Tenkrát poprvé

Tenkrát poprvé

            Otevírám dveře od svého pokoje a pouštím Kamču do dveří. ,,Ale budeš mi napovídat, jak jsem blízko, protože jinak nemám šanci to najít.“ S lehkým pousmáním prochází ve dveřích těsně kolem mě. ,,Nó, tak to si eště rozmyslim.“ Lehce zmatená postává uprostřed pokoje a přemýšlý. ,,Takže vim, že je to obálka“, ozve se. Chvíli postávám opřený o futro dveří. ,,Tak jo, zatim samá voda,“ prohodím s širokým úsměvem. ,,To by mě opravdu zajímalo, co to teda vlastně bude?“ ,,Takhle to nenajdeš, pořád ve vodě.“ Du k oknu a koukám z okna. ,,Pěknej bavor,“ říkám si sám pro sebe, když okolo projíždí nové BMW. ,,No, trošku přihorívá.“ ,,Hm, tak v posteli těžko,“ ušlkíbnu se na odraz ve skle. ,,Sakra! Hoří.“ Kamča vytahuje ruku z přední kapsy svého batohu. ,,Já věděla, že to nebude tak těžký.“ Sedá si na postel a začne rozlepovat obálku. „Chi. Ondro, co to děláš?“ ,,No prostě vim, že tam chceš jít a já chci abys tam šla se mnou. Neni na tom nic tak nepochopitelnýho.“ Sklopí oči a zahledí se do vstupenky na koncert skupiny Iron Maiden. ,,Pojď sem!“ Řekne o trochu tišším hlasem. Sedám si na postel vedle ní. ,,Proč se takhle tváříš? Nemáš z toho snad radost?“ Koukne na mě a trochu provinlým pohledem. ,,To je snad jasný, že mám. Mám radost, ale zase se začínám cítit provinile.“ ,,Počkej počkej, to neni takhle myslený.“ Najednou si lehá na postel. ,,Tak takhle ne, pojď, jdem na cigáro, a na balkon!“ ,,Tak jo, ale pučim si mikinu, jinak zmrznu.“ Seberu krabičku a zapalovač ze stolu.

            Zatímco si Kamča obléká druhou mikinu, zapaluji cigarety. ,,Je dost hnusný počásko,“ podotknu. Podávám jí cigaretu. ,,Já prostě jenom chci, aby si tam šla se mnou, protože vim, ze tam chceš.“ ,,Jenže to nejde takhle, to je samej dárek, batoh k Vánocům a furt něco.“ Začínají ji slzet oči. ,,To bude taky tim, ze vydělávám, narozdíl od tebe. A když si ten batoh potřebovala.“ ,,Pojď di na chvíli lehnout,“ ozve se z jejích úst. „Chci, abysme si o tom povídali,“ dodá trochu prosebným tónem. „Tak jo, ale nesmíme usnout, jasný?“

            Lehám si vedle ní a sleduji její krásné lesklé modré oči. ,,Dyť, takhle to fakt dál nejde“ Z oka vyraší další slza. ,,Já to taky vidim.“ „Sám si to řikal. Poslední měsíc, dva.“ „Jo, nebylo to dvakrát růžový.“ Pozoruji krepy na peřině jen proto, abych se nemusel dívat do toho nejkrásnějšího obličeje, jak z něj pomalu stékají slzy. ,,Musíme jít chvíli každej svojí cestou.“ „Jenže já nechci, já se na tý cestě bez tebe ztratim.“ Přitisknu ji k sobě o něco silněji, abych zklidnil emoce. Nejde to. Po krátké chvíli se na sebe oba podíváme. Ten obličej s lesklýma modrýma očkama a trošku červenějším nosem mě donutil brečet. Sklopila hlavu na moje rameno a ja slyšel tiché vzlykání.

            To tenkrát včera, poprvé bolelo...