Muž, který nemohl zmoknout

          ?Co si myslíš o tomto chlapíkovi?? zeptal se mě přítel Došek hledě na muže stojícího za sklem nádražní haly. ?Nezdá se ti zvláštní??

            ?Možná je trochu smutný,? řekl jsem.

            ?Ano, je smutný,? řekl zamyšleně Došek a dál jsme nemluvili. Šli jsme a teplý večer nás provedl budějovickými uličkami jako dva tiché milence.

            Můj přítel Došek je velice vnímavý člověk. Rád pozoruje lidi a ještě raději mi o nich vypráví. Poradil jsem mu, ať o nich napíše, ale on si myslí, že psát se může jen o těch, kteří již nejsou mezi námi. Živé bychom mohli zabít. Je to jako přikovat někoho do vitríny na náměstí. Já prý psáti mohu. Mám si myslet, že ti lidé existují pouze v jeho představách. Dohodli jsme se rozumně, nemyslíte?

            Došek mi tedy povídal o muži, kterého jsme potkali na nádraží. Od té doby uplynul měsíc, nebo dva. Nevím přesně. Pomalu ani nevím, jestli jsme jej skutečně potkali.

          ?Když jsem se tě tehdy ptal na chlapíka za sklem, říkal jsi, že je smutný. A on byl. Avšak v jeho očích jsem viděl smutek jiný, než jaký prokazují ostatní nemajetní. Rozhodl jsem se blíže prozkoumat toho člověka. Ještě v noci jsem se vrátil na nádraží. S přibývajícím časem byl muž smutnější a smutnější. Když nakonec halu zavírali, vyšel neochotně ven. Našel si místečko na lavičce u Prioru a usnul. Lehl jsem si nedaleko doufaje, že se vzbudím dříve a budu v pozorování pokračovat. Nakonec mi však unikl. Spal jsem až do úplného rozbřesku.

Celý čas jsem na něj nemohl narazit. Snad vytušil nebezpečí, nebo jen nebyl zvyklý chodit na stejná místa. Přesto se mi jej nakonec podařilo střetnout. S oslovením jsem neváhal, neboť jsem byl celý rozradostnělý ze setkání. Čím déle jsem se v myšlenkách zaobíral tou podivnou postavou, tím více jsem k němu lnul. Proto se poprvé divil, když jsem k němu přistoupil takřka jako k dávnému příteli: ?Dobrý den, pane.?

Díval se na mne poněkud nedůvěřivě. Váhal jsem, ale nakonec, když jsem se ujistil, že nechce mluvit, ale ani utéci, spustil jsem: ?Nejste jako ostatní, neurazte se tím přirovnáním, nemajetní. Ti každého kolemjdoucího musejí oslovit a nedej náhodo, aby vás někdo z nich zastihl sedící na lavičce. Hned přijdou a začnou vám vykládat své příběhy. Nedivte se, vyslechl jsem jich mnoho. Zajímají mne. Avšak vás jsem nikdy neviděl s nikým mluvit, přitom mi váš výraz napovídá, že máte mnoho na srdci. Setkali jsme se dnes poprvé, ale já vás znám již dlouho a umírám touhou zvědět váš příběh. Povíte mi jej??

?Ne,? řekl jen a otočil se k odchodu. Musel jsem stát a vydýchat tu zradu. Dohnal jsem ho a šel  mu po boku, ale nevšímal si mě. Nakonec jsem svou snahu vzdal. Nezapůsobil jsem. Tato skutečnost ještě více utvrdila mé přesvědčení. Kudy jsem chodil, tudy jsem myslil jen na něj. Přesto, že jsem celé hodiny následoval jeho kroky, nic mi nenapovědělo. Byl jsem zoufalý. Jak už to ale bývá, když se vytrvalost a odhodlání spojí s náhodou, rozřešení přišlo náhle a nečekaně. Přišlo s deštěm. Ten muž se totiž bál deště. Směšné, že ano?

Tenkrát jsem vydržel déle než jindy. Smrákalo se, vzduch byl těžký a nabitý elektřinou. Zpozoroval jsem, že v jisté chvíli zrychlil krok. Později jsem tu chvíli identifikoval jako období, kdy padají první zbloudilé kapky nesené z dálky větrem. Pod střechu nádražní haly doběhl s lijákem v zádech. Šel jsem pozadu, klidný svým zjištěním. Bylo mi jedno, že budu mokrý, záhadu jsem vyřešil. Muž, který se bojí vody, nebo snad jen deště, se nebude bavit s ostatními ?normálními? občany, že ano? Jeho smutný výraz prozrazoval prožité utrpení, ale také smíření a tak trochu skutečnou lítost. Řešení bylo jasné.

Díval jsem se na jeho tvář téměř nalepenou na skle a nechal se máčet. Zrak upíral na nebe skoro prosebně. Jemně pohyboval rty a přivíral oči. Pak se zadíval na mne. Náhle jsem pocítil nesmírný stud. Jak bych byl nahý. Díval se na mne tak lačně a chtivě, poznal jsem to dobře v jeho očích, přesto, že se skrýval za smutek, díval se na mne závistivě. Objal jsem se, abych alespoň částečně zakryl svou nahotu a utekl jsem. Ten muž mě začal děsit. Kdo ví, jaká strašná tajemství ještě skrýval.