Masterplan

Seděla pod mírně rozbořeným chrámem Sv. Víta a zády se opírala o jednu z jeho stěn. Z černých sametových šatů, které si ráno oblékala, zbývaly nyní již jen cáry; stříbrná růže, která se jí houpala na krku na tenkém řetízku už se vůbec neleskla – byla pokrytá jemným šedým prachem jako vůbec vše okolo. Pozorovala oblohu, která měla podivnou barvu – směsici ocelově šedé a karmínové.

Najednou zaregistrovala, jak se zpoza ruin hlavní lodi vynořila další postava; opíral se o hůl.

„Skončili jste, nebo máte ještě něco v plánu?“

Smutně se na něj usmála, vykašlávajíc při tom krev. „V tomhle stavu?“ spolu s krví vyplivla něco, o čem ani jeden z nich nechtěl vědět, co to je.

„Říkal jsem si,“ pokýval hlavou.

Chvíli bylo ticho. Ani jeden z nich to nechtěl říct.

„Myslel jsem, že chcete být v tuhle chvíli už hodně daleko…,“ odhodlal se po chvíli.

„Chtěli jsme, ale něco jsme špatně propočítali a nevyšlo to. Nemělo cenu se o něco pokoušet,“ chvíli se odmlčela. „A když teď o tom tak přemýšlím, tak vlastně… ani mi to nějak nevadí.“ (Sesunul se vedle ní na zem; neměl už sílu držet se na nohou.) „Cítím takový pocit zadostiučinění, jako nikdy předtím. Cítím, že jsem splnila, co jsem měla. A bez tebe, a toho tady kolem, už bych stejně neměla pro co žít,“ její tělo se opět skroutilo v záchvatu dávivého kašle. „Chci zemřít.“

Pokýval hlavou (věděl až příliš dobře, co cítí). „Je tě škoda,“ objal ji. Ze zvyku se mu stulila do náruče.

„Nech toho, teď už mi nemusíš skládat komplimenty,“ usmála se a opět se rozkašlala. Utřela si ústa od krve. Všiml si, že rukáv jejích šatů je tou krví již nasáklý.

„Máš, pravdu, nemusím ti skládat komplimenty. Teď už nemusím vůbec nic. Ale chci,“ oči mu zasvítili zelenomodrými plamínky. „Smím tě políbit?“ usmál se, ale jeho rty se téměř okamžitě zkřivili bolestí, která mu náhle sevřela útroby.

Mírně si ho přitáhla k sobě. „Nyní neexistuje žádný důvod, proč bys nesměl.“

„Chápu to jako souhlas,“ sklonil se k ní a přitiskl své rty na její. Okamžik na to sebou několikrát prudce trhla, jak se snažila zadržet kašel. Nepovedlo se. Vytrhla se mu z objetí, klekla si opodál na zem, opřela se o ruce a začala zvracet. Vyplivl krev. Její krev. Ale teď už to bylo skutečně jedno.

Zvracela, i když nevěděla co. Nechtěla to vědět – od včerejška nejedla. Pak se ještě chvíli zmítala v suchém nutkání zvracet, ale již nebylo co. Ztěžka dýchala – jemný prach ve vzduchu ji opět nutil ke kašli. Chvíli s tím bojovala, ale pak se opět rozkašlala. Pak si utřela ústa od krve a zvratků. Udýchaná a vyčerpaná se otočila na něj: „Promiň,“ zašeptala.

„To nic,“ objal ji. „Mě to čeká taky.“

Opřela si čelo o jeho rameno. Bylo jí ho líto. Víc než sebe.

Políbila ho na krk. Zůstaly tam stopy její krve. Ale to nikomu nevadilo.

„Mohu tě o něco poprosit?“

„Beze všeho,“ opětoval její polibek, jen o něco vášnivěji.

„Slib, že mne nikdy neopustíš.“

„To jsem ti přece slíbil již dávno, Hvězdičko,“ jemně jí vzal za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Měla v nich slzy, ale těžko říct, jestli jen kvůli tomu všudypřítomnému prachu. „Neopustím tě, nikdy. Ať se stane cokoli, to ti slibuji.“

Políbila ho na tvář. „Děkuji.“

„Není zač, pro tebe bych udělal všechno,“ tentokrát svým rukávem vysušil její slzy a trochu krve, která jí tekla z nosu.

Začal padat déšť. Malé kapičky šedé jemným prachem syčely, když se dotkly země a začala z nich stoupat pára.

„Pojď,“ chytil ji za ruku a táhl pryč.

„Kam?“

„Dovnitř.“

„Ale ta střecha…“

„Toho si nevšímej.“

Zmateně přikývla.

