Akce Hroch

PROLOG

… venku pršelo. Kapky se ukrutnou rychlostí snášely z výšky a pokaždé, když sebou praštily o zem, vzedmul se z kaluže vysoký sloup vody. Vysoký, ale akorát pro tu kapku nebo mravenečka, který se snažil uhýbat drtivé vodní síle a hledal cestu domů. Menší i větší kapky se tříštily i o okenní parapet okna v němž seděl starý muž, který se na to celé díval. Samozřejmě, že neviděl zesláblého mravenečka a ani mu sloupy vody nepřišly tak veliké, ale miloval déšť a proto jen tak u toho okna seděl a pozoroval, jak se kapky na okně spojují v jeden velký tok a stékají dolů a vnímal tu nádhernou zvukovou kulisu, kterou déšť vytvářel. Byl už starý a tohle byla jeho jediná radost, kterou na tomhle světě ještě měl. A tak tam seděl, se spokojeným výrazem na tváři a oddával se vzpomínkám, když byl ještě mladý a v takovém dešti běhal venku mezi kalužemi a pak se vracel domu celý promočený. 

     Bubnování kapek o plech parapetu je opravdu silný zvukový projev přírody, ale něco ho přece jenom narušilo. Byla to obrovská tříštivá rána se kterou se rozletěli dveře bytu staříka a ten, než se stihl od okna obrátit, měl v zádech celou jednotku policie Strany. Jediné co stihl zaslechnout byl rozkaz velícího důstojníka: „Seberte ho hajzla starýho!!!“ a na ta slova se na něj vrhli tři policisté a rychlými naučenými údery obušky do zadních částí kolen ho donutili si kleknout. Všichni při tom měli takový podlí úsměv ve tváři. Stařík padl na kolena úplně bezvládně. Jeho stáří mu ani žádný odpor nedovolovalo. Spoutali mu ruce za záda a jeden z policistů se na něj podíval a řekl : „Za to, že sis dědku dovolil nesledovat Stranické zprávy tě zavřou do dolů.“ A cynicky se usmál. Pak ke staříkovi přistoupil velící důstojník a jenom tak, s pohledem upřeným na to okno ze kterého stařík pozoroval déšť, prohodil: „A nebo tě rovnou popraví.“ A na ta slova udeřil staříka pěstí do obličeje a ten, stále klečící, se zhroutil na zem a omdlel.


STRANA A ZPRÁVY

     Byl krásný teplý večer a televize Strany zrovna vysílala Stranické zprávy. Lidé sledovali zprávy rádi, ale i přesto se našli zločinci, kteří se například místo sledování zpráv zdržovali venku. Takový většinou končili v pracovních dolech na zlato, kde s nimi bylo slušně zacházeno a jako takový vytvářeli nedoceněný článek systému, neboť zlato jako surovina bylo na trhu velice výnosné. Hlasatelka zrovna četla, jak díky Straně vzrostla opět zaměstnanost v celém demokraticky stranickém státě o 26% a jak klesla kriminalita. Že se konala výpomoc žáčků stranických základních škol na veřejných pozemcích a jak se děti snažily, aby i naše parky byly nádherně čisté a příjemné místo na procházky. 
     Ale bohužel nebyly všechny zprávy tak veselé.
     „Stalo se dokonce, že rodiče jednoho z dětí, veřejně pomlouvali stranické učitele, ze zneužívání dětí k tvrdé práci a dělali rozruch v parku, kde se děti bavily uklízením trávníků. Nakonec je musela odvézt pořádková hlídka. Podle posledních zpráv se rodiče uklidnili a svých činů litují, ale bohužel jsme je nezastihli s kamerou. Jejich dítě bylo dočasně převezeno do zvláštní péče.“ Úsměv hlasatelky dával najevo, že vše dobře dopadlo.

     Tou dobou se vracel FRODO domů. Protože se zdržel s kamarády a nestihl poslední autobus, rozhodl se, že půjde pěšky a vůbec si neuvědomil, že už je docela pozdě. Když byl asi tak sto metrů od domova, zastavilo před ním auto, z něj vyskákali tři chlápci, kteří ho povalili na zem a spoutali. Až teď si všiml, že je to vůz Stranické policie a jenom zaslechl: „A jdeš s námi.“ Nikdo se ho nezastal, nikdo tam nebyl, ulice tou dobou byli prázdné a ani se nikdo nedíval z okna. Jen občasné stejné bliknutí záření obrazovek prozrazovalo, že se ve všech těch oknech dívají na to samé. Na Stranické zprávy.


