Malá holčička

(Pan a paní Malá)

Byl pozdní večer a hvězdy na obloze jasně viditelné. V kopcovitém kraji, kde lidí je poskrovnu, nocí prosvěcují světla z nedalekého hostince. A když přistoupíte blíže, uslyšíte šum slov a třeskot sklenic. To obyvatelé malé vísky se baví po svém. Kdo vstoupí dále, je přivítán baculatou tváří pana Malého. Ten tu se svou ženou už po dlouhá léta hospodaří. Jsou mysli prosté, což jim ale v podnikání pranic nepřekáží. Ba naopak. Oba manželé mají svůj střední věk už dávno za sebou a byli by tu žili sami, kdyby již před lety neadoptovali malou holčičku. Zplození vlastního dítěte jim nebylo dopřáno a tak možná nenaplněná touha stát se rodiči ovládla ty nešťastníky. Snad chtěli předat své zkušenosti dál nebo zaplnit prázdné místo v jejich životě... Nevím, ale jedno tu jasné bylo – s chudákem dívkou jednali jako s onucí. Možná nevěděli, že nejde o domácího mazlíčka či si usmysleli na nicnemající holce vydělat. Tak nebo tak měla dívka tvrdý život. Noci trávila v prochladlém a plísní zavaleném přízemí bez světla, aby brzy ráno vstávala krmit domácí kur a dobytek. Přesto si v zaplněném dnu prací nikdy nepostěžovala. Ona totiž byla šťastná. Ano, skutečně šťastná. Měla ráda práci na zahradě a jídlo také dostávala. Žila si ve svém dokonalém světě a o realitě ani nevěděla. Vše pro ní bylo krásné a špatné nedovedla vidět. Jen s lidmi nemluvila. Těm se vyhýbala. Okolí jí tak začalo považovat za slabomyslnou.

Přesto, že manželé Malí mají tichou dívenku již dlouhou dobu, tak teprve nyní si všimli její výjimečnosti - překrásného hlasu. Téměř němá dívka zpívá po nocích před spánkem ve svém temném přízemním pokoji. Tma je totiž nikde nekončícím prostorem pro její představy. Vše, nač pomyslí, se v ní zhmotní a ona se ocitne ve svém vymyšleném světě krás. Líbezné tóny z jejích úst pak vycházejí samovolně. Pan Malý si jednoho večera dívku poslechl a ještě té noci ho napadl “geniální“ nápad – ze špinavého sirotka udělá bohatou zpěvačku. Pan Malý si byl natolik jist svou prozíravostí, že tomu neváhal obětovat i několik málo peněz a pódium svého hostince. Věřil totiž, že tento obchod se mu jistě vrátí...

A právě ten dnešní večer měl naplnit očekávání pana Malého. Nic netušící dívenka dostala nové šaty a několik pokynů k jejímu prvnímu vystoupení. Nebylo nic, co by narušilo velké plány manželů Malých. Nyní se již pouze čekalo na ten správný čas, kdy hostů bude nejvíce...

(Něžný hlásek)

Barem se nesl levný dým a kyselost obličejů číhala za každým stolem. Štamgasti do sebe nalévali hořkost a pohledem jí šířili dál. Obvyklý šum slov přerušila malá holčička stojící na pódiu. Pod bělostnými šaty s květinovým vzorem se klepaly hubené nožky. Vlasy pracně a úhledně načesané nechaly vyniknout uctivý dívčí pohled. Malý zaoblený nosánek se mírně blyštil, když na něj reflektor ukázal. Rty byly úzké a pomalu se z nich vytrácela červeň až nakonec splynula s bledou tváří. Dívka si způsobně založila ruce za záda, jak po nocích dlouho cvičila a uklonila se divákům. Očividně nepatřila k zdejším.

Zákazníci a opilci zároveň si jen zlehka vrzavě posunuli židle pro lepší výhled na mladou dívku a věnovali jí svůj skelný pohled. Obvyklý šum ustal a vystřídalo ho netrpělivé ticho.

Dívka se nadechla kouře a vyloudila první tón.

„Nahlas holka. Přestaň nám tady skřehotat a už konečně začni!“ pan Malý příliš nepřidá dívence na odhodlání. Jen se osopí a zamyslí nad prodělanými investicemi, které tak nezištně pro ní vykonal.

