Rande

     Dneska. Musím se ho na to zeptat, přece se sebou nenechám takhle vorat. Je to jen chlap, obyčejnej mužskej, skoro člověk, tak proč ty nervy?! Jednoduše počkáš na správnou příležitost a pak to na něj vybalíš: „Tak co, zlato, bude z toho něco?“

A snad se nezeptá, proč to tak najednou potřebuju vědět. Těžko se zatvářím tak, že nápadníci stojí frontu u mých dveří, a proto se tolik zajímám o jeho postoj k našemu „zajdeme na kafe“. Pravda je totiž úplně jiná. Jednodušší a drsnější. Všimla jsem si, že si mé okolí myslí, že se chovám jako neschopná husa. Vím najednou přesně, proč mě tak vidí. Protože to tak je.

     Zpomal, nemehlo, nechceš přece přijít dřív a čekat u zastávky jako pitomec. Jenže já chodím všude dřív, nejspíš ani neumím chodit pozdě. Dobrá, slepičí chůze. Nepouštějte mě, pane, já nepospíchám. Já vůbec nepospíchám.

     Nikdy to nedokážu. Přesně tři hodiny. On chodí zásadně pozdě, takže je mi včasný příchod absolutně k ničemu. Dáma by měla nechávat muže čekat. Ale kde by se tu vzala dáma?! Když jsme u toho, slečno, ty růže jsou opravdu krásné! Kolik jich asi tak bude, takových patnáct? Co kdyby mi náhodou přinesl aspoň svazek sedmikrásek a zbavil mě všech pochybností? Hezká představa. Je ale čas to vyřešit, takhle to dál nejde. Kéž bych byla opravdu tak odhodlaná, jak to vypadá.

     „Ahoj,“ ozývá se nade mnou, skoro z andělských výšin. Co to zase kecáš?! Fajn, růžové brýle dnes pro jistotu nenasazovat. Vypadá dost nevyspale. Na včerejší noc se raději ptát nebudu, nevědomost je sladká. Tak k čemu všechny moje plány?

     Kampak to jdeme? Aha, kavárna, jak překvapující. Alespoň ne ta samá jako minule. Ta se podobala spíš nádraží. Spousta lidí a děsivej randál. Tak se posadíme. Dám si čaj, slečno. Byla jsem na čekaný a málem jsem tam zmrzla. „Tu kávu s mlíčkem?“ Cože?! S m-l-í-č-k-e-m?! Nech si ty zdrobněliny, krasotinko. Mě stálo spoustu nervů ho sem vůbec dotáhnout, tak mu přines tu s-m-e-t-a-n-u a vyřízeno… Klííííd!

     Zlato, posloucháš ho jistě moc roztomile, ale nechtěla ses ho náhodou na něco zeptat? Zjevně to samo nepůjde. Jdeš na záchod? Jen jdi, já tu do sebe mezitím hodím tuhle skleničku vína a až se vrátíš, budu připravená na všechno. Pán je zpátky, jdeme na to… Asi to nepochopil. A ty se mu divíš? Otázku zakamuflovanou do široce rozvitýho souvětí a bez jakýkoli tázací intonace? Je to obyčejnej student, ne telepat. Připravená na vše, jen ne na mlčení. Odmítnutí? Nejspíš bych se propadla do nejnižších pater lidské důstojnosti, ale mlčení? Dostal tě, co?

      Kdosi mi vytkl, že si málo všímám detailů na lidech, se kterými mluvím. Ten někdo neměl tak úplně pravdu a navíc mi svou připomínkou pěkně zavařil. Pamatuju si přesně výraz jeho tváře, když mu ten nešika číšník kdysi vylil kafe do klína, když se pak jeho už mírně omámený kamarád snesl i s židlí k zemi i když se upřímně a od srdce zasmál příhodě z mého vrcholně pestrého života. Pořád se mi vrací, jak si z nudy či nervozity přetahoval přes prsty rukáv modrého svetru. Vím přesně, co měl na sobě, jak se tvářil. A to jen kvůli čísi připomínce, že jsem nevšímavá. Děkuju pěkně!

     Tak, hochu, nějak to tu dopovídáme a půjdem, ne? Ááá, slečna. Jistěže dohromady…  tři stovky? Dobře ti tak! No tak, to nebylo hezký.

     Cestou přes náměstí mluvíme o počasí. To už je zlý. Nalevo od obchodu se suvenýry vítr prohání jakousi směs prachu, větviček z velikonoční výzdoby a odpadků. Někdo ji smetl a ona se teď vznáší několik milimetrů nad zemí, pořád dokola. Jak trefné! Takový malý kruh nesplněných předsevzetí a neuskutečněných plánů. A kruh podle všech matematických pouček nemá konce. Moc pěkný! Teď se ještě začni litovat. Možná máš proč, ale kašli na to! Kašli  na něj! Ještě jeden roztomile zklamaný úsměv na rozloučenou a je hotovo. Nejen že jsem nepřekročila, já jsem vlastně ani nesplnila. Ach jo.