jen jedno – raději bych si dala něco ostřejšího,“ mrkám na něj.

Usmívá se a já opět cítím, že ‚něco ostřejšího‘ už si dnes dal. Jen dobře, bude mne to stát méně času a úsilí.

Odtáhl mne do nějaké kavárny, či co – poznávám, že je to ta samá, kterou jsem viděla v jeho vzpomínkách. Přemítám, kolik jich asi bylo přede mnou.

Objednává si bechera, já decku červeného.

Vyptává se, zjišťuje kolik mi je, co studuji, co mne zajímá, kam jsem měla namířeno.

Odpovídám mu, ale nezdá se, že by mne příliš vnímal. Pomalu upíjím víno – nechutná mi, je příliš kyselé; on už má asi čtvrtou skleničku. Cítím na svém koleni jeho ruku, chci ho praštit, ale uvědomuji si, že by to mohlo narušit můj plán a tak se jen usmívám a pokládám svou ruku na jeho.

Směje se. Uvědomuji si, že je mi odporný.

Pohled na hodinky. Říkám, že je pozdě, že bychom měli jít. Jsem jako malé dítě. Nemohu se dočkat.

Odcházíme k metru, mírně se motá. Bere mne kolem pasu, pokouší se mne líbat na krk, ale v jeho stavu mu to příliš nejde. Je cítit alkoholem a cigaretovým kouřem, je mi z něj zle – opět mám chuť se po něm ohnat, ale říkám si, že – koneckonců - jsem jeho poslední, tak ať si užije, dokud má ještě šanci.

„Půjdeme ke mně?“ usmívám se, ale kdyby byl střízlivý, nahnal by mu můj úsměv jedině strach.

Překvapeně se na mne podívá a pak se rozchechtává. „K tobě? Ó, nejsem proti, krásko!“

Phe, krásko! hořce se usmívám. Musí být hodně opilý. Nebo hodně naddržený.

Jedeme metrem, pak čekáme na autobus. Celou dobu se na mě lepí, je mi čím dál odpornější.

Vyplazuje jazyk a pokouší se mi olíznout tvář, jeho ruka nezůstává jen u mého pasu; mírně ho odstrkuji, ale asi si to ani neuvědomuje.

Odemykám vrátka, dnes doma nikdo není, naštěstí.

Hned za dveřmi domu mne hlasitým mňoukáním vítá moje černobílá kočka. Tře se mi o nohy, ale když se přiblíží k němu, opovržlivě máchne ocasem, hodí po mne velice výmluvný pohled a zalézá za televizi pokrytou vrstvou prachu. Nedivím se jí.

Vedu ho do knihovny – je mi sice zcela proti mysli nechat ho o samotě s mými knihami, ale co se dá dělat. Knihovna je jedinou místností ve které není koberec.

Usazuji ho do křesla a stavím před něj sklenku bílého vína – stejně mi nechutná.

„Půjdu se převléknout, počkej tady a dej si zatím víno,“ spiklenecky na něj mrkám a usmívám se.

„A pak?“ zastavuje mne ve dveřích, přesně si vědom toho, co chce.

„Uvidíš,“ usmívám se jako někdo, kdo má v úmyslu udělat něco, co má hodně rád, co ho hodně baví, ale něco, o čem se veřejně příliš nemluví. A vlastně – je to pravda. Přesně takovou věc mám v úmyslu.

Odcházím do svého pokoje, otevírám skříň a ve spěchu na sebe navlékám dlouhé černé šaty a na krk věším stříbrnou růži, symbol své moci. Nechci ztratit příliš času – do půlnoci mnoho nezbývá. Beru do ruky pohár, svíce a za pásek vracím Jackie. Dnes mi velice dobře poslouží.

Vcházím do knihovny. Ten zoufalec v křesle mezitím usnul – není divu, po tom, co jsem mu přidala do vína…

Kreslím na zemi křídou kruh, po jeho obvodu rozestavuji svíce (nechci zapínat světlo a po tmě bych se nemusela trefit).

Staré pendlovky na stěně potichu odpočítávají čas. Není ho mnoho.

„Tak pojď,“ šeptám mu. „Dnes budeš ty mou obětí, nikoli já tvou. Už nikomu neublížíš, ne ne, ubližovat budu jen já. To je nyní moje výhradní právo.“ Táhnu ho doprostřed kruhu. Je těžší než jsem předpokládala.

Začal chrápat. Nakopla jsem ho, nenechám se přeci jen tak rušit.

Přivazuji mu ruce k nohám stolu a nohy ke knihovně.

Opravuji rozmazané kontury kruhu, otevírám knihu.

Usmívám se, můj úsměv by vyděsil spoustu lidí, kteří mne znají a ještě víc těch, kteří mne neznají.

Poslední pohled na hodiny, nezbývá ani minuta. Opět do něj kopu: „Vstávej! Přece o to nechceš přijít!“

Vyděšeně na mně kouká, cuká rukama a nohama, snaže se je uvolnit. Jak  najednou hezky rychle vystřízlivěl! V jeho očích se zračí nezměrný strach a (poté co se rozhlédl kolem) plíživá hrůza z poznání.

„Ty… ty jsi -?“

„Mlč!“ okřikla jsem ho. „Dovolila jsem ti snad mluvit?“

Choulí se do klubíčka jak jen mu to jeho pozice dovoluje. Směji se, má v očích slzy.

„Proč já?“

„A proč ty dívky přede mnou?“

Už mlčí. Jen vzlyká.

Pomalu odříkávám slova rituálu a sytím svou touhu.

Pátek ráno. Probouzím se, nahá a příjemně unavená, na podlaze své knihovny, s hlavou položenou na jeho rameni. Šaty mám přes sebe jen přehozené jako deku. Lehce se dotýkám jeho vlasů, potichu a opatrně vstávám, snad s obavou abych ho neprobudila, a odcházím se převléknout. Za chvíli musím do školy.

„Tak co, číčo, dobře ses prospala?“ hladím ji po hřbetě. Nevrle mňoukne, hodí po mne pohled, který jasně říká ‚teď jsem se umyla, a ty mě musíš hned upatlat!‘ a začne si z srsti olizovat posledních pár kapek Jirkovi krve které si nevzala Temnota a které mi ulpěly na rukou.