„Jestli se nevzpamatuješ, tak počítej, žes navždy ztratila domov.“

Sevřelo se jí hrdlo a vyčítavě se podívala před sebe. Tolik toho již pro Malé učinila. Poprvé ve svém krátkém životě zažívá křivdu. Ostrá záře barevných reflektorů jí oslepovala. Jen místy zahlédla lesk mastných vlasů a zalitých očí stereotypem. Ukazováčkem pravé ruky si otřela slzičku a sklopila hlavu. Zdálky nebyl vidět její třesot ramen.

Barem se znovu rozhostil šum a třeskot sklenic. Zákazníci mávli rukou a zapomněli na mladou zpěvačku. Reflektory zhasli a dívka zůstala stát ve tmě. Venku začalo pršet.

Spolu s klapotem deště se ozval i líbezný zpěv. Tiché a nepatrné tóny přerušily rozhovory a pijani položili sklenice. Nevěděli odkud zpěv vychází a tak sklopili zraky k dřevěné podlaze. Dívka už v tak velké tmě zavřela oči a nechala se vést deštěm dopadajícím na plechovou střechu.

Posluchači ani nedýchali. Jen nehybně seděli a naslouchali. Báli se i pomyslet, aby snad myšlenkou něžný hlásek nevylekali.

Krátce vše trvalo a burácivý hrom zaduněl barem. Jakmile dozněl, nastalo ticho. Nikdo se neopovážil pohnout. Stále čekali na návrat něžného hlásku.

Někteří odešli hned, jiní se opili do zapomnění. Nikomu nevadil zuřivý déšť mlátící do jejich hlav. S kroky ke svým domovům pomalu zapomínali a přítomnosti kapek v jejich tvářích přisuzovali dešti.

(Setkání)

Zvěsti o krásném hlasu mladé dívky se roznesly po celém kraji. Lidé zapomněli na tu němou holku, kterou každý považoval jen za blázna. Nebylo člověka, který by jí nechválil. Všichni jí nyní chtěli slyšet zpívat. Lidé přijížděli z dalekých měst, jen aby se sami přesvědčili o pravé skutečnosti. Manželé Malý jen tiše přihlíželi a mnuli si ruce. Kdo by dříve řekl, že z té špinavé holky, co celé dny ani nepromluví, bude taková hvězda? Pan Malý promýšlel, jak z nebohé dívky vyždímat, co nejvíce peněz. O to více byl pak zuřivější, když nevinná dívčí ústa již třetí den nevydala ani hlásku. Všemožně se jí manželé snažili přinutit ke zpěvu. Zkoušeli laskavost, podplácení, vyhrožování, tresty,... , nic ale nepomáhalo. Pan Malý byl vytočený až k zuřivosti o to více, co jednoho večera přišel mladý muž v elegantním obleku do jeho dveří. I on se velice zajímal o tajemnou dívku s božským hlasem, ale narozdíl od ostatních nabízel rodině Malých i značnou finanční částku. Panu Malému nezbývalo nic jiného než ubytovat cizince ve svém domě a doufat, že jejich němá zpěvačka konečně dostane rozum.

Bylo brzo ráno, kdy na červánky poseté obloze vychází slunce a probouzí spící přírodu. I neznámý cizinec byl vytržen ze spánku. Jen v košili a s rozčepýřenými vlasy připomínající opodál pohozenou slámu vyšel na dvorek. Manželé Malí, jak je jejich dobrým zvykem, ještě spali a budou spát až do poledne. To rodilý měšťák, který dosud nenavykl vesnickému životu, se neubránil vyjít do probouzející se přírody. Ostatně se mu večer velmi špatně spalo na tvrdé posteli a tak se ráno stalo vysvobozením.

Krásný pohled se muži naskýtal. Lehký větřík vedl jeho kroky a vůně mu byla doprovodem. Jakoby cosi, na co dříve už zapomněl, se vracelo a připomínalo jeho přirozený domov. Mladík zapomněl na svou nevyspalost a plnými doušky přijímal svěží dech přírody.

