O dušičce

      Byla jedna malá dušička a jednoho dne se narodila v lidském těle. Rostla, rostla, sbírala zkušenosti a když dospěla, zamilovala se. Její láska byla upřímná a nekonečná, neznala žádná omezení, ani žádnou lest, vycházela z čisté duše. Dušička byla moc šťastná a radovala se ze života. Až jednoho rána pro ni zčernal celý svět. Nejdražší přítel ji opustil, našel si jinou spřízněnou duši. Dušička byla tak zoufalá, že chtěla své lidské tělo navždy opustit a vrátit se zase domů, tam, odkud kdysi přišla. Ale otec, Bůh, ji včas zastavil. Navštívil ji a řekl:" To nejde, dušičko, nemůžeš jen tak opustit svět, tolik jsi přeci toužila jít sem a žít......" Dušička řekla:"Já nechci opustit svět, jen už nechci být člověkem a trápit se, je to tak těžké...Takový kámen, otče, ten se má, jen si mlčí a nic necítí, neprožívá, nemiluje....."
"Dobře tedy, budeš na jeden pozemský den kamenem. Pak za Tebou zase přijdu."
- A byla kamenem. Myslela si, že kámen nic necítí, že nemá srdce, jako člověk, ale mýlila se. Nejdřív se jí to celkem líbilo, jen tak si stála, bez hnutí, ale už za chvíli jí bylo smutno. "Kdybych se tak mohla pohnout a utéct za jinými kameny, třeba jen o kousíček, jsem tady tak sama, opuštěná, studená......."
Večer přišel Bůh a zeptal se:"Jak se cítíš?"
"Ne, kamenem taky nechci být. Ale květinou, třeba jen obyčejnou, co roste všude, to musí být nádhera! Od rána do večera se dívat za sluníčkem, to bude ono!!!"
Stalo se a další den byla obyčejnou luční kopretinou, tak, jak chtěla. Cítila se báječně, ale za chvíli přiběhla lidská stvoření a pošlapala ji. Sotva se stačila narovnat, čísi ruce ji utrhly a než se vzpamatovala, začaly jí trhat lupínky. Tak to už na ni bylo moc, takhle si to nepředstavovala! Nadechla se a ze všech sil zakřičela - "NÉÉÉ, kytičkou taky nechci být!!!"
A tak postupně vyzkoušela všechno možné. Byla ptáčkem i rybkou, poznala volnost i zajetí, byla obláčkem, trávou i pavučinkou, ale nic nebylo to pravé a nijak zvláště ji nezaujalo. Dušička časem moudřela a moudřela a když vyzkoušela všechna vtělení na Zemi, sedla si a čekala na Boha, až ji znovu navštíví. Našel ji nezvykle vážnou a klidnou. Přisedl k ní a řekl:"Tak co, moje milá? Teď si budeš muset vybrat, čím už zůstaneš. Jak ses rozhodla?"
Dušička dlouho přemýšlela, vzpomínala, jaké to bylo být tím vším a pak řekla:"Chci být člověkem. Toužím znovu poznat lásku, prožívat ji den za dnem a neztratit ani vteřinku, i kdyby to byla už poslední...."
Bůh se radostně usmál a řekl:"Vidím, že už Tě nemám čemu učit. Ale něco mi řekni. Co když Tě někdo zase zklame, budeš nešťastná, budeš mě zase volat?"
"Ne, otče, to už se nestane, protože teď už vím, proč tu jsem a kam patřím."
A pak se dušička znovu narodila, žila si šťastně a věděla, že Bůh je v ní a ona v něm - a že ji nikdy neopustí....

---