Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJoelova přísaha spočívající v tom, že najde absolutní tmu
Autor
ch_34
Pod rozeklaným stromem v samotě, ve strachu, s tváří vyžloutlou a zšedivělou, smuten, nešťasten a na konci svých životních sil, se opíjel Joel atmosférou večera.
Seděl tam téměř nehnutě. Podřezané žíly, krev tekoucí po rukou vzhůru do očí a nesmyslná mračna na obloze... Pustina---
Nikam se nedíval-- Žal jej nutil k zoufalé nečinnosti.
Krev v očích se mu kalila potem.
Nad stromem se sklánělo nebe, mocné téma nevěřících se už dotýkalo země. Joel se bál. Třásl se. Nebe se sklánělo. u joelových nohou se čeřil hrnek černého čaje ulomenou větvičkou rokyty. Míchal jí pomalu.
Také si s ní ukazoval v knize; smáčel tak verše psané inkoustem podivnou směsí čaje a krve a slin - slova se pak pohanským zázrakem měnila.
A měnila se neustále, sama od sebe, jak chtěla: slova dostala vůli.
Nebe se sklánělo níž a na jednom místě kdesi se dotklo země-- šílená hra houslí. Joelovi oči se vyděšením zkalily.
Upustil knihu (Zrovna povídala s neskrývaným děsem, že jsme ji tam dali dali ještě živou.) a opřel se zády o strom, kteréhož stíny mu byly jedinou oporou. Zrovna četl: "...v zatáčce u cesty na kamenném loži ležela mršina...". zahřmělo, že se zachvěl kmen stromu. Joel vyděšením kousl do ratolesti rokyty - změnila se zatím v kost - v píšťalku z kosti. Úlekem vydechl - zazněla zběsilá píseň lámající vlasy.
Nebe se sevřelo kolem Joelova strachu. Housle úchylně obcovaly s píšťalou. Odporné housle hrály na nebesích.
Veškerá slova v Joelově deníku se okamžitě proměnila na: "Soucit". Znovu zahřmělo...
Záda posledního opravdového muže se odírala o strom, kterému věřila. Kůra se prořezávala k duši a nasákla krví.
Strom otevřel oko! Koukalo se stejnými směry jako Joelovo, zřelo stejná slova, jaká bylo lze číst. "Soucit, soucit, soucit!" zíralo.
Kolem stromu a Joelova strachu vzrostla hradba kamenů. Pevná a děsivá - uzavírající obranná reakce. Jenže vše zlé bylo uvnitř___
Život bez vůle. Nebe se zakalilo barvou a lógrem turecké kávy; z každého zrnka spadl před Joela lipový květ.
Chtělo se mu už zemřít. Myslel na to; věděl, že to dokáže; netušil, jak to bude probíhat.
Hleděl do těch květů s odevzdaným obdivem a zalíbením.
Ačkoliv ho mučily neustávající hromy, rozsápané tělo jej trápilo a mořilo v bolestném opojení a věřil, že je mu, jao bývá vosám opilým lipovým nektarem.
Cítil, jak jej cosi tlačí v týlu. Jakoby to přešlo přes krk pod klobouk. Pořád nehnutě seděl a snažil se oči otočit na druhou stranu.
Čekal na to a nemoh' se hnout. A halucinoval, jel krasojízdu. Cítil něco bolestného; bál se pohnout.
--------o--------
Odporné snažení míchané zběsilou snahou převrátit osud. Snaha úporná dopít alespoň ten čaj - třeba ten čaj, třeba ten čaj! Bolest - před prahem smrti. Jedová esence jalové existence v žilách. Stejně silný pocit, jako zná z vodní dýmky, ale opačný, převrácený.
Pod kloboukem tepe, pod talismanem štěstí. Tloukl do něj, snažil se jej přirazit. Pod kloboukem tepe, pod kloboukem kutá, pod kloboukem klepe, pod tím talismanem JE! Nakonec jej svrhl. Had!
Had zpívající žlutým jazykem o smrti: Podlý had zpívající o žití. Had zpívající, neznající, lající o kráse, o smrti a o podlosti. Snažil se Joela zlákat. V žilách se mu již rozléval jed. Hadí setba. Srdce Joelovo se zastavilo, avšak Joel žil dál, vnímal. Vnímal, jak se bojí.