ODBOJ
 
…“bacha!!!“ Zakřičel, ale to už ho dávka samopalu párala od pasu nahoru. Smutný konec být zastřelen Stranickou policií, ale ty šmejdi jsou sakra dobře cvičení a obyčejný odbojář, který se postavil na stranu svobody, nemá v přímém boji většinou moc šancí.
     Další padl mrtev.
     „Sakra takhle se jim neubráníme. Odveďte vůdce!!!“ zvolal jeden z dalších mnoha odbojářů, který se hned po těch slovech skácel s prostřeleným temenem do prachu na podlahu. Nevěděl, že vůdce je už dávno v bezpečí podzemních chodeb, ale aspoň umíral s vědomím, že se snažil svého vůdce varovat.
     Odboj vedl „ANTIPAGE“. Jméno, jež mu dala Strana, kterou tak nenáviděl. Média se o něm jinak nezmiňovala a navíc jeho pravé jméno stejně nikdo neznal. Stejně tak jako jména jeho předních pomocníků. Jedním z nich byl i PRAVÝ, který ještě nebyl nikdy veřejně spatřen. Kryl vůdce svým tělem a společně spolu s mnoha dalšími unikali podzemím od rachotu střelby a smrtelných výkřiků jejich druhů.

     Stranická policie pronikla do budovy a zastřelila zbytek odbojářů, kteří se zde nacházeli. Jeden z nich se ale skryl za naházeným harampádím. Když jednotka policie procházela do vedlejší místnosti, vyskočil a dva policisty střelil do zad. Pak už ho jen zbytek jednotky rozstřílel na kusy.
     „Nebereme žádný rukojmí, jasný chlapy!!!“ Zařval velitel jednotky a ta pokračovala v čistění obsazené budovy. V davu Stranických policistů bylo cítit napětí i strach a sem tam se ozývaly poslední novinky:
     „Je to děs tyhle odbojáři. O co jim vlastně jde??“
     „Už jste slyšeli o tom, jak zaútočili na ten autobus??“
     „Jo myslíš jak měli tu nálož schovanou v tom vozidle před budovou Stranického předsedy??“
     „Jo přesně tak, jak to odpálili a poškodilo to ten autobus s tím zájezdem.“
     „Sou to normální teroristi.“
     „Taky si myslím, vždyť tam seděli neviní lidé.“
     „To jo a navíc zabili předsedovo dvojníka.“
     „Musíme je dostat, už jen proto aby se Straničtí občané cítili bezpečně.“
     „Tak ticho chlapi!!!“ Zvolal velitel jednotky. „Máme tu snad práci!!!“ A tak ruch utichl a všichni opět spořádaně prohledávali dům, ale už žádného živého odbojáře nenašli. Ležela tu jen spousta mrtvých těl, těch kteří se pokoušeli střílet z oken. Prach z rozstřílené omítky pomalu usedal a dělal vrstvičky na podlaze kde se míchal s krví těch co padli za svobodu.


STRANA A OKOLNÍ SVĚT ZEMĚ

     Tři kamarádi, JUNGER, CIPÍSEK a Kilark se vydali na výlet do oblíbené turistické oblasti. Strana podporovala rozvoj památek, ačkoliv prohlídky hradů a zámků už nebyly to co dřív. Všude se prohlašovalo co Strana v minulosti dokázala a tak byla přednáška na skoro všech pamětihodnostech velice podobná. Ti tři kráčeli spokojeně lesem a zpívali povolené Stranické písně. Šli takhle skoro dvě hodiny, když dorazili na rozcestí. Cesta vedla do tří nových směru, ale problém byl v tom, že chtěl každý z nich jinam a tak se tam chvíli dohadovali a ani si neuvědomili, že už takhle stojí skoro hodinu a debatují o tom kudy bude lepší jít.
     Jak se tak dohadovali, přišli k nim dva další turisti. Chlapec a dívka. Pozdravili a ti tři se s nimi hned dali do řeči.
     „A odkud jste???“ ptal se ten nejvyšší z těch tří.
     „My jsme zdaleka,“ odpověděla tajemně dívka. A tak se tam chvíli spolu bavili a zrovna když se chtěl CIPÍSEK zeptat kudy jim doporučuje dvojice jít, objevila se u nich Stranická pořádková hlídka, která je celou dobu pozorovala z lesa a o které nevěděli.
     „Tvoříte tu nějaký odboj co?!!“ Zařval nejspíš velitel hlídky.
     „Ne to ne my jsme…,“ ale to už dívka nedořekla. Byla tvrdě udeřena do břicha. Padla na zem a začala kašlat.
     „Co to děláte??“ vykřikl její přítel, ale to už mu velitel hlídky mířil pistolí na hlavu.
     „O co se tu pokoušíš chlape???“ Zeptal se ho. „Tys mě snad chtěl napadnout??“ A v moment kdy se mu chlapec podíval do očí mu velitel vystřelil mozek z hlavy. Dívka začala ječet, ale další dva výstřely ji nadobro umlčely.
     „A vy tři, pánové, půjdete na výslech a viděl bych to tak, že si pár let pobudete v dolech na zlato!!“ Spoutali je a odvedli.


