Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSkokan
Autor
Cecilka
Obloha byla tak čistá, až se leskla. Žádný mráček, ani šmouha, jen tenký bílý proužek, který vytékal z malé siluety letadla. V parku kvetl zlatý déšť a něco jako trnky, voňavý keř obsypaný bílými kvítky. Blanka sebou cukla, když jí před nosem prosvištěl tlustý čmelák s plyšovým bříškem. Stála právě u pozemku jednoho z pavilonů obehnaných drátěným plotem a nevěřícně zírala na sochu atleta. Jestli to vůbec byla socha. Nikdy nic podobného neviděla. V zemi zakotvená kovová tyč sahala až do výšky druhého patra budovy a na jejím konci trčela hlavou dolů postava v červených trenýrkách a bílém tričku. Bez pochyby skokan do výšky v životní velikosti. Rozveselilo ji, že tam trčí v zimě v létě hlavou dolů a přemýšlela, jak to asi působí na lidi, kteří se podívají z okna a před sebou vidí postavu v trenýrkách a v tričku. Asi jako v blázinci.
Pomalu došla k oddělení dětí a mladistvých. Měla ještě pár minut času, než si bude moct vyzvednout syna. Měla radost, že mu na vycházku vyšlo počasí, a vzpomněla si, v jakém marastu ho sem v lednu vezla a jak ji prosil, maminko, prosím tě, nenechávej mě tu, a sliboval, jak bude doma pomáhat. „Ale o to přece nejde,“ odpověděla mu a posté vysvětlovala, jak to s ním myslí dobře, a jak mu tady pomůžou. I tak přišlo nevyhnutelné: „Ty mě prostě nemáš ráda.“
Přitom uvnitř byla sama nejistá, proč ho dávat na léčení, vždyť mu skoro nic není, je to normální dvanáctiletý kluk. A dvanáctiletí kluci obyčejně dělají hlouposti.
Oprýskané dveře se otevřely, stála v nich mladá tlustá sestřička a beze slova jí zírala na vlasy. Blanka si roztržitě prohrábla větrem rozcuchané světlé kudrdliny a zeptala se na Míšu. „Ten sígr? Ten je s ostatníma v divadle.“ „V divadle? Vždyť bylo domluveno, že si ho ve čtyři vyzvednu.“ Bylo zbytečné se dohadovat, sestru prostě iritovaly Blančiny vlasy a neřekla jí nic víc, než kde je divadlo a jak ji Míša zlobí.
Míšu našla před divadlem, které zvenku vypadalo jako malý kostel. Kopal špičkou boty do obrubníku a koukal do země. Vedle něho stáli dva výrostci, kouřili a plivali kolem sebe.
„Ahoj mami,“ odpověděl jí na pozdrav, ale ani se na ni nepodíval. „Co se děje, Míšo, nedáš mi pusu?“ Ušklíbnul se. Bylo jí jasné, že střelila vedle, dvanáctiletí chlapi mámy nepusinkují. A už vůbec ne před staršími kluky. Sledovala Míši pohled na kuřáky, kteří naštěstí nic neslyšeli. „Kde máš sestřičku?“ Pokrčil rameny. „To jsi tady sám?“ Opět pokrčil rameny a kývnul směrem k divadlu.
Blanka musela hubenou blondýnu vytáhnout z prostřední řady. Ne, kluka jí teď dát nemůže, protože je v divadle. Ne, to nevadí, že se nekouká. „A stejně má dneska zaražené vycházky, dostal tři černé body za to, že se rval.“ „Počkejte, ale vždyť tu nic nemá. Já mám pro něj doma čisté prádlo, pití, celá rodina je sezvaná na oběd…“
Dosáhla jen toho, že mu smí přivézt nějaké věci do léčebny. Prohodila s Míšou ještě pár slov: „Připrav mi všechny slipy a ponožky a všechno, co jsi ušpinil, pak si jen prohodíme igelitky.“ „Já žádné špinavé slipy nemám. Já se před ostatníma na pokoji nepřevlíkám.“
Odcházela s vědomím, že její syn nosí už čtrnáct dní jedny slipy. Že je pohromadě s puberťáky, kteří kouří a možná i fetují. Že se rve a neposlouchá sestry. Že k němu má najednou nesnesitelně daleko.
Byla mladá maminka, musela v sedmnácti těžce bojovat, aby si mohla nechat dítě, které se někde uvnitř ní důvěřivě tulilo k jejímu tělu. Dítě, které by chtěla opět ovinout sebou, schovat ho uvnitř, aby na něho nikdo nemohl, aby se k němu nikdo nemohl chovat ošklivě. Když míjela sochu skokana o tyči, napadlo ji, jaké to je, balancovat tam nahoře. Když už tam člověk jednou je, nemůže se vrátit zpátky do bezpečí, spadnul by z výšky na tvrdé. Musí se stůj co stůj dostat na druhou stranu a na žíněnku, pak teprve se může vrátit do šatny smýt studený pot. Bude pak ještě stejný jako předtím?
Blanka postřehla, že se z okna pavilonu přímo před ní někdo dívá ven. Vrásčitá tvář bez výrazu. Blanka se na ni usmála, ale oči uprostřed vrásek nesledovaly ji, dívaly se někam nahoru. Možná taky pozoruje sochu, napadlo Blanku. Podívala se na ni a pak zas na tvář v okně, která se náhle rozjasnila. Vtom jí to došlo. Tam nahoře byla obloha tak čistě modrá až se leskla, žádný mráček, ani šmouha, jen tenký bílý proužek, který vytékal z malé siluety letadla.