Mladého a jistě i úspěšného muže zahlédla dívka, která právě krmila dobytek. Pozorovala ho tiše, aby snad něčím na sebe neupozornila. Ihned věděla, že jde o cizince, kterých tu nebývá mnoho. Muž se totiž choval naprosto nepřirozeně tomuto kraji. Vyjeveně se rozhlížel po vlnobití kopců, po níž jakoby plul nedaleký hrad. Věž mu byla stožárem, z kterého bedlivě střežil celé okolí. I chůzí se mladík lišil od zdejších sedláků. Krok měl jistý a sebevědomý. Nebyla to však chůze obyčejná. Odrážela se v ní mladíkova povaha. Sebejistě kráčel po kamenité cestě a nepřipouštěl si klopýtnutí. Hlava byla stále nahoře, aniž by kontrolovala výmoly a jiné překážky na zemi. Vedla ho jistota a jasný cíl. Jestli to však byla pravda, věděl jen on. Snad dívka s ovsem pro koně v nůši prohlédla masku dokonalého muže. Usadila se totiž na nedalekém pařezu a s pobavením ho sledovala. Jakmile ji však zpozoroval a z jejího úsměvu usoudil zájem o svou osobu, se dívka ihned vytratila. On to však jako nezdar neviděl. Ba naopak vše chápal, jako že jde zdejší hru dívek s chlapci. Nesmírně ho to těšilo. Však v koutku mysli mu stejně trčela záhadnost té dívky. Rozhodl se jí poznat…

Již se stmívalo a mladá dívka si máčela chodidla v nedalekém rybníčku. Na hladině plul půlměsíc a roztomile se vlnil. Žáby a jiní živočichové se také dívali a s příchodem tmy jakoby i začali zpívat. Holčička chvíli poslouchala a po té se i sama přidala. Zprvu velmi tiše, že přes kuňkání, cvrkot a šustění kapradí jí nebylo ani slyšet. Však jakmile měsíc překryly mraky, se rozezvučel něžný hlásek. Tóny pluly po hladině a jen jemně jí čeřily. Zvuky přírody doplňovaly zpěv malé holčičky. Nejspíš se navzájem už dobře znaly.

Když vše skončilo a spokojeně ulehlo s vánkem do trávy, vyrušily slastné rozjímání dívky kroky. Znala je a věděla komu patří a tak neměla ani strach. Jen dál ležela a v ústech žvýkala stonek pampelišky. Byl to ten mladý cizinec, s kterým se již ráno setkala.

Mladík se přiblížil a poté usedl vedle děvčátka s orosenými nožkami.

„Už ani nepamatuji, kdy byl tak krásný večer. Jistě tu býváš hodně často. Nedivím se. My ve městě takové noci nemáme. Cvrkají nám tam akorát tak motory, šustí odpadky a namísto měsíce nám svítí neony, ale zato tam máme mnoho jiných a zajímavějších věcí, které zas tu nejsou,“ řekl mladík a poté se na chvíli odmlčil, aby pohlédl na dívku. Ta se jen stále dívala na hvězdy.

„Je to tu krásné, ale také trochu pusté. Lidí je tu málo. Nemohl bych tu asi žít. A co ty? Nechybí ti tu děti stejného věku? Určitě ano. Nikdo nechce být přeci sám. Víš, rád bych tě vzal sebou do města. Máš něco, co se mezi lidmi velmi cení. Byla bys velmi slavná a šťastná. Vše, cos kdy chtěla, bys mohla mít. Nic by ti nechybělo. Už by jsi nebyla ta venkovská holka, co se celé dny jen dře, ale velká a mocná žena.“

Děvčátko se zvedne z přeleželé trávy do tvaru anděla a po špičkách, snad že jí vlahý vánek táhnul ke hvězdám, cupitala k domovu. Možná, že dobře neporozuměla mladíkovým slovům, možná mladík neporozuměl její nezkažené dětské duši.

„Počkej přeci! Nic tě tu nedrží, tak proč zůstávat?“ zavolal na dívku mladík, ale ta šla dál, aniž by zpomalila, „Alespoň své jméno mi řekni. Já jsem Tomáš…“

Dívka se přeci jen otočila, aby se úsměvem rozloučila a pokynutím hlavy popřála dobrou noc. Připadal jí najednou milý.

