Centrum pro léčbu obezity

Vůbec už si přiznat, že mám problém byl problém. Tak nějak jsem neustále dělala, že se mě problém „obezita“ netýká. Jedla jsem tajně. Na návštěvách jsem dělala, že já vůbec nikdy nic nejím a spousta lidí tomu uvěřila. A divili se, proč jsem teda tak tlustá. A já jsem dělala, že nevidím, že se diví, dělala jsem, že není čemu, že žádný problém není. Nevážila jsem se. Neměla jsem proč, neměla jsem s váhou problémy. A tak jsem jedla a tloustla s občasnými přestávkami, kdy jsem se snažila z toho zoufalství se sebou pohnout.

     Pamatuji si, že jsem hned, jak jsem začala rychle a nezadržitelně tloustnout, šla k naší obvodní doktorce a svěřila jsem se jí s tím, že bych ráda to tloustnutí zastavila. A pani doktorka mi změřila tlak, ani mě nezvážila a když jsem se jí zeptala, co mám tedy jíst, řekla mi, že nic. A když jsem se zeptala, co mám pít, řekla mi, že nic. Nakonec mi poradila, abych se přestala honit za dětmi, že mít dítě není kdovíjaký štěstí, že ona jedno má a mohla si to ušetřit. Pak mě pozvala na kontrolu a napsala si čárku. Když jsem k ní přišla podruhé, řekla jsem jí, že opravdu chci, aby mě poslala k psychiatrovi, že si nepřipadám v pořádku po psychické stránce, že neustále brečim a život mě nebaví. Nu, poslala mě tedy k obvodní psychiatričce. Vyplnila jsem dotazník, kde jsem odpovídala na otázky jako: „Pomýšlíte na sebevraždu?“, „Děsí vás myšlenky na smrt?“, „Záleží vám na vás?“ a pak jsem paní doktorce hodinu brečela v ordinaci, že nevim, kudy kam, že chci umřít, že se všeho pořád bojim, že se bojim mít děti, že se bojim, že je mít nebudu, že se bojim  vdát, že se bojim, že se nevdám, že mě vztah s mým budoucím manželem přivádí k šílenství, že chci miminko a nejde mi to a že z toho všeho jim a tloustnu a jim a tloustnu a nemám vůli přestat a mám strach, že jednou ztloustnu tak, že umřu a bude to bolet, protože kdyby to nebolelo, tak bych vlastně i umřela ráda, ale bolesti, bolesti, tý se bojim. A po té hodině mi paní doktorka s tužkou v puse řekla, jestli bych teda nechtěla zkusit nějakou dietu. V tý chvíli jsem brečet přestala, vstala jsem, řekla jsem, že na to snad nemusela studovat medicínu, aby mi tohle poradila a už mě tam nikdy v životě neviděli. A bylo to tak, jak jsem se bála, že to bude. Jedla jsem a tloustla a jedla a tloustla, měla jsem z toho deprese, ty jsem zase zajídala a tloustla.

     Pak se to tak nějak zlomilo a já se začala snažit. Zvládla jsem patnáct kilo a pak přišla stagnace. Už několik let do mě lidi hučeli, abych si nechala dát kroužek na žaludek a omračovali mě příběhy dam ze svého okolí, které díky kroužku hubly. Líbilo se mi to a zvažovala jsem to, ale jsem lempl na doktory, nemám doktory ráda, mám s nimi zlé zkušenosti a tak jsem to neustále odkládala. Znáte to – vždycky se najde důvod, proč něco neudělat, když se vám do toho nechce.

     Až se vstupem internetu do mého života jsem tu akci nastartovala. Hezky v sedě doma u počítače jsem si našla obezitologii v  Hloubětíně, která spolupracuje i s psychologem a hlavně se zabývá asistovanou reprodukcí, já jsem ještě to miminko nevzdala. Hezky z domova od počítače jsem tam poslala dotaz, přečetla jsem si odpověď, z jejich stránek jsem si stáhla potřebné dotazníky, vyplnila je, poslala a pak jsem se objednala. A když už jsem byla objednaná, manžel mě tam v určený den a hodinu odvezl. Prostě balzám na mou lenost, ten internet.