I když to nebylo nutné, vešli do chrámu hlavními dveřmi. Uvnitř bylo ještě větší přítmí než venku, ač střecha byla pobořená a z vitráží zbyly jen rámy. Po zemi, na lavicích a u oltáře se válely trosky té gotické nádhery. Kameny ze stropu, ulomené fiály, sochy světců a těla mrtvých turistů rozesetá všude kolem – to všechno bylo pokryto prachem, který se nyní kvůli dešti měnil v šedou břečku.

Stále ji držel za ruku a vedl ji k oltáři. „Co chceš dělat?“ ptala se mírně zděšeně.

„Uvidíš,“ usmál se. Pustil její ruku a odtáhl od oltáře cosi co zbylo z těla pravděpodobně nějakého kněze. Na ruce se mu lepilo cosi, co odhadl na kůži.Bylo to více než odporné.

Zvedl se mu žaludek, ale přemohl nutkání zvracet. Otřel si ruce do svých šedozelených džínů a vrátil se zpět k ní. Na oltáři byla strašná spousta prachu. Ometl prach jak nejlépe dovedl a o kousek dál našel dokonce něco, co si dovolil považovat za ubrus. Pozorovala ho s jistým zděšením, ale i s notnou dávkou zvědavosti.

Pečlivě urovnal záhyby látky.

„Co chceš dělat?“ opakovala svou otázku.

„Na oltář!“ přikázal hlasem, kterému nebylo možno odporovat. Nemohla neuposlechnout. Pomalu si sedla na oltář.

„Lehni si,“ řekl sice o něco mírněji, ale stejně rozhodně.

Nechtěla si lehnout. Ohromeně na něj hleděla. Asi se zbláznil. To záření… asi už toho na něj bylo moc. „Ne, nelehnu si,“ řekla po chvíli pevně.

Pomalu se usmál a ještě pomaleji zavrtěl hlavou. „Ale ano, má milá,“ spojil své rty s jejími a při polibku, který tentokráte nebyl ničím přerušen, ji jemně, ale rozhodně, přiměl, aby se položila. Neměla sílu mu fyzicky vzdorovat. Narovnal se. Kolem rtů mu stále pohrával mírný úsměv. Vůbec se jí to nelíbilo. Pokusila se zvednout, ale zatlačil ji zpět.

„Co to děláš?“ zoufale pípla.

„To, co jsem vždycky chtěl,“ mrknul na ni.

„Ne! Prosím…“ neměla daleko k pláči. „Blázne! Vždyť… v tomhle stavu…“

Pobaveně se usmál. „Neboj, nechci dělat to, co si myslíš. I když přiznávám, že bych rád,“ oproti těm slovům se jeho ruka až příliš živě zajímala o její tělo.

„Tak co chceš dělat?“ zeptala se – nyní již klidněji – aniž by se pokusila jeho ruku zastavit.

Jen lehce přiložil ukazováček přes její rty. „Pšššš.“

Přikývla na znamení, že rozumí, že nebude rušit.

Poklekl na zem, sklonil hlavu a začal cosi tiše odříkávat.

Proboha – on se modlí! blesklo jí hlavou. Neopovážila se hnout, podvědomě zadržovala dech – snad aby něco zaslechla - alespoň ke komu se modlí. Ale nezaslechla jméno žádného z bohů, kterého by znala; a ani jazyk, kterým byla modlitba pronášena, jí nic neříkal.

Najednou na chrám dolehlo ticho. Bylo jasné, že modlitba skončila, ale ona se stále bála se pohnout.

Opřel se o koleno a pokusil se vstát, ovšem ve chvíli, kdy se předklonil, ho přepadl prudký záchvat kašle – ne nepodobný těm, kterým čelila před chvílí ona.

Prudce vyskočila z oltáře a vrhla se k němu, pomáhajíc mu se narovnat.

Zvedal se mu žaludek, přemáhal nutkání zvracet.

Ona přemáhala těžko identifikovatelnou bolest, která se jí už delší dobu provrtávala vnitřnostmi jako zlomyslný nenasytný červ.

Rukávem mu otřela kapičky jeho krve okolo úst, i když ho spíš umazala od té své. Objala ho a přitiskla se k němu. Cítil žár jejího těla. Určitě měla horečku - a dost vysokou. Ale nemohl pro ni nic udělat.

„Co budeme dělat teď?“

Pohladil ji po vlasech. „Nevím, Hvězdičko. Co bys chtěla?“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale…“ Stoupla si na špičky, protože byla mnohem menší než on, přitáhla si ho k sobě a dlouze ho políbila. „Kolik času nám asi zbývá?“

Jeho ruce si opět hledaly cestu k jejími tělu, ale po její otázce se okamžitě stáhly.

„Nevím,“ odpověděl popravdě. „Kdyby se jednalo o klasické krátkodobé zasažení, řekl bych tak deset hodin. Ale takhle… nemám tušení,“ – tentokrát lhal.