(Cesta)

Ještě ten večer Tomáš mluvil s Malými a ještě ten večer bylo rozhodnuto o budoucnosti malé holčičky. Všichni byli spokojení a nikoho ani nenapadlo zeptat se té hlavní osoby, které se vše nejvíce týkalo. Ale ona přeci nemluvila a kdo ví, jestli není náhodou i blázen. Tací se totiž nemohou bránit a tak se s nimi zachází jako s vlastnictvím. Ostatně mlčení znamená souhlas a děti stejně nevědí, co chtějí a tak za ně musí rozhodovat ti starší, tedy rozumnější. Ještě jim jednou bude děkovat, že jí přiměli odjet. Jen blázen by nechtěl být bohatým a slavným…

Již brzo ráno, kdy mlha ještě nestačila opadnout, měla malá holčička sbaleno to málo, co měla. Manželé Malí se tvářili jako svědomití rodičové, kteří posílají svou dceru vstříc zářné budoucnosti. Dívenka neplakala, jen se smutně dívala přes okno auta. Přes mlhu ani neviděla svůj rodný kraj. Bylo jí to nesmírně líto. Přeci jen tu zažila krásné chvíle.

Cesta plynula pomalu a oba pasažéři mlčeli. Každý však jinak. Tomáš po celou dobu usilovně přemýšlel o minulosti a osudu dívenky. Jediné, co však věděl, mu řekli manželé Malí a to bylo až žalostně málo. Ani jméno jí nedali. Proč taky, když nemluví. Je to jen malá holčička. Čím více tápal nad jejím krátkým životem, tím mu připadala tajuplnější. Fascinovala ho.

V půli cesty do města, kdy se již stmívalo, rozhodl se Tomáš zastavit a přenocovat v autě. Dívka využila zastávky a šla se projít po okolí. Z jejích opatrných kroků bylo jasné, že tak daleko od domova ještě nebyla. V dálce byla vidět světla z města. Nikdy nic takového neviděla. Byl to ohňostroj barev míhajících se a blikajících. Roztomile s rozjasněnou tváří pokynula Tomášovi, aby k ní přisedl. Připomínala malé dítě, co právě našlo novou hračku a touží se sní pochlubit. Tomáš poslechl a zabalil dívku do deky. Přeci jen je v noci chladněji a on trochu cítil za děvčátko odpovědnost. Seděli tam ještě dlouho mlčky.

Brzy ráno, kdy dívenka pokojně spala na zadním sedadle, Tomáš přijížděl do města. Pozoruhodné bylo pro dívku probuzení, když stála uprostřed hlučné ulice, kde jí budovy obklopovaly ze všech stran. Svět jí najednou připadal složitý a roztodivný…

(Vystoupení)

Ještě se dívka nestačila vzpamatovat z tolika nového a už stála v krásných večerních šatech v zákulisí jednoho městského klubu. Nebyla tam sama, okolo ní se tísnilo mnoho dalších dívek převážně starších. Netrpělivost z nich těkavými pohyby jen sála. Pohledy jedna druhou srovnávaly a umělými úsměvy zářily, jak neonové reklamy. Malé dívence se to místo pranic nelíbilo, ale Tomáš neustále odváděl její pozornost milými úsměvy a krásnými slovy plných slibů.

Pak nastala ta chvíle, aniž by holčička cokoliv čekala. Stála tam s Tomášem před nějakým mužem a trnula nevědomostí chvíle. Tomáš domlouval poslední záležitosti před vystoupením.

Organizátor celé akce listoval papíry a poté se zeptal: „Nemám tu jméno zpěvačky. Koho mám tedy ohlásit divákům?“

„No, přeci...,“ Tomáš se zarazil. „Jmenuje se Malá. Pak jí tedy představte jako Malou Holčičku.“

Organizátor souhlasně pokynul hlavou a šel divákům ohlásit další zpěvačku.

„Dámy a panové, s číslem osmnáct se představí mladá a jistě i nadějná zpěvačka – Little Girl!“

Celý sál zhasl a pokryl se tmou, jen občas probleskl nějaký ten střípek odrazu světla ze sklenic naplněných wiskou. Tomáš postrčí holčičku do prostředku pódia, kam dopadá modré světlo do tvaru kruhu.