     Jako první vám udělají odběry, žádný problém, jen tam přijdete ráno na lačno a nastavíte ruku. Naberou vám několik hektolitrů krve a pokud vám z toho není zle, můžete v klidu jet domů. Nebylo mi zle. Sestřička byla velmi šikovná, nezalekla se mých šílených žil, které dávají zabrat i zkušeným lékařům a napíchla mě hned napoprvé. Pak mě vykopla do recepce, kde jsem se objednala na vstupní pohovor. Báječný je, že tam s vámi všichni neustále mluví. Nesnášela jsem lékaře, kteří si všechno nechávali pro sebe a pak se divili, že žertujete, když vám minule udělali ten zákrok a nebyla to ale vůbec žádná legrace.

     Vstupní prohlídka už tak veselá nebyla. Vlezla jsem do ordinace, kde byly tři dvacetiletý, hubený sestřičky a řekly mi, že se mám svlíknout do kalhotek. Sundala jsem si ponožky, kalhoty a podprsenku, ale triko jsem si nechala a prala jsem se o něj celou dobu. Vzali mi zase krev, zvážily mě, změřily objemy a výšku, kleštičkami tukové řasy na zádech, na ruce a na boku a pak mě oblepily balónky a natočily EKG. Jo a tlak. A pak mě nechaly obléct a vykoply mě k pani doktorce do vedlejší ordinace. Musím přiznat, že byly velmi milé, ochotné a jemné, dá se říci taktní.

     Paní doktorka byla také velmi milá, byla hubená, mladá a krásná a já jsem byla oblečená a tak se mi rapidně zlepšila nálada a s úsměvem jsem zasedla proti ní ke stolu. „Vy máte cukrovku, víte to?“ byla její první slova. Nevěděla jsem to. Rozbrečela jsem se a brečela jsem celou tu dobu, co jsem tam seděla. Dobrá nálada byla tatam. Cukrovka, to mi ještě scházelo! A taky vysoký tlak a kyselinu močovou v krvi. To znamená, že nemám jíst tolik masa. Nepřišlo mi, že bych jedla tolik masa, ale bolely mě klouby a já si vzpomněla na babičku, která měla podagru, alébrž dnu, čemuž se říkalo nemoc bohatých, protože to bylo z masa. No tak asi jo, nebudu teda jíst maso. Takže jsme si s paní doktorkou pohovořily, ona si všechno pečlivě zapisovala a tvářila se vážně. Hlavně ji velmi zaujal můj dotazník o psychickém stavu. Z možných sta bodů jsem dosáhla krásných 98 a to jen díky tomu, že poslední otázka zněla: „Zjišťujete v poslední době, že nemáte chuť na sex?“, na kterou jsem odpověděla NE!!!!!

     Takže jsme došly k tomu, že zajídám deprese, že je mám od dětství, že neustále brečím, že mám pořád chuť umřít, že když se najím, tak je mi líp, možná proto, že můj organismus se musí soustředit na to, aby tu haldu potravy zpracoval a nemá čas na depky, možná proto, že to množství čokolády mi vyrobí ten potřebný serotonin, možná proto, že když se nacpu, jsem spokojenější, protože si řeknu, že aspoň něco z toho života mám a možná pro to všecko dohromady. Takže závěr byl, že dokud se neudělá něco s tou mou depresí, tak se neudělá nic s tím mým hubnutím a dostala jsem dvoje prášky na nervy. Jedny, které začínají působit až po měsíci a druhé na ten měsíc, abych ho přežila.

     Taky jsme hovořily o bandáži žaludku. Paní doktorka mi vysvětlila, že pro mě by to nemělo žádný efekt, protože jim na depky, že to je pro lidi, kteří mají hlad a že ten zmenšený kousek žaludku je pořád jen žaludek a jde roztáhnout, takže bych se časem dostala tam, kde jsem byla. Ani jsem nebyla zklamaná, myslela jsem si to a v podstatě se mi ulevilo, že mám jasno, že vím, co a jak a že už si nebudu namlouvat, že to nevadí, že jsem zase ztloustla, protože zajdu k doktorovi a ten mi dá kroužek na žaludek a bude to cucvik dole. Pak mi paní doktorka dala rady do života ohledně pohybu a jídla a vykopla mě do recepce, kde jsem dostala jídelníček na 7 500 kJ denně a kde mě objednali na gynekologii a psychologii a k dietní sestře. Tak jsem začala lítat po doktorech. Nutno podotknout, že tato klinika můj názor na lékaře opravila. Mám je tam všecky ráda. Jsou milí, příjemní a baví se se mnou. Opravdu mám pocit, že mi chtějí pomoct.

- to be continued -