Jak zabít bílou třešeň/von Tikowitz

je vlastností některých míst neustále se vracet, znovu a znovu se snažit otevřít

a jsou to ta nejkrásnější...

Jak zabít bílou třešeň

 von Tikowitz

Opatrně, by neodlétla

do noci třít dlaně

a ráno stromek zavést k holiči

o sousedovi myslet napříč humny

každý den připomínat

kolik stojí   (aleje)

neviditelný šíp

Po polích rozdělené

na odstavce

tiskařsky barva pro špačíčka

vyrostl za plotem tis

nadsamec ticha

Ano. Někdy mi vyprahlost z nezajímavosti publikovaných děl bolí i v ústech a nelze se ani zmínit, že napojit by bylo libo. A přesto; při čtení některých děl (autorů) je milo, je libo. Aj, zde leží zem ta, dnes jest kolébkou…

Jak zabít bílou třešeň? No přeci jako každou jinou. Vezmi sobě sekery, pily a sraž. Sraž a místo zde bude prázdné; upsáno nadsamci ticha. Jenže než onu třešeň převedeš v palivový zdroj či vložíš do rukou člověka k dílu, musíš najít místo, kde stojí. Místo kde třešně rostou. Tak opatrně, opatrně našlapuj a hledej kolem sebe, ...se rozhlédni. Aby ta chvíle neodlétla aby bylo kde – do noci třít dlaně.

Ale jistotu nemáš než – napříč – jde neshoda anebo dálka, která se v protikladu všech alejí schovává k nalezení – za humny. Ať už ti lukem šíp míří k ceně anebo k cestě jež lemována, stejně je někde neviditelno, neuchopitelno, byť rozdělené na odstave; a je to nejkrásnější. Při tom tiskařskou barvu pozřeš jak ticho, jak věci za plotem, kam leckdy nesmíš, kde otvírání skulinek je v sobě nejvlastnější.

To bych chtěl každý den, aby mi za plotem nevyrostl tis jak nadsamec, neboť za tisem ticho všech jedů a já spíš špačíček chci hledat v tisknutých odstavcích, aby zem ta, byla mi spíše kolébkou a rodila třešně z fantazie. Protože takto zabitá třešeň stále žije.