KOPEJ A BUDEŠ SE MÍT DOBŘE

… stařík si jen vzal do ruky krumpáč a bylo vidět, že s každým dalším úderem do skály, z něj uniká život. Občas si ještě zavzpomínal na tu chvíli, kdy naposled viděl svůj oblíbený déšť. To bylo těsně před tím než ho sem zavřeli. Už je to rok. Už rok neviděl denní světlo a jediné co si teď už přeje je zemřít, ale Straničtí strážci dolů a vězňů je hlídají tak moc dobře, že se ani sám zabít nemůže.
     „Koukej mu pomoct smrade jeden!!!“ Zaslechl stařík za sebou a když se ohlédl viděl malého školáčka, který měl ušmudlaný obličej a bylo vidět, že před chvílí brečel. 
     „Copak? Jak ty ses sem dostal???“ zeptal se ho a chlapec začal vyprávět o tom jak jednou šli se školou uklízet park, ale jak jeho rodiče nechtěli aby on šel a že Strana je zlá a že musel jít s rodiči sem do dolů pracovat a že mu zrovna umřela maminka a tak jeho otce odvedli na jiné pracoviště a on, že má pomáhat staříkovi. Na staříka to zapůsobilo velmi smutně a už to vypadalo, že bude plakat, když v tom se přihnal jeden z hlídačů a dal chlapci pohlavek.
     „Co tu jen tak čumíš?? Řek sem snad, že máš dělat, ne???“ Chlapec se dal ihned do práce a začal sbírat malé lesklé zlaté valounky, které se uvolnili po úderech krumpáčem do skály.
     „A ty už mě dědku taky neštvi. Mám na tebe spadeno. Jo a jen tak mimochodem. Dnes jste oba bez večeře.“ A jak hlídač odcházel, smál se.


MAJÍ SE DOBŘE

… průvodce povinným dokumentárním stranickým pořadem „Jak je našim vězňům v dolech??“ právě mluvil o přídělech potravy.
     „A naši vězni, což sou většinou lidé, kteří se silně provinili proti Straně, tím, že podrývali stranickou autoritu, nebo se osobně nějak podíleli na odbojářské činnosti a tím chtěli ohrozit naše blaho, se i přes to všechno mají v našich dolech velice dobře. Mají stálý příděl potravy, která je bohužel placena z vašich daní, ale nezapomínejme a mějme soucit s lidmi, co se provinili proti Straně. Jsou to taky jen lidé. Naši hlídači se o ně dobře starají a zajišťují stálý chod dolů. Když je jeden vězen unaven, vystřídá ho jiný. A o tom si promluvíme s hlavním hlídačem zlatých dolů…“
     „Mohl by jste stranickému divákovy popsat jak probíhá takový pracovní den vězně??“ zeptal se moderátor a to už se kamera otáčela na hlídače. Byl to ten, který přivedl chlapce ke staříkovy.
     „No samozřejmě. Vězni se mají u nás dobře a mi vlastně jen dohlížíme, aby se jim nic nestalo. Dostanou snídani, svačinu, oběd a večeři. Kuchyň je stále otevřená a tak pokud má někdo z nich ještě chuť, může si zajít na jídlo. Jinak každý mukl, teda promiňte, vězeň, pracuje vždy jen 4 hodiny a pak má 4 hodiny přestávku. Pravda, že takhle děla celý den, ovšem pak má dva dny volna. No a jinak. Hlavně dohlížíme na to, aby vězni byli čistí i v práci. Nechceme aby se nám třeba nakazili, že jo?“ A to už zase kamera sjížděla na moderátora.
     „Tak vidíte, straničtí přívrženci, vězni u nás v dolech se mají opravdu dobře. A ještě by nás zajímalo zázemí vězňů. V jakých žijí podmínkách? Na to se zeptáme ředitele našich největších dolů.“
     „No tak samozřejmě,“ začal mluvit chlápek v drahém obleku. „Vězni mají opravdu solidní zázemí. Jsou na pokojích po dvou nebo po třech a na každém z těchto pokojů je sprcha a malá kuchyňka. Bohužel náš rozpočet, jelikož nechceme tak moc zatížit poctivého stranického daňového poplatníka, nám neumožňuje dát na každý pokoj televizi a tak je vždy jen jedna pro určitý počet pokojů. Povlečení se jim mění jednou týdně a mají relativně pohodlné postele.“
     „Ještě bych vás požádal o zodpovězení jedné otázky,“ promluvil opět moderátor. „Je možné, že by v dolech pracovali i děti??“ Na ta slova se ředitel s vážnou tváři na moderátora podíval a jistým pevným hlasem řekl: „No dovolte? V žádném případě. Děti v dolech dělat nemohou. Pro mladé recidivisty máme speciální nápravná zařízení!!“


