Johannův příběh

Stál sám v naprostém tichu. Jeho soupeř ležel v prachu a nehýbal se. Johann hřbetem dlaně setřel pot z čela. Přistoupil k ležícímu tělu, z něhož prýštila krev.

„K čertu s těma zasranejma zombiema!“ zaklel a plivl na mrtvolu, která se začala rozpadat.

Pak se otočil aby se sehnul pro plátek růže, který mu vypadl při boji se zombií. Strnul v pohybu. Neznámá síla jej zvedla a vynesla ho z bojové arény. Když se probral z ustrnutí, viděl kolem sebe jen trávu a spoustu stromů.

„Do pytle, kdo si to se mnou hraje!?“ zařval Johann a kopnul do krtince.

Johann byl na nejvyšší míru rozzuřený. Ještě včera večer seděl ve svém bytě a spokojeně koukal na televizi. Pak usnul a když se probral, zjistil, že leží v bojové aréně a sklání se nad ním zrůdná mrtvolně šedá tvář, která syčivým hlasem prohlásila:

„Žiješ vole?“

„Kde to jsem?“ zeptal se Johann a snažil se nedívat na vylézající červy z tváře mluvčího.

„V aréně,“ zasyčela zombie.

„Co tu dělám?“

„Budeš bojovat, tak vstávej… chrhl..,“ zachrčela, přičemž jí vypadli nějací červi z tváře.

Johann se otřásl a pomalu vstal.

„Pojď za mnou,“ zasyčela zombie.

Johann ji poslušně následoval.

Během několika minut, které moc nevnímal, byl oblečen do kožené zbroje a vyzbrojen dlouhým mečem, jehož ostří modře světélkovalo.

„Tvým soupeřem je gladiátor Marten Quodal. Už mnohokrát tu zemřel,“ zachrčela zombie, když si zapínal sandály.

„Už mě nic nepřekvapí,“ řekl Johann suše.

„Uvidíš, že existuje ….chrhl… spousta překvapení v zemi Dominia,“ ujistila ho zombie, která žvýkala mrtvou krysu, kterou vyhrabala ze záhybů svého oděvu.

Země Dominia? Zazněla otázka v Johannově mysli. Odkud to ksakru znám?

Z myšlenek ho vyrušilo zadunění gongu.

„Chrhl.. jfi na vadě chrhl…,“ vykašlala ze sebe zombie a ukázala na otevřenou branku, kterou sem do převlékárny přišli.

Johann pokrčil rameny a vykročil. Zombie se kolébala za ním a u branky mu položila ruku na rameno.

„Tady máš něco pro štěstí,“ s těmito slovy mu podala okvětní plátek modré růže.

Johann se pousmál. Měl rád modré růže, sám je pěstoval na své zahradě. Plátek si zasunul do kazajky.

„Díky.“

Pak vykročil do arény. Uprostřed stála další zombie. Na první pohled v menším stádiu rozkladu, v černé kožené kazajce. V levičce třímala těžký meč se širokou čepelí.

„Panebože,“ ušlo Johannovi z úst.

Zombie se velice podobala jeho bývalému spolužáku Martinu Kvídovi, se kterým kdysi za studentských let hrával mnoho fantasy her na hrdiny a chodil s ním na takzvané dřevárny, improvizované bitvy, s dřevěnými zbraněmi, a také do skupiny historického šermu.

Když Johann vcházel, ozval se hromový pokřik. Na lavicích kolem arény seděli diváci.

Johann se ani nestačil pořádně rozhlédnout, když zaregistroval svištící čepel. Rychle uskočil nazad. Meč protivníka prosvištěl těsně před Johannovým obličejem. Johann přenechal rukám a nohám vládu. Věděl, že musí vypnout a soustředit se jen na soupeře. Instinkty z dřeváren a historického šermu se po dlouhé době probudily. Johann v duchu děkoval své udržované kondici. Rychle přešel do volného tanečního kroku, uchopil meč oběma rukama a pomalu jím vířil v mlýnku výzvu soupeři.