„Já – se bojím…“ po tvářích jí tekly slzy – slzy šedé všudypřítomným prachem a rudé její krví. Okamžitě vysušil její slzy i drobné kapičky krve.

„Neplač, Hvězdičko, to bude dobré… To bude dobré…“ Další lež. Ale nemohl jí říci pravdu.

Další slzy. Opět jí je setřel a pak jí vtisknul dva polibky – jeden na pravou, druhý na levou líci.

Pak ji políbil na rty, ale téměř okamžitě ji od sebe opět odstrčil. Krev. Spousta krve. Na jeho i na jejích rtech. Podvědomě si je olízla – teď již nezáleželo na ničem. Jeho krev byla hořká. Nebylo se čemu divit.

Nechala ho jeho záchvatům dávivého kašle. Věděla, že mu nemůže pomoct.

Její bolest se stupňovala, ale ona se ze všech sil snažila jí vzdorovat, nevšímat si jí.

Když se jeho kašel utišil, přistoupila k němu a vzala ho za ruku, kterou lehce políbila. „Jsem ráda, že můžu umírat s tebou,“ zašeptala sotva znatelně, přemáhajíc bolest.

„To neříkej, Hvězdičko. Nemysli na to. Mysli na něco krásného.“

„Slibuji, že budu,“ zašeptala ještě slabším hlasem než prve. Zvedla hlavu, aby se mu naposled – pohledem téměř zastřeným horečkou - podívala do očí. Pak se jí podlomila kolena a ona se mu zhroutila do náručí.

„Co se děje? Hvězdičko, slyšíš mě?“

Neodpovídala, jen její tělo se třáslo v zimnici.

Položil ji na zem a podložil jí hlavu svou bundou. Oči měla zavřené, ale třásla a se prudce sebou trhala. Nevěděl co dělat. Lehce ji propleskl. „Hvězdičko, vstávej!“ Nereagovala. Z nosu jí tekla krev. Propleskl ji znovu o něco silněji. „Otevři oči!“

Poslechla, ale… její pohled… dal by se popsat jako skelný… a její oči - mrtvé…

Zašeptala jeho jméno - slabě a téměř neslyšně; její ruka vystřelila prudce vzhůru a křečovitě sevřela jeho předloktí. Její nehty se mu překvapivou silou zaryly hluboko do masa. Málem vykřikl, ale uvědomil si, že kupodivu necítí žádnou bolest. Nebo alespoň žádnou fyzickou.

„Jsi… jsi tady?“

Byl tou otázkou překvapen; její ruka ho stále pevně svírala.

„Ano, jsem tu s tebou,“ pohladil ji po vlasech.

„Neopouštěj mě, prosím!“

„Neboj, zůstanu tady.“ Pomalu a co nejjemněji vyprostil svoji ruku z jejího sevření. „Slíbil jsem, že tě neopustím.“ Vzal ji za ruku.

„Dokud nás smrt nerozdělí?“ zašeptala.

„Nic nás nerozdělí, ani ona,“ zašeptal jí v odpověď.

Začala znovu vzlykat; plivala krev a tiskla si ruce k podbříšku. „To bolí,“ vzlykala.

„Tiše, holčičko, to bude v pořádku,“ rukávem jí otíral z obličeje slzy a krev.

Chvíli tiše vzlykala a on bojoval s přívaly nové bolesti, která se mu pokoušela roztrhnout tělo zevnitř. Do zaprášeného ticha kolem se ozývaly jen její vzlyky a jeho přerývaný dech.

Pak - najednou a náhle - vykřikla opět jeho jméno. Její hlas zazněl katedrálou jasně a pronikavě jako výkřik orla tmou.

„Pšt, holčičko, tiše. Neplač, bude to dobré,“ vzal ji do náručí a políbil ji na čelo. „Už to bude dobré, Hvězdičko. Slíbil jsem, že tě ochráním a já to taky udělám. Ochráním tě od všeho - i od bolesti. Slíbil jsem to. Slíbil…,“ po tvářích mu tekly slzy. „Odpust mi, holčičko, ale nesnesu pohled na to jak trpíš. Odpust mi,“ tiše vzlykal a tisknul ji k sobě - snad až příliš pevně. Nezdálo se však, že by ho vnímala.

„Miluju tě, Hvězdičko,“ políbil ji do vlasů a jediným trhnutím jí zlomil vaz.

Ale to už pravděpodobně necítila. Pravděpodobně již byla v tu chvíli mrtvá.

„Odpust mi to, holčičko, ale musel jsem,“šeptal jí do ucha, očividně si neuvědomuje danou skutečnost.

Položil ji na zem a lehl si vedle ní. Hlavou se opřel o její rameno a vzal ji za ruku. „Nás nic nerozdělí, Hvězdičko,“ políbil ji po chvíli na studené rty a položil se opět vedle ní. Pokusil se usnout, ale nepovedlo se. Ale - což na tom záleželo?