KDO BUDE DALŠÍ?

     Bylo teplo a slunce bylo vysoko na obloze, což značilo poledne. Po nebi pluly jen roztrhané mráčky a Psakus se procházel po městě. Zrovna si prohlížel za chůze nádhernou starou budovu a oslepen sluncem narazil do Stranického policisty.
      „Co to děláte občane, vy jste chtěl napadnout úředního činitele?!!“ zařval policista.
     „Ne to ne. To byla jen nehoda. To, to sluníčko. Omlouvám se vám. Opravdu jsem nechtěl.“
     Policista se na něj podezíravě podíval a v tom se z jeho vysílačky ozvalo: „Všem jednotkám, všem jednotkám: Strana v ohrožení. K náměstí se žene dav odbojářů. PRAVÝ se chystá pomstít smrt jejich vůdce. Opakuji: Odboj míří k náměstí. Zatkněte, všechny podezřelé…“
     „Mazej ke zdi hajzle jeden.“ Zařval policista a přitiskl Psakuse ke zdi a nasazoval mu pouta.
     „Ne to je omyl,“ bránil se, ale policista byl neoblomný.
     „Mazej. Ty patříš k nim, heh?!!“ pousmál se. „A i kdyby ne, máš to za napadení policisty,“ a už ho vedl na stanici. Tam se s ním dlouho nepárali a ještě během dne ho odvezli do zlatých dolů, kde dostal špinavou postel s potrhanou dekou a v jedné místnosti jich leželo deset. Mohl být spokojený, že tu postel dostal a že nemusí být na zemi. Prý je po nějakém staříkovy, jehož poslední slovo bylo „déšť“. Tvrdil to malý chlapec, který klečel u jeho mrtvoly, když ho našli.


POSLEDNÍ ZPRÁVY

     Opět byl večer a v televizi běžely stranické zprávy. Za okny zpívali ptáci a slunce pomalu zapadalo. Na okraji města byl vidět požár, který dostávali hasiči pod kontrolu a na ulici se neobjevil žádný člověk. Jen malá černá kočka, která skočila ze stromu se prohnala kolem plotu a zmizela v díře po chybějící plaňce.
     „… požár už se dostává pod kontrolu,“ říkal hlasatel v televizi. „To co se dnes stalo mění dějiny. Velký odpůrce strany, známí jako ANTIPAGE, byl dnes v ranních hodinách zabit jedním z našich dobrovolníků, který, jako spousta dalších, byl nasazen v odbojové skupině jako zvěd. Náš hrdina při svém statečném činu padl, ale vydobyl pro nás lepší zítřky. Odboj byl odhalen a tvrdě napaden. Z velké časti zničen. Uteklo jen pár bezvýznamných odbojářů, které policie hledá. Čeká je trest největší a to trest smrti, za to, že se postavili proti Straně. Ale byla také spousta odbojářů zatčena a popravena. U těch, u kterých se prokázala menší vinna, se rozsudek naplnil převezením do zlatých dolů, ve kterých už pracuje úctyhodný počet vězňů, přesněji 8 250.“
     Spousta lidí si oddychla, někteří úlevou, že byl odboj potlačen a jiní zarmouceni právě tou samou věcí…
     Právě ta druhá skupina věděla, že tato čísla jsou zkreslená a že vězňů bude víc. Uvědomovala si, že Strana není dobrá, že s vězni není dobře zacházeno a že se prakticky žádny nevrátil z výkonu trestu a právě tato skupina se bála toho, že jednou budou všichni pozatýkáni tak, jak se to dělo každý den snad stokrát, a také věděla, že ani děti a ani mladé ženy nejsou před těžkou prací v dolech ušetřeny a jen krajně a nerada se tato skupina chtěla stát součástí toho masivního celku desetitisíců lidí, kteří pod zemí den co den a hodinu co hodinu kopají a kopají až do své smrti. Věděla, ale neměla odvahu s tím cokoliv udělat, jakkoliv se vzepřít. I přesto, že si byla všeho vědoma, rozhodla se, snad ze strachu a možná z pohodlnosti, žit podle Strany.