Zahřmění_____
Housle, zase ty housle! Housle -- příšerné věci, zvuky proklaté. Joel je vytrhl z nebe. Snažil se odehnat hada. Tíseň se spáncích. Tak teď zatoužil naučit se na ně hrát. S podivuhodnou jistotou právě zjistil, že má talent. Tíseň ve spáncích___ Kolikátá už je to bolest sebevrahova?
Vzal je do rukou na obranu proti hadu. Vzal si kávu. Nikdy ji nepil. Teď věděl, že musí; housle mu to radily. "Pij, pij!" Srkl jen jedinkrát. "Pij, pij..." Had se na okamžik zastavil, přestal tančit a sledoval. V oku mu přeběhla jiskra. Tíseň ve spáncích---
Joel si ucpal cévy lógrem. Osud. Nebo zlozvyk? Osud není.
Začal se dusit, skřehotal, padal--- apen a uzoufán. Joelova muka neskutečná. Průběh sebevraždy plyne...
Popadl housle, chytily mu ale ruku, byl sevřen do strun; nemohl pohnout hrudí. Lapen a uzoufán.
Nahlédl dovnitř nebezského nástroje, když vyhrával svíraje Joela. Šílená hudba! Uvnitř byla...! Hledal ji celý svůj život, pro ni se rozhodl zemřít. Zjistil, že není řešení, že toto jediné je bezvýchodné. Uvnitř houslí z nebe, pro sebevrahy je absolutná tma. Temno. Nic než tma. a Joel úzkostlivým polykáním drásal vyschlý krk.
Had tančil. Tančil, zpíval. Doplňovali a podporovali se s houslemi vzájemně. Deník měnil slova: "... soucit ... měj ...". Rozmázlé skvrny připomínající svým odstínem červeně krvavé, mrtvé žíly. Kniha listuje - zběsile a nedrženě. Zastavila se až u Vína--
Rozevřela se; praskla struna houslí; jsou rozladěné; zvedl se prach. Had zírá do slov, syčí - čte. Praskne druhá struna; šlehne do ztuhlého hada. Ten se rozletí v prach; ve větru je rozptýleno chabé syčení, strach a bída. Vítr ďábelský zatočil se a všechen okolní vzduch ssál se nyní v housle.
Do Joelovy píšťaly se vedrala tma.
Housle spustí falešné piccikato. Jakoby pochodoval chorý pierot. Jakoby pochodovaly tisíce pierotů Malapartů.
Tisíce jich do války - z útesu. Nebe se svraštělo. Tře se o zemi. "Bauř již rozvírá křídla svá!" zařvou novou silou housle.
Joel trne. Jeho strom s otevřeným okem se nestačí divit. V jeho útrobách tluče rytmus telegrafu. Joel už je mimo dění, poznal to. Je to s ním už rozhodnuto. Má ale tmu. Co teď s ní?
"Hraj! Hraj, Joeli!" křičí telegraf "Hraj! Hraj! Na píšťalu hraj!". Ale Joel neumí morseovku. Vnímá jen, jak se mu prohýbají oči pod nárazy zvuků, vnímá pot, cítí beznaději.
Stmívá se. "Bauř již rozvírá křídla svá...!"
Je konec s Joelem - silákem vůle. Z houslí povstal nový had.
Tělo jeho napůl hadí z houslí půl. Podivná kombinace jedu a hudebního nástroje a podlosti a falše a krásy.
Joel se nebrání, je smířen. Nebe se leká běsnící telegrafie. Joel je uštknut. Jeho tělo to již nevydrží samo. Joel se uštknut žlutozeleným hadem. V krvavé agonii jedů a otoků se Joel - poslední pravý muž, zakousl do oka stromu.
Joel leží na zemi, vlhké zuby, bezdechý. Sražen bolestmi zemřel se vším, co neměl, co hledal. Beznaděj opilcova, vanitas pijácká. Nebe se zvedlo, vzalo s sebou hada - nový mrak a nové souhvězdí. Všude ticho, nikde nic. Jen strom si hraje
na píštalku z kostí;
deník listuje a píše: "Měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!"
Na kořeni stromu ležel jeden lipový květ...
Jde mi hlavně o to, aby to pochopila jediná osoba. Na té záleží.