Úděl zhrzeného ateisty

  Přijdu do kostela a zrovna probíhá bohoslužba. Tiše si sednu, poslechnu několik modliteb, poté se naštvaně zvednu, tasím nůž a vrhám. Farář to schytá mezi nohy. Tasím další, vrhám a farář to schytá do břicha. Vzdám své snažení o zasažení jeho hlavy a nechám ho vykrvácet. Poté mu vezmu kadidlo a umlátím jím pěvecký sbor jeptišek a varhaníka dostanu oštěpem. Lidé řvou a utíkají pryč. Ještě jich pár stačím sejmout brokovnicí, a pak nastane v kostele ticho. Miluji kostelní ticho! Pach krve je cítit všude a já prožívám uklidnění. Sednu si zpět na lavici a zapálím si cigaretu. Tohle bylo hodně husté.

Najednou zaslechnu vrzání dveří a ohlédnu se. Spatřím ve dveřích černou labuť. Vystřelím z brokovnice a kulka jí proletí těsně kolem hlavy. "Těší mě, Helena," prohlásí labuť poněkud znuděně a ani nehne brvou. Zastydím se, že jsem se nepředstavil první. "Já jsem Vláďa," řeknu slušně a podruhé vystřelím.. kulka proletí labuti těsně vedle nohy. Dnes mi to vůbec nejde. "Ty asi nebudeš farář, co?" zeptá se mě opět znuděně. "Ten leží támhle v té kaluži krve!" procedím drsně skrz zuby a potřetí vystřelím. Kulka labuti jen lehce škrtne o zobák. Ta se rozhlédne okolo. "Dnes ti to moc nejde, ten farář se ti ještě trochu klepe," upozorní mě. "Nejde," přiznám se. "Ale včera bych tě dostal napoprvé!" Překvapeně na mě pohlédne. "Tys střílel na mě?! Já myslela, že to schválně střílíš do těch dveří!!" řekne labuť tentokrát docela rozrušeně. Přemýšlím, že bych to mohl zkusit ještě jednou, ale pak si všimnu, že mi došly náboje, nože i oštěpy, takže se na to vykašlu. "Mohla bys jít pryč? Mám rád v kostele klid a ty mi ho tady rušíš..." požádám Helenu nevrle. "Ani nápad! Potřebuju se někomu svěřit se svým problémem, ale farář je mrtvý, takže si to budeš muset poslechnout ty!" prohlásí labuť neústupně. Docela mě to otráví. sám mám teď problémů nad hlavu a teď ještě budu muset poslouchat další. Už však nedisponuji ničím, čím bych ji mohl zabít, proto otráveně svolím, ať se mi Helena tedy svěří.

  Labuť začne vyprávět srdceryvný příběh o velké lásce a vztahu s jedním nádherným labuťákem. Vše klapalo jak mělo, ale labuťákovi začalo později vadit, že je Helena černá a nakonec si vzal bílou labuť Zdenu. "Svět je tak nespravedlivý! Vždyť na barvě peří snad vůbec nezáleží!" postěžuje si. Její příběh mě dojme. I já jsem nešťastný kvůli lásce. Cítím to, co jsem již dlouho necítil. Je to jakási duševní spřízněnost. "Copak vedlo tebe, že si všechny v kostele pozabíjel? Nechceš se mi také svěřit?" zeptá se.

  Začnu heleně vyprávět srdceryvný příběh o velké lásce a vztahu s jednou nádhernou slečnou. Vše klapalo jak mělo, ale pak jí začalo vadit, že nevěřím v boha, urazila se, opustila mě a stala se jeptiškou. Prý jí to poradil nějaký farář. Od té doby pociťuji nenávist k církvi a vyvražďuji její svatostánky. Církev mi zničila život!

  Helena na mě smutně pohlédne, přistoupí, přisedne si a položí mi hlavu na stehno. Vypadá to, že také pocítila jakousi duševní spřízněnost. A já blbec jí chtěl zabít... Nějakou chvíli si ještě s Helenou povídám a začíná se ve mě probouzet cit. Už to není jen touha po pomstě, ale pravý nefalšovaný cit. Hladím Helenu po křídle a na svou bývalou přítelkyni už ani nemyslím. Jsem v tom po uši. "Víš, musím se tě na něco zeptat, ale je mi to trochu blbé..." řekne mi. "Na nic se ptát nemusíš! Také jsem se do tebe bláznivě zamiloval!" vyhrknu ze sebe šťastně. "Už nebudu nikoho zabíjet! Polepším se! a to všechno jen kvůli tobě!" Helena na mě vyděšeně pohlédne, sundá hlavu z mého stehna a opatrně řekne: "Víš, ale já se tě jen chtěla zeptat, jestli bys nezabil labuť Zdenu..."