Dívka tam stojí ještě dlouho bez hnutí a nechápavě sleduje světlušky cigaret, které mizí a záhy se jinde objevují. Občas se k ní dostane i nějaký ten zvuk, ale nedokáže ho nikdy rozpoznat. Jen Tomáše dobře slyší. Ten s prosebným obličejem prosí o píseň. Možná, že se dívce Tomáše zželelo, když viděla krůpěj potu stékat mu po tváři a možná jen chtěla zazpívat a udělat tak někoho šťastným. Tak nebo tak, dívka začala zpívat. Sic jen krátkou píseň, ale v její kráse a naprosté přirozenosti, se zdála nikdy nekončící. Zanechala v sále své čisté pocity a ten se jimi nyní opájel. Světlušky nejdříve zůstaly nehybně stát, pak pomalu klesaly až zhasly úplně. Posluchači nezačali tleskat hned po skončení písně a nezačali tleskat ani dlouho poté, co se v sále rozsvítila světla barevných žárovek. Jen dívka na pódiu reagovala, jakmile zahlédla tváře lidí, které zprvu kryla tma. Vyčítavě pohlédla na Tomáše a poté rezignovaně sklonila hlavu. Chtěla mu něco věnovat a on jí takhle podvedl. Nic nechápala. Jak jen by to měla pochopit? Musela utéct, aby jí ta chvíle už nadále nedrásala srdce.

Běžela dlouho, aniž by věděla kam. Přes slzy viděla jen pochmurné barvy beztvarých šmouh kolemjdoucích. Přála si zapomenout a probudit se pod stromem na kopci, odkud je vidět snad na celý svět, na ten její svět plný krás.

Zprvu Tomáš věřil, že malá holčička odběhla jen nedaleko do jedné z šaten. A až s přijímáním gratulací a tučných nabídek k spolupráci, si pomalu začínal uvědomovat křehkost té bytosti a důsledek jeho slepé chyby. Zaplavila ho horkost v obličeji. To uvědomění si chyby se hlásilo o slovo. Proběhl šatnami a zamířil do centra města. Až v pozdních hodinách, kdy bezdomovci, kteří nemají jak domova tak pokoje, usínají, došel Tomáš ke stromu uprostřed ulice. Nebyl to velký strom, ale měl natolik dlouhé větve, aby jimi přikryl malou holčičku. Schoulená tam do klubíčka podřimovala a pevně se držela jedné z větví stromu.

Nejspíše až tehdy jí Tomáš doopravdy poznal. Byl by teprve prvním, který by toho byl dosáhl. Seděl tam totiž dlouho a jemnými doteky se omlouval. Tehdy si uvědomil, kolik bolesti si už musela vytrpět, že s lidmi přestala nadobro mluvit. Nebyla to plachost či porucha řeči. Ani bláznem nebyla. Jen jí lidé zklamali natolik, aby se jich zřekla. Nechtěla se mstít. Jen se uzamknout hluboko do sebe a ten zápas vybojovat sama. Natolik byla laskavá a nesobecká…

Když dívka otevřela oči a zívnutím se probudila, uviděla svůj rodný kraj. Ležela blízko potoka a kopce jí vyznačovaly hranice jejího světa. I ten hrad tam na ní dohlížel. Jakoby spala tisíc let a až nyní se probudila a cítila nutnost žít. Neudržela se a rozběhla se z kopce, aby předehnala potok. Běžela po špičkách, snad že jí vítr nadnášel až k samotnému nebi. Tak přeci to byl jen zlý sen.

Může se stát, že na kopci, kde slunce zapadá a naposled svou září lemuje okolí, nehybně stojí muž. Stojí a hlavu má sklopenou. Naslouchá a doufá, že se mu znovu ozve něžný hlásek. Ten, který už nikdy nezaslechne. Líbezný zpěv totiž vystřídal křik dětí a melodický hlas milující matky. Ten muž nikdy nesestoupí a nenavštíví tu šťastnou rodinu. Přesto, vždy když slunce dovolí a posvítí muži do tváře, je jasně viditelný jeho úsměv.

Ona totiž ta malá holčička nepotřebovala slávu a úspěchy, ale pouze a jen to, co dříve ztratila a co až nyní našla – rodinu.

(Život)

.............