Marten přešel též do tanečního kroku. Rychle se rozmáchl svým mečem. Johann kroužením vykryl ránu, hbitě se protočil kolem soupeře a loktem ho srazil k zemi. Otočil se a chtěl ukončit boj jediným seknutím. Marten však byl rychlejší a odvalil se stranou. Johannův meč vykřesal proud jisker z kamenné podlahy bojiště. Marten využil chvilkového otřesení a vleže ťal po soupeřových nohou. Johann se vzpamatoval na poslední chvíli a rychle nastavil meč. Čepele se s třesknutím srazily. Marten se rychle vyšvihl na nohy a začal v pravidelných úkrocích kroužit kolem Johanna. Johann se pomalu otáčel a kroužil mečem svištivé výzvy protivníkovi. Marten to po chvilce nevydržel vyskočil a sekl shora. Johann jen podběhl soupeře ve výskoku a nastavil svůj meč padajícímu Martenovi. Ten už nestačil zareagovat a nabodnul se na Johannův meč. V ten okamžik se ozval jásot. Diváci tleskali a házeli do arény zlaté mince. Johann vytáhl meč z Martenova těla. Zpoza kazajky mu vypadl okvětní plátek.

Pomalu se mu znovu přehrálo, co zažil v aréně.

Ještě jednou kopnul do krtince.

„Co blbneš?“ ozvalo se z rozkopnutého krtince.

Johann nevěřícně zíral na malého krtka, který si nasazoval předními prackami sluneční brýle.

„Co tak koukáš? Jsi nikdy neviděl sluneční brejle?“

„No upřímně, já nikdy neviděl…“

„Krtka? To bys mě teda fakt dostal,“ usmál se krtek.

„No spíš…“ začal znovu Johann.

„Mluvícího krtka, myslíš?“ podivil se krtek.

„A já myslel, že v Dominii je to normální,“ dodal pak ještě, vytáhl z kapsy u kalhot bílý kapesník a hlučně se vysmrkal.

„Mam trošku rýmu. Co tady děláš, tak sám a s mečem?!“

„Před chvilkou jsem bojoval s nemrtvým gladiátorem v aréně,“ řekl Johann.

„Hm. To je zajímavý. Hele, todle asi patří tobě, viď?“ prohodil krtek a podal mu okvětní plátek modré růže.

„Jsem to našel, když jsi kopnul do mý hroudy.“

„Díky. Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Johann.“

„Těší mě, Holzavenes Kouřímdýmku,“ představil se krtek a napřáhl pracku.

Johann ji opatrně uchopil a jemně s ní zatřásl.

Tak já tu klečím a bavím se s krtkem, pomyslel si v duchu.

„Dej si bacha Holzavenesi, řítí se sem tvoje stará!“ ozvalo se z větví.

„A jéžiš,“ zalamentoval krtek. „To bude tóčo, hele Johanne, měj se moc pěkně, rád jsem tě poznal.“

S těmito slovy vplul zpět do krtiny.

Johann zůstal zase sám. Chvilku se nerozhodně rozhlížel, zasunul meč do pouzdra na zádech a vykročil na stezku, která se vinula mezi stromy.

Po půl hodině ostré chůze se les rozestoupil a Johann spatřil i několik vesnických stavení, z jejichž komínů stoupal líný kouř. Zamířil k nim a přistihl se, že si spokojeně pohvizduje.

„Jsem moc rád, že jsem mohl pomoci,“ usmál se trpaslík, který seděl u stolu naproti Johannovi. Johann právě dojídal druhý talíř knedlíků s vepřovým a zelím.

„Je to výborné. Ftále .. glg.. se mi nechse věřit, že jsem jen patnáct kilometrů od Malenovic,“ řekl ještě s plnou pusou.

„Stačí jít rovně tou vyšlapanou stezkou, tam se napojíte na tu novou dálnici a pak jenom kolem toho bílomodrého patníku, tam třikrát říct Klement Gottwald, no a pak byste měl být kousíček od Malenovic.“

„Díky moc,“ řekl Johann a zavdal si piva z dřevěného korbele.

Když dojedl a dopil rozloučil se s trpaslíkem a vydal se svižným krokem dle jeho rady po stezce. Po pár minutách se opravdu napojil na dálnici, po které jedním i druhým směrem jelo jen několik aut. Když došel k bílomodrému patníku, odříkal magickou formulku a spokojeně odcházel po staré silnici k domovu.

Přesně v šest hodin středoevropského času, se rozezvučel budík. Johann se jen převrátil na posteli.

„Sakra Johanne, jestli nechceš vstávat, tak aspoň zatípni ten podělanej budík,“ ozval se ženský hlas, který přetékal rozespalostí.

„Jo Simono, už vstávám,“ zabručel Johann a klepnul do budíku, který poslušně zmlkl.

To byla zas noc, pomyslel si Johann, když si svlékal koženou kazajku. Meč ležel kousek od postele.