ZLOM

     Na obzoru vycházelo slunce a začínal nový den. Odboj byl potlačen. Už se neměli kde skrývat a kde plánovat své útoky na svržení Strany. Přišli o všechno. O zbraně, jídlo, zdroje vody, lidi, vůdce a střechu nad hlavou. Nikdo z nich se už nemohl vrátit k původnímu stylu života a ani nikdo z nich už nechtěl. Žít s vědomím, že se nechal pokořit Stranou – to raději zemřít. Bohužel se odboj nemohl nově formovat. Bylo jich málo a mezi lidmi si už určitě přívržence nenajdou. Rozhodně ne mezi druhou skupinou.Tak napadla PRAVÉHO spásná myšlenka na záchranu odboje.
     „Zachráníme vězně.“ Řekl jednoho dne. „Mají důvod nám pomoct. Mají důvod se pomstít Straně.“
     Připravil jednoduchý, ale velice riskantní plán. Stejně už neměli co ztratit, tak všichni souhlasili. Když se setmělo a ulice byli prázdné, vydal se zbyteček odboje na svou možná poslední cestu. Několikrát se museli skrývat ve stínu a v křoví, před jedoucími hlídkami policie, ale nakonec se dostali mimo město až k lesu. Tady už bylo bezpečněji. Šle strategicky uspořádáni tak, aby když by jednu malou skupinku překvapila hlídka, mohla ji další skupinka pomoci ze zálohy. A tak se po dlouhých a napínavých 5 hodinách cesty lesem dostaly až k místu, které PRAVÝ označil za správné.
     Spustily se do jedné z opuštěných štol a šli do jejího nitra.
     „Tady připravte nálože!“ Vydal rozkaz a určení odbojáři začali. Bylo to místo ve starých štolách, kde už se skoro nehlídalo a kde bylo velice blízko k povrchu. Nálože se připevnily na zasypanou stěnu, za kterou byla podle předpokladů přepážka, která fungovala jako bývala spojka s centrální spletí chodeb hlavních štol. Pak se zase vrátily na povrch a nálože odpálili. Dlouho potom čekali, zda se objeví hlídky, ale nic se nedělo a tak se jeden z nejoddanějších odbojářů vydal zpět aby vše zkontroloval. Po krátké chvíli zaslechl PRAVÝ smluvený signál a vydal rozkaz se vrátit do štol.
      Po stěně s náložemi nezbylo nic než jen hromada kamení na zemi a tu a tam se třpytil malý zlatý valounek. Přepážka byla stále průchozí a vypadalo to, že nabourali hlavní stezku. Pak vyslal toho svého nejoddanějšího, aby se pokusil do dolů propašovat malou plechovou krabičku s návodem jak se dostat k východu a jak kontaktovat odboj, včetně prosby o pomoc odboji. Kupodivu netrvalo dlouho a nejoddanější se vrátil. „Potkal jsem vězně a dal mu jí a naznačil mu, o co jde. Řekl, že se o to postará.“ Na ta slova si PRAVÝ oddychl a posadil se na zem. „Tak doufejme, že to zvládne. Je to naše jediná šance. Snad se jich zachrání dost.“
     Pak už jen čekali na smluveném místě a riskovali tím, že pokud se krabičky zmocnil některý ze strážců – bude to jejich jistá SMRT.